Článek
Antonín Zápotocký. Jméno, které v komunistické éře rezonovalo s „lidovým“ a „dělnickým“ étosem. Muž, který prošel nacistickým koncentračním táborem a který se po boku Gottwalda podílel na převzetí moci v roce 1948. Jako druhý komunistický prezident (1953–1957) se často stylizoval do role dobrotivého, byť pevného „tatíčka“, který píše knihy pro děti. Přitom ale zrovna jeho éra přinesla jednu z nejhrůznějších a nejabsurdnějších justičních kontroverzí - udělení milosti usvědčeným nacistickým válečným zločincům.
Antonín Zápotocký v Jánských Lázních v roce 1948, tehdy jako předseda vlády ČSR
Absurdita (ne)spravedlnosti během Zápotockého prezidentského úřadu dosáhla vrcholu v roce 1953, kdy byly změněny tresty smrti u osob, které měly na svědomí strašlivé válečné zločiny na českém území. Mezi omilostněnými nacisty figurovalo obzvlášť jedno jméno - Max Heinrich Rostock.
Tento SS-Obersturmführer působil jako velitel kladenského Sicherheitsdienstu. V červnu 1942 byl jedním z klíčových organizátorů a přímých účastníků vyhlazení Lidic. Podílel se na vraždě 173 mužů, na deportaci žen a dětí a vyhlazení celé obce. Byl to on a jeho muži, kteří si vzali na paškál lidickou faru, kterou vyrabovali. Je doloženo, že právě Rostock vytáhl místního faráře Josefa Štemberku a brutálně jej zbil, než ho nechal zařadit mezi ostatní lidické muže, kteří byli posléze zavražděni na Horákově statku. A byl to Rostock, kdo pak spolu s dalšími Němci na kladenské reálce za použití násilí odebíral děti svým matkám. Rostock byl jednoduše bestie. Jeho krutá povaha se v dalších letech projevovala i v jiných městech, kam byl převelen a kde sloužil. Po válce byl postaven před československý soud a odsouzen za osobní účast na likvidaci Lidic k trestu smrti.
Pracovníci Čs. filmového týdeníku Aktualita v Lidicích v červnu 1942
Kromě Rostocka byli odsouzeni k smrti ještě Richard Schmidt, který jako velitel divize likvidoval Slovenské národní povstání, Ernest Hitzegrad jako jeden z velitelů protektorátní pořádkové policie s blízkými vazbami na K. H. Franka a Kurt Max Walter Richter, sadistický příslušník jičínského gestapa. Všichni tito muži dostali trest smrti. Nakonec se tak ale nestalo. Komunisté měli jiné plány.
Prezident Zápotocký těmto usvědčeným zločincům na podzim 1953 změnil tresty na doživotí, poté jim tresty zkrátil a později byli dokonce propuštěni.
Proč se „lidový“ prezident, který sám prošel koncentrákem, rozhodl pro tak otřesný krok? Samozřejmě se nejednalo o žádný projev milosrdenství. Šlo o chladný kalkul Státní bezpečnosti. Ta se rozhodla naverbovat tyto odsouzence pro zpravodajskou činnost v zahraničí. Rostock a další se tak dočkali milosti proto, aby se mohli stát agenty.
památník Ploština
Ostatně to nebylo poprvé. Dalším podobným známým případem je propuštění Wernera Tuttera. U něj sice nejde o amnestii a stalo se to před Zápotockého érou, nicméně případ využití nacistického vraha pro komunistické účely je stejný. Tutter byl pražským rodákem a známým radikálním nacionalistou. Na konci války v rámci operace Auerhahn on a jeho muži spolu s gestapem a dalšími složkami represivního aparátu pronásledovali partyzány na Valašsku. Jako zástupce velitele jednotky Josef se účastnil méně známého, avšak neméně brutálního masakru na Ploštině v dubnu 1945. Tady Tutter a jeho muži vypálili naprostou většinu domů a zavraždili přes dvacet místních obyvatel. Mnohé jednoduše tak, že je upálili zaživa. Stejný morus operandi pak použili i v Prlově. Tenhle nacistický zabiják měl na svědomí minimálně dvě vypálené československé vesnice (psali jsme o nich zde). I on po válce stanul před soudem a vyslechl si rozsudek - 6 let vězení! Poté je propuštěn a odchází na Západ!
Po válce byl Tutter souzen v Bratislavě, ale nevyšly najevo vraždy, na kterých měl účast a nebo byl tento soud od začátku zmanipulovaný. Každopádně Werner Tutter odchází už v roce 1952 do západního Německa jako agent STB. Československé orgány jeho podíl na válečných zločinech tají. Dokonce odmítají západoněmecké justici vydat jakékoliv podklady pro vyšetřování válečných zločinů.
Komunistický režim tak v zájmu svých ambic v probíhající studené válce de facto osvobodil jedny z těch nejhorších válečných zločinců.
Na obranu Zápotockého by se dalo možná říct, že se v tu chvíli stal pouze podpisovou figurkou ve hře zpravodajských sil a jen jakýmsi zastřešovatelem tohoto zvráceného „obchodu“. Nicméně - historie si už navždy bude pamatovat, že právě tento prezident - „lidový tatíček“ - byl tím prezidentem, který dal milost nacistickým vrahům českých mužů, žen i dětí.
