Článek
Pátek 17. listopadu 1989 se měl stát dnem pietní vzpomínky na studenta Jana Opletala, zabitého nacisty před padesáti lety. Demonstrace se ale brzy proměnila v protest proti totalitnímu režimu a násilnému potlačování svobody a tak se namísto klidné připomínky nacistického běsnění odehrál v Praze doslova dějinný moment, který nakonec vedl k porážce socialismu v Československu. K událostem na Národní třídě se okamžitě vyrojily mnohé spekulace a konspirační teorie. I přes to, že je historikové i logická návaznost v kontextu vedlejších událostí vyvracejí.
K pochopení 17. listopadu je nutné vnímat jej v kontextu pádu celého Východního bloku.
Maďarsko bylo už v 80. letech jedním z nejvíce reformních států v rámci východního bloku. Na jaře 1989 se v Maďarsku konaly masové protesty a demonstrace proti komunistické vládě. Maďarsko otevřelo svou hranici s Rakouskem. Proběhly zde ústavní změny a země se prohlásila za republiku. Byla zrušena vedoucí úloha komunistické strany v politickém systému, což umožnilo vznik politických stran, které byly v minulosti zakázány. 17. listopadu už se dala Maďarská republika měsíc považovat za svobodnou.
Polsko bylo v té době už daleko napřed v procesu transformace. V roce 1989 probíhaly v zemi zásadní změny, které byly jedním z klíčových faktorů, vedoucích k pádu komunistického režimu v celé střední a východní Evropě. Od roku 1980 existovalo hnutí Solidarita - první nezávislé odborové hnutí, které rychle přerostlo v široký prodemokratický a opoziční blok. V únoru 1989 začala historická vyjednávání mezi komunistickým režimem a opozicí (tzv. Kulatý stůl), co vedlo k dohodám o demokratických reformách. V červnu 1989 se konaly částečně svobodné volby. V srpnu 1989 byl do čela polské vlády jmenován Tadeusz Mazowiecki - první demokratický premiér ve východním bloku. K 17. listopadu už bylo Polsko prakticky demokratickou zemí, i když přechod k té plné ještě nebyl úplně dokončen.
A vřelo to i ve Východním Německu. Demonstrace proti režimu byly častější a častější, od září 1989 se konaly lipské masové protesty, které se přelily do takzvaných Pondělků, při kterých lidé dávali najevo svou nespokojenost s režimem. V říjnu vše nabralo na obrátkách. Protestovalo se i v Berlíně a jinde. Komunistům bylo čím dál více jasnější, že moc neudrží, obzvláště po hromadných útěcích přes Maďarsko, kdy Němci využili otevřených hranic do Rakouska (jak utíkali v Trabantech přes Prahu, až z ní udělali jedno velké parkoviště, si můžete přečíst zde). V říjnu ještě proběhl pokus s výměnou generálního tajemníka, který chtěl veřejnost uchlácholit reformami. Jednou z nich mělo být umožnění cestovat do Západního Německa.
9. listopadu jej vláda hodlala oznámit veřejnosti s tím, že bude platit od následujícího dne. Na odpolední tiskovce ale došlo k nedorozumění. Günter Schabowski, člen politbyra, na otázku novináře od kdy začne povolení platit, zmateně odpověděl: „Podle mého vědomí to platí okamžitě.“ To spouští lavinu - novináři zprávu okamžitě vydávají, lidé se valí k Berlínské zdi a zaskočené stráže hraniční přechody otevírají. Druhý den už o tom píše celý svět, zeď padá a tento krok se stává nezpochybnitelným symbolem konce studené války. Do 17. listopadu 1989 stále ještě zbývá více než týden.
