Článek
Samotný areál existoval již před rokem 1942, avšak zásadní proměna jeho funkce nastala v září 1942. Tehdy byl reorganizován na policejní internační tábor určený pro rodinné příslušníky osob, které uprchly do zahraničí, zapojily se do domácího odboje nebo sloužily v zahraničních armádách bojujících proti nacistickému Německu. Tento krok byl součástí tzv. Akce E (Aktion Emigranten), během níž gestapo na území Protektorátu zatklo více než 1 700 osob a postupně je soustředilo právě ve Svatobořicích. Smutnou skutečností bylo, že represivní opatření nesměřovalo přímo proti odbojářům či emigrantům samotným, ale proti jejich rodinám – manželkám, rodičům i dětem. Internace probíhala bez soudního rozsudku a byla nástrojem nátlaku a kolektivní odpovědnosti.
V táboře se průměrně nacházelo kolem 1 200 osob, celkem jím od září 1942 do dubna 1945 prošlo přibližně 3 500 internovaných. Většina byla po určité době propuštěna, někteří však byli převezeni do dalších represivních zařízení, například do věznice gestapa v Malé pevnosti Terezín nebo do jiných koncentračních táborů, včetně těch nejhorších.
Táborový areál samotný měl všechny charakteristiky represivního zařízení. Nechyběl vysoký plot s ostnatým drátem, ani strážní věže. Nešlo o koncentrační ani vyhlazovací tábor, bylo to policejní internační zařízení pod správou gestapa, přesto zdejší podmínky znamenaly pro internované těžkou psychickou i fyzickou zátěž. Nejistota ohledně osudu vlastních blízkých, odloučení od běžného života a nucená práce vytvářely dlouhodobé trauma, jehož následky si mnozí nesli i po válce.
Internovaní měli omezený pohyb, byli nuceni pracovat a denně byli vystavováni psychologickému tlaku. Netušili, co bude s jejich blízkými, ani s nimi samotnými. Byť se většinou sami ničím neprovinili, přesto neměli jedinou záruku, že budou někdy propuštěni. Řada z těchto lidí a jejich rodin po válce řešila nejen fyzické následky internace, ale i emocionální traumata, která izolací vznikla.
Mezi internovanými byly i děti. Významnou skupinu tvořily potomci osob postižených nacistickým běsněním po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha v květnu 1942. Některé z těchto dětí byly převezeny do Svatobořic z pražského zámečku Jenerálka. Byly to úplně malinké děti od dvou let věku až po dorostence, kterým bylo 16. Tyto děti byly často podvyživené, ustrašené a bez přímé rodinné opory, neboť jejich rodiče popravili nacisté v koncentračním táboře Mauthausen nebo byli sami vězněni v některém z táborů.
Pro děti internované v Svatobořicích byla situace mimořádně těžká. „Svatobořické děti“ žily ve stísněných podmínkách společně s dospělými. Děti od 14 let byly nuceny pracovat v místní zbrojovce, mladší byly odkázány na péči ostatních vězňů. Během internace byly tyto děti sledovány gestapem a podléhaly stejnému režimu jako ostatní věznění. Přesto se učitelé a dobrovolné pečovatelky snažily tajně vyučovat čtení a psaní, i přes jasný zákaz a pod hrozbou tvrdých trestů. Děti si pomáhaly i vzájemně. Je známý příklad jedenáctileté holčičky, která se stala náhradní maminkou osiřelým trojčatům, přestože byla sama dítětem.
Když se blížil konec války, rozhodlo Gestapo tyto děti společně s dalšími vězni přemístit. Na jaře 1945 padlo rozhodnutí o evakuaci tábora. Část vězňů byla deportována do jižních Čech, kde se dočkala osvobození. Tábor ve Svatobořicích fakticky zanikl 12. dubna 1945, krátce před příchodem Rudé armády a jen několik týdnů před osvobozením Československa.
Dnes místo připomíná Památník internačního tábora Svatobořice, otevřený v roce 2017, který uchovává svědectví o osudech vězněných a jejich rodin. Příběh Svatobořic je potřeba připomínat a nezapomenout na něj. Je důkazem, jak nacistická perzekuce nezasahovala pouze aktivní účastníky odboje, ale že systematicky dopadala i na jejich nejbližší. Výpovědi přeživších ukazují, jak hluboké rány zanechala nacistická politika nejen v těch, kteří přímo bojovali s okupanty, ale také u jejich rodin – a zvláště u dětí, které v táboře vyrůstaly bez možnosti pochopit souvislosti, proč se jejich svět tak náhle změnil.
