Článek
Počáteční perzekuce a protižidovské zákony (1939–1941)
Slovenský štát vznikl v březnu 1939 jako satelitní stát nacistického Německa. Z pohledu Němců mělo jít o vzorový podřízený útvar, který měl sloužit jako příklad pro další země v jihovýchodní Evropě. To bylo během pár dní potvrzeno i v takzvané Ochranné smlouvě, která zaručovala nové republice německou ochranu výměnou za její podřízenost. Slováci se tak stali jedním z největších podporovatelů režimu Adolfa Hitlera, i součástí mocností Osy a nacistické expanzní politiky. Paradoxně jim to ovšem do budoucna nezaručovalo žádnou ochranu. V dlouhodobých plánech nacistů neměli žádnou výjimku a i oni měli být po vyhrané válce germanizováni, vysídleni a vyhubeni.
Generál Čatloš vyznamenává německé vojáky slovenské armády
Na slovenském území žilo přibližně 89 000 Židů. Původně jich bylo ještě o 40 tisíc více, ale ti byli Vídeňskou arbitráží z listopadu 1938 připojeni k Maďarsku. Nový režim byl sice pod silným vlivem nacistického Německa, ale stát si řídili Slováci sami. V čele stanula Hlinkova slovenská ľudova strana a prezident Jozef Tiso. Slováci se s tím nemazlili. Úplně první protižidovskou akci uskutečnili hned po arbitráži. Ztrátou části území na úkor Maďarska byli samozřejmě frustrováni, obětní beránek v podobě židovské komunity byl snadný cíl. A tak více než sedm a půl tisíce lidí na Slovensku zažilo svůj první transport.
Antisemitismus se stal součástí vládní politiky. Vládnoucí strana vykreslovala Židy jako „neslovenský“, nebo dokonce „protislovenský“ element, kterého je třeba se zbavit. Republika existovala pouhý měsíc, když vyšlo první vládní nařízení, které definovalo Žida. Pak už bylo snazší vyčleňovat je dalšími zmocňovacími nařízeními z běžného života. Po setkání Tisa s Hitlerem v létě 1940 (v té době se Němci vezli na vítězné vlně a Západ jim ležel u nohou) převládly radikální proudy v Hlinkově straně a vše se ještě více přiostřilo. Byly vytvořeny úřady a orgány se specializací na Židy a také jejich majetek, který se samozřejmě, slovy poradce pro židovskou otázku Wislicenyho, nesměl „zašantročit“. Arizace po německém stylu se rozjela.
Antisemitská propaganda, 1941
Až Slovensko vydalo v září 1941 tzv. Židovský kodex. Ten patřil mezi nejpřísnější v Evropě. Židé už byli dávno občany druhé kategorie, od šesti let věku označeni žlutými hvězdami, propaganda jela na plné obrátky, docházelo k útokům na lidi i synagogy. O čtvrt roku později, v prosinci téhož roku, podepsali Slováci s německou Říši dohodu o deportacích.
Než se k nim dostaneme, pojďme se podívat, z čeho vlastně slovenský antisemitismus vycházel a proč byl silnější, než v mnohých jiných státech Evropy. Antisemitismus měl na Slovensku několik kořenů:
První z nich byl náboženský. Katolická církev v historii často šířila antisemitské stereotypy, které zobrazovaly Židy jako „vrahy Krista“. Mnoho Slováků, vychovaných v silně katolickém prostředí, tyto předsudky přejalo. Prezident Jozef Tiso byl sám kněz, což perzekuci v očích části obyvatelstva legitimizovalo .
Svou roli hrál samozřejmě i hospodářský zájem. Židé na Slovensku často působili v obchodu a financích. V době hospodářských problémů, které Slovensko prožívalo, byli Židé snadným terčem pro populisty, kteří je obviňovali z vlastních neúspěchů a z „vykořisťování“ slovenského národa. Konfiskací majetku a dokonanou arizací se pak Slováci obohacovali a snadno přicházeli k majetku deportovaných Židů.
A samozřejmě nemůžeme opomenout politický a nacionalistický důvod. Ľudová strana a radikální složky jako Hlinkova garda vnímaly Židy jako „neslovenský“ prvek, který bránil rozvoji slovenského národa. Antisemitská propaganda byla využívána k mobilizaci veřejnosti a k posílení nacionalistického a totalitního režimu, který chtěl „očistit“ slovenský národ od nežádoucích vlivů.
Alexander Mach, hlavný velitel Hlinkovy gard a ministr vnitra
Tato kombinace faktorů vytvořila živnou půdu pro aktivní a dobrovolné zapojení Slovenského štátu do holokaustu, což jej odlišuje od průběhu holokaustu v mnoha jiných okupovaných zemích.