Československé vedení s Jakešem v čele tak bylo poslední izolovanou baštou tvrdé linie. Sovětský svaz s Michailem Gorbačovem, zahlcen vlastní Perestrojkou a Glasností, už dávno rezignoval na vojenské intervence a zasahování do událostí ve svých satelitech. Hrozba tanků - jako ta z roku 1968 - pominula. Tento vnější kontext činí tezi o Moskvou řízené revoluci prakticky nesmyslnou. Jednoduše - Československo bylo poslední zemí, kde se jen čekalo, až režim padne také…
StB, KGB, Moskva, studenti a jeden Turek
Konspiračním teoriím nahrává jeden fakt. V Praze se totiž v té době shodou okolností nacházeli delegáti sovětské tajné služby KGB. V čele delegace stál generál Viktor Gruško. Konspirátoři to mají za jasný důkaz toho, že si Sověti přijeli na místo vše ověřit a dohlédnout na to, aby vše proběhlo, jak má. Ironií osudu a historicky „nudnější“ realitou bylo, že jejich hlavním cílem v tento osudný den byl podpis nové dohody o spolupráci mezi KGB a československou Státní bezpečností (StB), která měla mimo jiné platit až do roku 1995. Což dává konspiračním teoriím druhou ránu - proč by sovětská tajná služba podepisovala smlouvu o spolupráci na další roky s vědomím, že „pokládá“ stát? Odpovědi typu „Aby udělali mlhu“ jsou čirá spekulace.
Podpis smlouvy v tak klíčový moment ukazuje, že KGB se primárně věnovala své rutinní agendě a nejednala jako organizátor převratu. Někteří delegáti v ten den opravdu pobíhali po městě, jejich cílem ale byly nákupy v „bohaté Praze“, než příprava studentského pochodu. Ostatně, že nešlo o plán StB a KGB na svržení režimu, napovídá i následné chaotické chování naší tajné služby. Jakmile se ukázalo, že události přerostly do něčeho většího, než se domnívala a situace je nezastavitelná, špičky StB si uvědomily, že žádná spolupráce s KGB ani komunistický režim už nebudou pokračovat.
A tak začaly horečné pokusy o ničení a pálení tajných dokumentů a zbavování se důkazů o vlastní činnosti. Tyto kroky by byly naprosto nelogické, pokud by šlo o koordinovaný převrat s cílem zachovat mocenský vliv tajných služeb. Ani vedení StB neřídilo zásah v ulicích. Faktický šéf StB, generál Alojz Lorenc, se sám toho večera věnoval jednání s Gruškem a slavnostní večeři na Břevnově. Sám byl přesvědčen, že se nic tak velkého neděje, jeho podřízení dostali pokyny, aby proti demonstrantům nepoužili sílu, ale soustředili se na sběr zpravodajských informací.
Skutečným vykonavatelem násilí se tak staly pořádkové složky Veřejné bezpečnosti (VB) – především Útvar rychlého nasazení (ÚRN). Absence jasných a jednotných pokynů shora vedla k tomu, že místní velení mělo volnou ruku, částečně pod tlakem konzervativních funkcionářů KSČ. Studenti, kteří se po oficiálním shromáždění vydali na Václavské náměstí, byli na Národní třídě sevřeni a brutálně zbiti. A teď uděláme konspirátorům aspoň trošku radosti. K tomuto obklíčení údajně nedošlo náhodou.
Než se demonstranti ocitli v obklíčení, zahrál si jednu z hlavních rolí v tomto dramatu agent StB v utajení, Ludvík Zifčák, vystupující jako student Milan Růžička. Zifčák byl aktivní součástí průvodu a podle vyšetřování a výpovědí svědků se snažil ovlivnit směr pochodu tak, aby navedl studenty pryč z plánované trasy přímo do připravené pasti na Národní třídě. Navedení do obklíčení tak dává vzniknout konspirační teorii, že celá akce měla scénář - ne ovšem psaný azbukou, tedy Moskvou a KGB, jak hovořil Filip Turek - ale československými silami . Teoreticky mohly existovat mocenské zájmy a manipulace ke změně. Ne ale vedoucí ke svržení režimu s cílem nastolit demokracii, ale s úmyslem vyměnit vedení strany a pustit k moci jiné komunistické proudy, aby se udržela mocenská pozice KSČ. Zifčákova role by pak byla v tomto scénáři „Vytvořme záminku“ opravdu klíčová.
