Životní příběh P. P. Gojdiče: Československý hrdina se postavil nacistům, utýrali jej až komunisté

Pavol Peter Gojdič se narodil v roce 1888 a po teologických studiích vstoupil do řádu baziliánů. V roce 1927 byl jmenován apoštolským administrátorem Prešovské eparchie a brzy nato vysvěcen na biskupa. Během své služby se zaměřoval na obnovu církevního života, charitativní činnost a na ochranu věřících, což se ukázalo jako klíčové během druhé světové války.

​Během existence Slovenského štátu (1939–1945), který aktivně spolupracoval s nacistickým Německem (komplexní článek o Slovensku a holokaustu zde), se stal Gojdič ochráncem pronásledovaných Židů. Proti Tisově režimu ostře vystupoval. V roce 1942 zaslal vatikánskému diplomatu Giuseppe Burziovi dopis, kde nabádal Vatikán, aby zatlačil na prezidenta Tisa a ten tak ukončil židovské deportace. A to nebylo všechno. V dopise žádal, aby buď byly deportace zastaveny a nebo aby papež zbavil Tisa kněžství a donutil jej opustit prezidentský úřad. To bylo ve své době extrémně troufalé a nebezpečné.

Gojdič se nespokojil jen s jedním dopisem. Veřejně odsuzoval antisemitismus, protestoval proti slovenskému holokaustu a odmítal vydávat Židy Němcům. Využíval svého postavení k vydávání falešných křestních listů, které Židům umožnily vyhnout se deportacím. Prokazatelně podporoval ostatní kněze, aby se nebáli ukrývat pronásledované Židy a poskytovali jim ochranu i pomoc. Jeho odvážné jednání bylo v přímém rozporu s politikou režimu a vystavovalo ho nebezpečí. Gojdičův odpor pramenil z hlubokého přesvědčení, že křesťanští vůdci musí chránit všechny lidi bez ohledu na jejich vyznání.

Osobně zachránil minimálně 27 lidí před jistou smrtí. Po válce bylo jeho hrdinské chování za této děsivé epochy Slovenska oceněno samotným Izraelem - byl mu posmrtně udělen titul Spravedlivý mezi národy, kterým jsou oceněni lidé nežidovského původu, kteří za války riskovali svůj vlastní život pro záchranu Židů.

​Po válce měli lidé pocit, že hrůzy jsou pryč. Ne však nadlouho. V roce 1948 se moci v Československu chopila Komunistická strana a mnohé čekaly hrůzy a represe znovu. Do hledáčku komunistů se dostaly i církve a ta řeckokatolická nebyla výjimkou. Režim ji považoval za „nepřítele státu“ a usiloval o její likvidaci a začlenění věřících do církve pravoslavné, kterou stát kontroloval. Gojdič se proti komunistickému záměru vymezoval a stal se tak pro režim hlavní překážkou, protože rozhodně odmítal odvolat svou věrnost papeži a podrobit se politickému tlaku.

​Režim ho opakovaně vyzýval, aby se vzdal úřadu a přidal se k pravoslaví, Gojdič všechny nabídky odmítl. V roce 1949 obsadil jeho úřad vládní zmocněnec a tím se nebojácný biskup dostal do režimu domácího vězení. Ani to jej nezlomilo a tak režim zahájil kvůli jeho neoblomnosti Akci P, což by se dalo označit za likvidaci řeckokatolické církve. V dubnu 1950 byly chrámy obsazeny a duchovní internováni. 28. dubna byl Gojdič zatčen, zbaven veškerého majetku a církev násilně sloučena s pravoslavnou.

​Gojdič byl postaven před vykonstruovaný politický proces, který se konal v lednu 1951 v Praze. Soud byl pečlivě připraven s cílem zdiskreditovat a zničit celou řeckokatolickou hierarchii. Byl obviněn z velezrady, špionáže a z přípravy protistátního puče. Jako důkaz posloužila smyšlená obvinění z napojení na Vatikán a z organizování protistátních skupin. V průběhu procesu Gojdič neprojevil žádné známky pokání a odvážně hájil své přesvědčení. Což mu ovšem bylo málo platné. Režim nehledal spravedlnost, režim se mstil a zbavoval…

​I bez prokázání viny padl doživotní rozsudek. Spolu s ním byl odsouzen také jeho pomocný biskup a další kněží, čímž komunisté fakticky zlikvidovali vedení řeckokatolické církve. Gojdič kromě doživotí dostal pokutu ve výši 200 000 Kčs, veškerý majetek propadl státu a ztratil všechna občanská práva.

​Po odsouzení byl internován v těch nejhorších věznicích, prošel Valdicemi, Ilavou a skončil v Leopoldově. Zde byl vystaven psychickému i fyzickému mučení, které mělo za cíl zlomit jeho ducha. Byl držen v izolaci, trpěl hladem, chladem a byl nucen k těžké fyzické práci. Navzdory nelidským podmínkám a podlomenému zdraví zůstal věrný své víře. Ostatní spoluvězni svědčili o jeho hluboké zbožnosti a o tom, že se stal pro mnohé z nich symbolem naděje.

Komunisté si byli vědomi, že Gojdiče nezlomí. Zároveň potřebovali jeho uznání, že spojení církví bylo správné. Od něj by to věřící vzali za své a nikdo už by nic nenamítal. Biskup ale zůstal neoblomný a věrný svým myšlenkám. A to i přesto, že mu jeho trýznitelé slibovali dokonce i propuštění a údajně i post patriarchy. Pavol Peter Gojdič odmítl.

​Zemřel 17. července 1960 ve vězeňské nemocnici v Leopoldově, přesně v den svých 72. narozenin. Jeho smrt byla důsledkem nelidských podmínek ve vězení a utrpení, kterému byl po mnoho let vystaven. Rozsudek za jeho protistátní činnost byl v plném rozsahu zrušen až po 30 letech - v roce 1990. Ve stejném roce byly jeho ostatky uloženy do sarkofágu, který je umístěn v kapli prešovské katedrály. V roce 2001 uznala katolická církev jeho mučednictví a papež Jan Pavel II. prohlásil Pavola P. Gojdiče za blahoslaveného. O dalších sedm let později vyjádřili své děkuji statečnému biskupovi i Židé. Při slavnostním aktu 27. ledna 2008 získal titul Spravedlivý mezi národy.

Životní příběh blahoslaveného Pavola Petera Gojdiče se stal symbolem odvahy člověka tváří v tvář nejhorším režimům dvacátého století a neochvějné víry v boji proti totalitě.