2. Deportační vlny (1942)
Nejhorší fáze holokaustu na Slovensku přišla v roce 1942. Pod tlakem Německa a s aktivním souhlasem slovenské vlády, byla podepsána dohoda o deportacích židovského obyvatelstva. Na základě dohody platil stát Německu 500 říšských marek za každého deportovaného. Slovensko se tímto poplatkem zbavilo břemene péče o židovské obyvatele, Německo zase dovolilo Slovensku ponechat si veškerý zkonfiskovaný židovský majetek. Tato dohoda odhaluje, že deportace nebyly jen aktem podřízenosti Německu, ale také obchodní transakcí, která byla pro slovenskou vládu ekonomicky výhodná a přispívala k posílení režimu. Podle dochovaných dokumentů zaplatilo Slovensko za deportace svých občanů minimálně 200 miliónů slovenských korun.
Ešte by som sa zmienil o jednej otázke, ktorá sa spomína, a to o otázke židovskej… Je to ľudské? Ale pýtam sa ja: Je to kresťanské, keď sa národ slovenský chce zabaviť svojho večného nepriateľa, Židia?… A že Slovákovi židovský živel ohrožoval život, myslím, o tom nikoho netreba presvedčovať… A urobili sme tak podľa príkazu božieho: Slovák, shoď, zbav sa svojho škodcu!
Deportace byly organizovány samotným Slovenským státem. Slovenští četníci a Hlinkova garda aktivně zatýkali židovské obyvatele po celém území Slovenska. Nebyl stanoven žádný konkrétní klíč, ať už podle profese nebo sociálního postavení - cílem bylo deportovat všechny Židy. Z deportací byly zvláštním odstavcem vyjmuti ti, kteří byli z nějakého důvodu nezbytní. Alespoň do doby, než se dokáží nahradit. A prezidentské výjimky mluvily i o Židech, kteří byli do vyhlášení samostatného státu pokřtěni.
Členky Hlinkovy mládeže v Bánovciach nad Bebravou, 1941
Deportace probíhaly ve dvou fázích. Na jejich začátku byly vybírány především mladé, svobodné ženy a muži ve věku 16–35 let, kteří měli být využiti jako pracovní síla. Brzy se však skladba transportů změnila a zahrnovaly celé rodiny, včetně dětí a starých lidí. Shromažďovacími body byly tranzitní tábory, například v lokalitách Sereď, Nováky a Vyhne, odkud byli Židé nuceni nastoupit do dobytčích vagónů. Po příjezdu na hranice s okupovaným Polskem byli předáni Němcům, kteří je odvezli do vyhlazovacích táborů, kde byli v drtivé většině případů okamžitě zavražděni.
3. Dočasné pozastavení deportací a snahy o záchranu (1943–1944)
V roce 1943 se deportace zastavily. Důvodů bylo několik, a to jak na mezinárodní, tak na domácí úrovni. Klíčovou roli sehrála také Pracovní skupina, což byl výbor židovských předáků v čele s Gisi Fleischmannovou a rabínem Michaelem Weissem Mandlem, který tajně vyjednával s představiteli režimu i s nacisty.
Na slovenský režim začal v roce 1942 a 1943 tlačit Vatikán, zejména prostřednictvím papežského nuncia v Bratislavě, Giuseppe Burzia. Burzio předal prezidentu Tisovi informace o tom, že deportovaní Židé nejsou jen nasazeni na nucené práce, ale jsou masově vražděni. Zároveň žádal akci od papeže Pia XII. Kromě Burzia nabádal například římskokatolický biskup Gojdič nejvyšší představitele církve, aby pomohli zastavit deportace a padaly i návrhy, zbavit Tisa kněžství, nebo jej donutit odstoupit z čela státu. K tomu však papež mlčel.
Gojdič později opakovaně veřejně protestoval proti ukrutnostem páchaných na Židech a jejich vydávání Němcům a tajně instruoval kněze a kláštery, aby Židům pomáhali a ukrývali je. Gojdič zachránil přinejmenším sedmadvacet Židů tím že je pokřtil nebo jim zajistil ukrývání v řeckokatolickém klášteře (po válce byl obětí komunistického režimu a byl umučen v Leopoldově, v roce 2001 blahoslaven a v roce 2008 oceněn titulem Spravedlivý mezi národy).
Hrob blahoslaveného Pavla Petra Gojdiče v Prešově
Tento tlak, společně s rostoucími zprávami o brutalitě a osudu Židů, přispěl alespoň k tomu, že Tiso a další představitelé státu začali s deportacemi váhat. Režim, který se prezentoval jako křesťanský, si nemohl dovolit rozepře s Vatikánem a ignorovat naléhání některých jeho vyšších představitelů.