Zpráva o údajném úmrtí studenta Martina Šmída (kterým byl ve skutečnosti právě Zifčák, který omdlel a jak jej ostatní viděli rychle odnášet do sanitky, interpretovali to jako snahu o rychlé zametení stop bezpečnostními složkami, které tak chtěly úmrtí zamlčet) se rozšířila bleskovou rychlostí (vypustit ji měla vrátná vysokoškolských kolejí, když se nechávala ošetřit v nemocnici, druhý den zprávu převzala Svobodná Evropa) a zasáhla veřejnost na nejcitlivějším místě. Občané, vyděšeni brutalitou a přesvědčeni, že režim zabil mladého člověka (i přesto, že zpráva byla brzy na to dementována a televize dva dny po události odvysílala rozhovor s jedinými dvěma studenty se jménem domnělého zabitého), reagovali. Vědomí, že režim „bije naše děti“, zafungovalo jako emocionální mobilizace, která proměnila studentskou demonstraci v celonárodní revoluci.
Sametová revoluce v Československu rozhodně nebyla řízenou akcí tajných služeb Sovětského svazu, ani nešlo o „představení“ pod taktovkou Moskvy. Jednalo se o logické finále pádu Východního bloku, kterému dodala obrovskou sílu brutalita československé policie a rychlé šíření jedné jediné, ač nepravdivé, zprávy o smrti mladého člověka, která probudila společnost a zlomila vůli komunistické moci veřejnosti vzdorovat. O roli samotného Zifčáka můžeme jen spekulovat, neboť ten sám své pozdější výpovědi měnil. Když mu hrozil trest, přiznal, že si vše vymyslel. Ve chvílích, kdy mu nic nehrozilo, pro změnu zapojil do svého vyprávění i americkou CIA. Jedni mají jeho slova o řízené akci za pravdivá, jiní jej obviňují z toho, že chtěl svou roli náležitě přikrášlit a udělat se důležitějším, než ve skutečnosti byl.
Během událostí listopadu a prosince 1989 dostali sovětští vojáci v Československu od Gorbačova příkaz zůstat v kasárnách a do dění v Československu nijak nezasahovat. Zároveň velitel sovětských vojsk Eduard Vorobjov měl zabránit případnému násilnému zásahu Československé lidové armády proti demonstrantům.
Můžeme tak jen spekulovat, do jaké míry hrály v tom všem roli československé tajné služby a jak moc je pravděpodobné, že existovaly síly, snažící se o uchování komunistů u moci tím, že provedou puč uvnitř režimu, kterým se to zvrtlo, nicméně jedno lze říct naprosto s jistotou - 17. listopad rozhodně nebyl řízen ani KGB, ani Moskvou, jak prohlásil český poslanec, kandidát na ministra a milovník a znalec historie Filip Turek, který jen recykluje historické mýty a konspirace pro svůj politický kapitál.
Každopádně jedno se mu uznat musí - ještě nikdy žádný takto postavený český politik na výročí 17. listopadu z míst, kde se psaly dějiny, nezpochybňoval vědeckou obcí uznávané závěry a nenahrazoval je konspirační teorií. Filip opět nezklamal a dává si na svou pomyslnou nástěnku „super hlášek“ další. Hned vedle tvrzení, že nacistické předměty má přeci doma každý Čech a že mu z ruky padají nábojnice přímo vzhůru na kapoty aut.
Mimochodem, zmínka o nevzdělanosti Filipa Turka není osobním útokem na tohoto politika. Přesně tak jej označil člověk, který se historií a dějinami celoživotně zabývá a opravdu rozumí tomu, co říká. Článek vychází kromě uvedených zdrojů z rozhovoru Michala Stehlíka v pořadu Nory Fridrichové na kanále Vlny s názvem Turkovo ohýbání dějin: Ať se dovzdělá, říká historik Stehlík.
Michal Stehlík je uznávaným odborníkem, který kromě akademické činnosti vede se svým kolegou Gromanem úspěšný podkast Přepište dějiny, kde společně dávají různé historické události do kontextu a souvislostí, značně přispěl k popularizaci historie a v minulosti například nabídl osobně vedený semestrální kurz o soudobých dějinách zdarma Tomiu Okamurovi a jeho poslaneckému klubu se slovy: „Považuji za svou profesní povinnost podat vám pomocnou ruku, aby se vaše politické proklamace nezakládaly na zjevných nesmyslech, nepravdách či účelově poupravených tvrzeních.“ Ten však tuto velkorysou nabídku nevyslyšel.
Poznámka autora: v textu jsou další revoluční dny, stejně jako mnohé další podrobnosti 17. listopadu, vynechány. Průběh Sametové revoluce není primárním tématem článku.
