Článek
Mončičák spatřil světlo světa v Japonsku v roce 1974 poté, co jeho vynálezce navštívil Německo, kde ho nadchla plastová panenka. Vrátil se domů a rozhodl se, že sám vytvoří hračku, která bude symbolizovat lásku a něžnost. A tak vzniklo malé chlupaté zvířátko (někdo tvrdí, že jde o opičku, jiný v něm vidí medvídka) s roztomilým kukučem. A ještě roztomilejším jménem, které je odvozené z francouzského „mon“ (můj) a japonského „chi chi“ (zvuk cucání) a mělo zdůrazňovat jeho miminkovskou roztomilost. Zatímco na Západě si rychle podmanil obchody (v Německu strhl totální lavinu a prodalo se jej více, než v zemi původu), do Československa se dostával složitěji.
Nebyl to zpočátku žádný masově dovážený produkt, který by zaplavil pulty každého hračkářství. Právě naopak. Zprvu byl k mání jen přes Tuzex, kde se platilo bony – jakousi náhradní měnou pro západní zboží. Kdo ho měl, byl „king“ třídy, objekt obdivu i závisti. Každá matka snila o tom, že ho svému dítěti sežene, i kdyby to mělo znamenat týdny shánění a protekce. Když ho někdo přinesl do školky, hned se kolem něj shlukl hlouček dětí. Bylo to něco vzácného. Něco, co vonělo exotikou a Západem. A to i přesto, že se k nám pravý japonský Mončičák vlastně nedovážel. Ti tuzexoví totiž pocházeli z Maďarska a vypadali i trošičku jinak, než ti originální. Přesto byl vlastní Mončičák pro mnoho rodin symbolem splněného snu a důkazem, že i v době omezených možností lze dopřát dětem něco mimořádného.
S postupem let se jeho dostupnost zlepšovala. Nakonec jej nabízela i běžná hračkářství. Na trhu se začaly objevovat originály a kromě zmíněných maďarských i různé další napodobeniny, často horší kvality, ale pro mnoho dětí byly dobrou náplastí na touhu po originálu. Mončičák se stal součástí kolektivního vědomí. Ať už jste měli originál, napodobeninu, nebo jste o něm jen snili, byl zkrátka všude. Byl to společník, se kterým jste usínali. Hrdina vašich dětských her a často i němý svědek vašich dětských tajemství.
Mončičák zanechal v lidech silné vzpomínky na dobu, kdy hračky nebyly samozřejmostí, ale spíše vánočním zázrakem. Symbolizoval dětství v éře socialismu – se vším jeho nedostatkem, ale i touhou po něčem hezkém, po troše radosti a barev ve všedním dni. Je to vzpomínka na dobu, kdy se uměly ocenit malé věci a kdy jeden plyšový chlupáč mohl znamenat celý svět. A co teprve, když jste k němu měli i ty výměnné oblečky. Pokud jste mladší generace, schválně se na Mončičáky zeptejte svých rodičů. Téměř každý se usměje a hned si vybaví tu radost, jakou z hračky měl.
Dnes, když se podíváme do dětského pokoje, vidíme zcela jiný svět. Ta hojnost a barevnost se nedá s pokojíčky starší generace vůbec srovnávat. Místo Mončičáka dnes frčí Labubu. Tahle postavička z Hongkongu nám starším možná Mončičáka i trošku připomíná, ale její příběh je jiný. Labubu se prodává v „blind boxech“, takže nikdy nevíte, jakou variantu dostanete, což z něj dělá sběratelský fenomén, masivně poháněný sociálními sítěmi.
Zatímco Mončičák byl pro nás symbolem splněné touhy v době nedostatku, Labubu je odrazem dnešní doby plné hojnosti, sběratelské vášně a rychlého šíření trendů skrze internet. Obě hračky však jedno spojuje - dokáží vyvolat silné emoce a zanechat nesmazatelnou stopu ve vzpomínkách na dětství.