Dalším hráčem s úmyslem zachránit židovské obyvatelstvo byla Pracovní skupina, vedená Gisi Fleischmannovou a rabínem Michaelem Weissmandlem, kteří se rozhodli jednat přímo. Začali vyjednávat s německým zástupcem Dieterem Wislicenym, jedním z hlavních Eichmannových spolupracovníků, který měl na starosti deportace na Slovensku. Za vysoké úplatky se jim podařilo dosáhnout pozastavení transportů, i když jen dočasného. Tyto úplatky poskytovaly zástěrku pro Wislicenyho, který je využíval pro své vlastní účely.
Na základě tohoto úspěchu se Pracovní skupina v roce 1943 odhodlala k ještě ambicióznějšímu Plánu Evropa. Jejich cílem bylo prostřednictvím Wislicenyho uplatit samotného Heinricha Himmlera a zastavit deportace Židů z celé Evropy. Skupina nabídla dva až tři miliony dolarů, což bylo v té době obrovské jmění. Plán se bohužel nikdy neuskutečnil, protože na něj nacisté nereagovali. Přesto však úsilí Pracovní skupiny pomohlo alespoň dočasně zachránit tisíce Židů, kteří mohli zůstat na Slovensku a mnohým pomoci utéct do Maďarska.
Brána koncentračního tábora Auschwitz, 1945
4. Obnovení deportací a konec války (1944–1945)
Po vypuknutí Slovenského národního povstání v srpnu 1944 a následné okupaci Slovenska německou armádou byly deportace obnoveny. Nyní už plně v režii německých okupantů. Nacisté, zejména Einsatzgruppe H a jednotky SS, začali systematicky vyhledávat zbývající židy, partyzány a účastníky povstání. Mnozí byli i přes úkryty v horách objeveni a transportováni do koncentračních táborů. Nyní už neplatily žádné dřívější výjimky.
Během této poslední vlny bylo deportováno dalších zhruba 13 500 židů. Počet obětí holokaustu na Slovensku se tak vyšplhal na přibližně 70 000. Pouze malá část židovského obyvatelstva, které žilo na Slovensku před válkou, přežila. Tentokrát i díky pomoci slovenského obyvatelstva. Bylo by totiž velkou chybou nezmínit, že ne všichni Slováci následovali bezhlavě svou vládu a německou Říši. Bylo mezi nimi i mnoho těch, kteří nepodlehli antižidovské propagandě a snažili se utrpení pronásledovaných mírnit. Důkazem je téměř 600 titulů Spravedlivý mezi národy, kterými Izrael tyto hrdiny ze Slovenska ocenil (pro srovnání - Česko jich má pod 200).
5. Postoj dnešního Slovenska k holokaustu a Slovenskému štátu
Postoj Slovenska k holokaustu a Slovenskému štátu se vyvíjel a vyvíjí dodnes. Nyní je vnímán jako temná kapitola vlastních dějin. Dlouho po válce, v období komunismu, byl Slovenský štát prezentován sice jako fašistický, jeho aktivní role v holokaustu ale byla spíše zamlčována, nebo alespoň ne dostatečně zdůrazňována. Po roce 1989 se začal měnit pohled a došlo k otevřené diskusi o vlastní zodpovědnosti. Slovensko se oficiálně omluvilo za svou roli v holokaustu na svém území a převzalo zodpovědnost za činy Slovenského státu.
Pomník zakladatele Hlinkovy strany Andreje Hlinky v Ružomberku
Vláda Slovenska přistoupila k odškodnění přeživších a dědiců obětí. Byly přijaty zákony, které umožnily vrácení arizovaného majetku nebo finanční náhrady a odškodnění válečných veteránů a obětí perzekuce. Tento proces je však složitý a dodnes probíhá. Byly vybudovány památníky, například v Bratislavě na místě bývalé synagogy, nebo v Seredi, kde se nachází Muzeum holokaustu na místě bývalého pracovního tábora. Vzdělávání o této době je součástí školních osnov s cílem předcházet šíření nenávisti a antisemitismu.
I přes tyto kroky zůstává postoj k Slovenskému štátu v některých částech společnosti rozporuplný a stále existují snahy o revizionismus, které klerofašistický režim omlouvají. Naštěstí je ale oficiální a dominantní postoj na Slovensku takový, že je třeba pamatovat na zločiny, které se na slovenském území udály a aktivně je odsuzovat.
Slovenský zákonník - Židovský kódex