A celá tato opovrženíhodná benevolence k nacistickým katům je ještě mnohem horší! Je totiž v přímém kontrastu s osudem vlastních hrdinů, například mužů, kteří bojovali za svobodu Československa po boku Spojenců. Zatímco Rostock a ostatní dostali na podzim 1953 tajnou milost a později si dokonce mohli užívat života na Západě, českoslovenští letci z RAF byli režimem nemilosrdně týráni jako „zrádci“ a „špioni“. Byly jim odebírány hodnosti, propouštěni z armády a hromadně zavíráni na dlouhé roky do komunistických lágrů pod smyšlenými obviněními z velezrady. A nešlo jen o letce, terčem a oběťmi byly i jiné skupiny Čechoslováků.
Zápotocký v roce 1947, po jeho pravici sedí pozdější oběť režimu Slánský, po levici má budoucího prezidenta Gottwalda
Květnová amnestie Antonína Zápotockého z roku 1953 (poznámka - tato amnestie a amnestie výše zmíněných nacistů spojuje stejný rok, jde ale o dvě události) se totiž výslovně nevztahovala na politické trestné činy, kam patřila „velezrada“ nebo „sabotážní činnost“, které komunisté tak hojně používali jako důvod k uvěznění svých oponentů. Bývalí letci, bojovníci od Dunkerque, ale i ti ze Sovětského svazu, proto zůstávali v kriminálech bez milosti dál, zatímco jejich nacističtí protějšci byli o pár měsíců později částečně omilostněni a nakonec i propuštěni.
Pro politické vězně byl klíčový článek IX. - amnestie se nevztahuje na velezradu, sabotáž, vyzvědačství a obdobné trestné činy. Amnestie se nevztahovala ani na rozkrádání a poškozování národního majetku a majetku lidových družstev, pokud byl za ně uložen trest více než pět let. Vyloučeny byly dále z amnestie tresty smrti a tresty vedlejší, kromě peněžitých trestů do 20 000 Kč, nevztahovala se ani na retribuční trestné činy. V těch pak následovala individuální amnestie.
Během prezidentování Antonína Zápotockého bylo popraveno 94 osob, z toho 47 politických vězňů. Jejich osudy jsou o to tragičtější, že k popravám docházelo v době, kdy už byla největší vlna stalinistického teroru za zenitem a kdy režim začínal na mezinárodní scéně mluvit o jistém „uvolňování“, i přesto, že popravy v tichosti pokračovaly. A ano, i když někteří z popravených opravdu spolupracovali se Západem a někdo by tak mohl říct, že tito lidé opravdu páchali trestnou činnost vůči republice, tak pravdou zůstává, že drtivou většinu ze 47 politických vězňů popravených za éry Zápotockého za oběti komunistického režimu považovat lze.
Komunistický režim definoval politický trestný čin velmi široce, a to i pro činy, které by v právním státě nebyly vůbec trestné, nebo by byly považovány za pouhé přestupky. Rozdíl mezi „skutečným zločincem“ a „obětí režimu“ je v tomto kontextu z irelevantní. Tehdejší soudní systém byl „pouhým“ politickým nástrojem a neřídil se spravedlností. Všichni političtí vězni byli v očích komunistického režimu „zločinci“ a „nepřáteli lidu“, bez ohledu na míru provinění (bylo-li vůbec nějaké). Režim vraždil lidi za jejich přesvědčení a postoje na základě vykonstruovaných a smyšlených obvinění a po vynucených přiznáních. V podstatě všech 47 politických poprav z let 1953–1957 můžeme bez ostychu nazvat justičními vraždami a popravené oběťmi komunistické zvůle - tito lidé byli odsouzeni na základě zákonů, které chránily totalitní režim a jejich procesy nebyly spravedlivé.
Zinscenované procesy, které vedly k popravám, byly v období 1953–1957 stále ještě běžnou praxí, i když v menším měřítku než v předchozích letech za éry Klementa Gottwalda. Ale stejně jako tenkrát, i tyto popravy režim prováděl na lidech z tzv. „třídně nepřátelského prostředí“ nebo na těch, jejichž dřívější význam režim potřeboval zlikvidovat. Lidé nebyli odsouzeni a popraveni za to, že by spáchali reálný trestný čin, jako je vražda nebo jiné podobné provinění. Tito lidé zaplatili za to, že jejich existence, majetek, názory nebo vliv byly v rozporu s ideologií KSČ a proces byl jen propagandistickým nástrojem k ospravedlnění jejich likvidace.
Cynický obchod StB a Zápotockého podpis na milostech pro nacistické zločince, kteří se na našem území dopouštěli nepředstavitelných zvěrstev, pak bije do očí o to víc! Tyto milosti zůstávají trvalou jizvou v novodobé historii a vykreslují komunistického prezidenta ne jako „tatíčka dělníků“, ale jako loutku v rukou státní moci, která byla ochotna obětovat jakoukoliv morálku ve prospěch zákulisních rošád. Muž, který sám přežil nacistický koncentrační tábor, omilostnil muže, kteří - stejně jako jeho bývalí věznitelé - byli katy jiných nevinných obětí nacismu. A tuhle nálepku už Antonínu Zápotockému nikdo nevezme.
Nacistů, kteří pracovali pro komunistickou státní bezpečnost v zahraničí, byly desítky. A stovky dalších kolaborantů pracovaly pro kontrarozvědku – proti vlastním občanům na území naší republiky. Byla to taková paranoia režimu. Na jedné straně ‚výkladní skříň‘ boje proti fašismu, na straně druhé se neštítili stejné lidi používat.
zdroje:
