Článek
Je to představa, která byla propagandisticky silně podporována a je tak zakořeněna v mysli veřejnosti. Sutinové ženy se staly doslova symbolem. Symbolem nezlomnosti, vůle a odhodlání. Téměř každý zná ty obrazy, kdy ženy stojí v troskách válkou zničených měst a odklízejí cihly, kameny, stavební suť. Tím mizí z Vídně, Berlína a jiných německojazyčných měst nános války a objevuje se čistota míru. Obětující se ženy, většina mužů zemřela ve válce nebo zůstala v zajateckých táborech, tak nezištně pomáhají městům doslova vstát z popela. Takhle si ženy představují běžní lidé a takto je velebí.
Realita je ale podle historiků jiná. Odborníci z rakouské Akademie věd předložili důkazy, že zdaleka nešlo o žádné nadšené budovatelky a dobrovolnice. Ženy byly na odklízecí práce jednoduše najaty a nasazeny. V Rakousku byl totiž v srpnu 1945 přijat prozatímní vládní zákon, který ukládal povinnost členům všech nacistických organizací podílet se na obnově zničených měst. Zákon byl přijat právě z toho důvodu, že bylo obtížné obstarat pracovníky na tyto práce a občanům se do odklízení trosek též dobrovolně nechtělo. Zákon tak měl problém s nedostatkem lidí vyřešit. A protože byl nedostatek mužů, odnesly to právě ženy.
Ty pak začaly hromadně podávat žádosti o odškodnění a žaloby na stát. Na základě těchto žalob rozhodl Nejvyšší rakouský soud v roce 1951, že sutinové ženy (ale i muže samozřejmě) opravdu odškodní. Všem pracujícím uznal nárok na 67 grošů za odpracovanou hodinu pro ženy a 84 pro muže. Jen žádostí, které se dostaly k historikům z Akademie věd, bylo na 7 tisíc. Mnoho z nich i s přílohami, například v podobě dopisu žalujících, kde si stěžují na povinnost pracovat nařízenou státem s tím, že šlo o opravdu těžkou práci. Podle badatelů jde ale jen o špičku ledovce. Předpokládají, že žalobu podala jen část z nich - maximálně 10 až 20 procent nasazených. Kolik lidí opravdu povinně odklízelo ulice, se tak říct nedá.
