Pes na rožni: Cedule, která otřásla veřejností. Může se v Česku pes legálně jíst?

Když se na ulici objevila cedule, která - pro někoho vtipným, pro jiného brutálním způsobem - konfrontuje kolemjdoucího ve stylu: Sbírej psí exkrementy nebo ti upeču psa, nevyhnutelně to vedlo k lavině reakcí. Obraz psa, vykonávajícího potřebu nad nešťastníkem na rožni, vyvolal vlnu pobouření i pobavení. Dalo se to čekat. Česká republika je zemí pejskařů a byť jsou Češi jako národ považováni za velké vtipálky, u některých témat je člověk na tenkém ledě i u nás. Pod články o této ceduli se navíc rozhořely divoké diskuze, jak to vlastně s případným poražením a konzumací psů je. Smí se tedy v České republice jíst pes? A proč nás to tak šokuje, zatímco jiné maso ne?

Právní kličky versus kulturní šok

Odpověď na otázku, zda je možné v Česku sníst psa, je překvapivě dvojsečná. Česká legislativa, stejně jako evropská regulace, nehovoří v této věci zcela jasně. Jakkoli to zní neuvěřitelně, právní řád výslovně nezakazuje sníst maso vlastního psa – ovšem s mnoha extrémně důležitými „ale“.

Pes v Česku, na rozdíl od prasat nebo skotu, není klasifikován jako jatečné zvíře (byť se o to pár „provokatérů“ snažilo, viz tato petice). To má zásadní důsledek - veškeré uvádění psího masa do oběhu, tedy prodej v obchodech, podávání v restauracích nebo jakákoli forma komerčního využití, to vše je striktně zakázáno. Státní veterinární správa by v takovém případě zasáhla s maximální přísností a šlo by o porušení zákona.

Teoretická právní mezera se týká vlastní spotřeby. Pokud by majitel zvíře usmrtil humánním způsobem, bez toho, aniž by mohl být stíhán za týrání zvířete, a snědl jej sám, neporušil by technicky ani předpisy o uvádění masa do oběhu, ani zákony o ochraně zvířat. Takže finální odpověď zní vlastně ANO, v České republice můžete sníst psa, ale jen vlastního a sami. Zákony jsou na vás v tu chvíli krátké a odsouzení nehrozí. Ovšem, to společenské by bylo okamžité a drtivé. V naší společnosti jde o kulturní a etické tabu. Většina Čechů vnímá psa jako člena rodiny, společníka, kamaráda a kolikrát jako sobě rovného, nikoliv jako potravu a zdroj masa.

Historicky se sice psí maso konzumovalo i u nás, například v chudých oblastech Podkrkonoší či na Valašsku, sloužilo jako náhrada za „běžné maso“, naše prababičky básnily o pravém psím sádle, v určitých komunitách byli psi za pochoutku. Podle Wikipedie bylo psí maso na talířích naprosto běžné, ještě v roce 1910 bylo v nabídce pařížských řezníků a v Československu se mohlo prodávat až do roku 1940. Až od poloviny minulého století byly tyto praktiky průběžně vymýceny a dnes jsou historií. Ano, sem tam slýcháme historky, jak se v některých osadách, odlehlých zákoutích nebo v okolí pochybných gastronomických provozů ztrácejí toulaví psi, ale častokrát jde o urban legendy a povídačky. V současném Česku se prostě psi všeobecně nejí.

Paradox masa: Proč jíme prase, ale ne psa?

Cedule s drsným motivem a reakce na ni skvěle poukazují na tzv. paradox masa. Tento jev popisuje, jak lidé řeší vnitřní etický rozpor - milují zvířata a zároveň jedí maso, jehož získání vyžaduje usmrcení zvířete. Klíčem k pochopení je takzvaná kulturní kategorizace.

V západní společnosti jsme si vytvořili dvě jasné kategorie. Zvířata jsou buď „mazlíčky“ (psi a kočky) nebo „potravou“ (prasata, krávy, kuřata). V šedé zóně pak máme například králíčky. Tato kategorizace nám umožňuje jedno zvíře bezmezně milovat a nechápat, jak mu někdo může zkřivit jediný chlup na těle, zatímco porážka jiných nás nechává ledově chladnými, i když jsou často na podobné úrovni inteligence a citlivosti, jako psi. Krásným případem jsou například prasata, která jsou považována za vysoce inteligentní zvířata, ale jejich konzumace je společensky přijatelná. Oproti tomu myšlenka sníst psa vyvolává u většiny lidí rozhořčení, znechucení a odpor. Cedule tak není jen vtípkem - vyvolává otázky, směřující na naše selektivní morální vnímání.

Asie na rozcestí: Od tradice k zákazům

Zatímco my v Evropě řešíme spíše jen teoretické možnosti, v některých částech Asie je psí maso stálou součástí kulinární tradice, často opředenou mýty o jeho „léčivých“ účincích. I zde ale dochází k ohromnému civilizačnímu posunu a všeobecné tvrzení „No jo, v Asii se jí psi všude a běžně“ je jen zažitým mýtem.

Nejvýznamnějším příkladem je Jižní Korea. Po staletích, kdy byla například polévka Bošintang naprosto běžná a speciálně se chovali psi Nureongi právě pro konzumaci, schválil zdejší parlament v lednu 2024 historický zákaz chovu, porážení a prodeje psího masa s platností od roku 2027. Tento zlom je výsledkem sílícího tlaku mladé generace, která už přijímá západní vnímání psů jako domácích mazlíčků, a také mezinárodní kritiky.

Podobný posun probíhá i v Číně. Ačkoli je konzumace psího masa v zemi stále na národní úrovni legální, velká města jako Šen-čen nebo Ču-chaj zavedla vlastní městské zákazy. Tento sílící trend naznačuje, že i tam, kde bývá tradice nejsilnější, se postupně mění vnímání zvířat a jejich roli ve společnosti.

Není tomu ale všude. Takový Vietnam zůstává jednou z těch zemí, kde je psí maso běžnou pochoutkou. Ostatně, i v Evropě existuje kuriozita v podobě Švýcarska, kde se v některých kantonech, především v Appenzellu a St. Gallen, psí maso konzumovat může a také se tak děje, byť se i zde tato tradice ustupuje tlaku. Ale to vlastně platí, jak jsme si říkali, částečně i pro ČR. Konzumace vlastního psa pro vlastní potřebu národním zákonem výslovně zakázána není.

Cedule, která pobouřila, tak jen potvrdila to, co je v naší kultuře hluboce zakořeněné: Pes je více než jídlo. Globální trend ukazuje, že toto vnímání se postupně stává normou po celém světě a etické kategorie potravy se mění rychleji, než kdy dříve. Na druhou stránku - trošku nadhledu také neuškodí. Hádky nad cedulí jsou mnohdy přehnané a vlastně zbytečné. Kdyby každý na ulici po svém psovi uklízel, takové cedule nevznikají. A hádky na internetu nezastaví ani „gurmány“. A legenda praví, že Kdo chce psa jíst, hůlky si vždycky najde.