Výročí: 33 let od podepsání dohody o rozdělení Československa. Bylo to správné rozhodnutí?

​Historické paralely: Od roku 0 do 19. století

​V prvních stoletích našeho letopočtu obývaly dnešní české a slovenské země keltské a později germánské kmeny. V 6. století na obě území přicházely slovanské kmeny, což byl klíčový moment pro formování obou národů. Zatímco na českém území vznikla Sámova říše, která spojovala české a moravské kmeny, na Slovensku se formovaly menší slovanské kmenové svazy.

​V 9. století se politické osudy obou území dočasně propojily v rámci Velké Moravy, silného raně středověkého státu, který zahrnoval jak Moravu a Čechy, tak i Slovensko. Po jejím zániku se však cesty rozdělily. České země se staly součástí Přemyslovského státu a později Svaté říše římské, což je pevně ukotvilo v západním politickém a kulturním prostoru. Naproti tomu Slovensko bylo od 10. století postupně připojováno k Uherskému království, kde zůstalo po více než 900 let. Tato dlouhá separace formovala odlišnou identitu, jazyk a kulturu, která byla na Slovensku silně ovlivněna maďarštinou a uherskými tradicemi.

​První republika: Ideály versus realita

Po první světové válce, v roce 1918, se obě území sjednotila a vznikla Československá republika. Tento akt byl motivován společným slovanským původem a touhou po nezávislosti na Rakousku-Uhersku. Stát byl postaven na ideji rovnosti mezi oběma národy, což mělo být garantováno heslem „Čechoslováci“. Jen na necelý měsíc byl nový stát narušen v červnu 1919, kdy došlo k vyhlášení Slovenské republiky rad. Šlo o jakýsi pokus založit komunistickou diktaturu na území Slovenska, který se ovšem nezdařil.

Již v prvních letech se ukázala značná dominance českých elit v politice, ekonomice a správě. Slovenská inteligence, i když byla vnímána jako méně početná a vzdělaná, proto usilovala o větší autonomii. Ekonomika byla soustředěna především v průmyslově vyspělých českých zemích, zatímco Slovensko zůstávalo převážně agrární oblastí, což vedlo k migraci za prací a pocit zaostalosti vzrůstal. Snahy o federalizaci byly českou stranou odmítány, což vyvolávalo nespokojenost.

​Druhá světová válka: Nucené oddělení a samostatné osudy

Druhá světová válka přinesla rozdělení. Po Mnichovské dohodě a nátlaku nacistického Německa se Slovensko v březnu 1939 odtrhlo a vyhlásilo samostatný Slovenský štát. Ten se stal satelitem nacistického Německa, v čele autoritářského a klerofašistického režimu stanul prezident Jozef Tiso. Jeho vláda byla zodpovědná za pronásledování Židů a deportace do koncentračních táborů.

České země se staly Protektorátem Čechy a Morava, plně pod nadvládou Třetí říše. Obě území tak měla naprosto odlišnou válečnou zkušenost – jedno jako formálně „suverénní“ stát, druhé jako okupované území.

Povstání a znovusjednocení: Boj za svobodu

​Konec války a znovusjednocení přinesl nové naděje. V srpnu 1944 přišlo Slovenské národní povstání, které bylo významným protinacistickým a prorepublikovým projevem, Pražské povstání v květnu 1945 zase symbolizovalo odpor Čechů. Obě povstání byla důležitými mezníky, které ukázaly, že si obě strany přejí svobodu i obnovení republiky. Po válce se zdálo, že společný stát je neoddiskutovatelným faktem. Ideologické a politické rozdíly se ale brzy opět projevily.

​Éra komunismu: Federace na papíře

​Únorový převrat v roce 1948 přivedl k moci komunisty, což znamenalo novou etapu v dějinách Československa. Vláda se snažila potlačit národní cítění ve prospěch „internacionálního“ socialismu.

Další změna situace přišla po okupaci sovětskými vojsky v roce 1968, kdy byl schválen Ústavní zákon o československé federaci. Od 1. ledna 1969 tak vznikly Česká socialistická republika a Slovenská socialistická republika. Tato federace byla však spíše formální, s centralistickou vládou v Praze, která si ve skutečnosti dál držela moc a rozhodovala o klíčových otázkách. Přetrvávající ekonomické rozdíly a pocit, že se federace spíše brzdí, vedly k narůstající frustraci na obou stranách a tak i přes federativní uspořádání, které mělo Čechům a Slovákům zaručit rovnost, přetrvávala nespokojenost.

Demokracie a „pomlčková válka“

Po pádu komunismu v roce 1989 se na základě těchto historických a ekonomických zkušeností obě strany začaly čím dál více přiklánět k myšlence samostatných států. Panovaly smíšené pocity. Zatímco počáteční euforie ze svobody byla masivní, brzy se ukázaly zásadní rozdíly v názorech Čechů a Slováků na budoucí uspořádání státu. Slováci obecně požadovali větší suverenitu a uznání své rovnoprávnosti, zatímco Češi brali federaci jako přirozený a stabilní stav.

​Po prvních svobodných volbách v roce 1990 se situace dále komplikovala. V Česku zvítězilo Občanské fórum s důrazem na liberální reformy a zachování jednotného státu. Na Slovensku se dostalo k moci hnutí Verejnosť proti násiliu, které také podporovalo demokracii, ale mělo silnější nacionální akcent. Nacionalistické a autonomistické tendence nebyly motivovány ani tak nenávistí k Čechům, jako spíše touhou po uznání vlastní identity a rovnoprávného postavení v rámci federace, což byly pocity, které v sobě Slovensko drželo vlastně od samého počátku.

Pořádným viditelným projevem těchto rozdílných nálad byla tzv. pomlčková válka na jaře 1990. Slováci požadovali, aby se oficiální název státu psal s pomlčkou jako „Česko-Slovensko“, což by zdůraznilo rovnoprávnost obou republik. Pro Čechy to však bylo spíše kosmetické téma, které nebylo považováno za zásadní. Tato na první pohled banální debata odhalila hluboké rozdíly v tom, jak obě strany vnímaly společný stát.

Veřejné mínění bylo v té době poměrně rozdělené, ale většina obyvatel si i tak podle průzkumů přála zachování jednoho státu, jen s větší autonomií pro Slovensko. Například v roce 1991 si zachování federace přálo asi 60 % Čechů a 40 % Slováků.

​Kontroverze a „sametový rozvod“

Zlom nastal po volbách v roce 1992, kde v Česku drtivě zvítězila ODS Václava Klause s programem rychlých ekonomických reforem a silné federace, zatímco na Slovensku získalo podporu HZDS Vladimíra Mečiara s požadavkem suverenity a volnějšího svazku. Strany nedokázaly najít kompromis a politická vůle pro rozdělení se nakonec stala silnější než názor veřejnosti. Neústupnost a odlišné vize vedly k debatám o budoucnosti.

Mečiar s Klausem nakonec dospěli k jedinému možnému řešení – rozdělení. Jak už bylo řečeno, průzkumy veřejného mínění ukazovaly, že si většina obyvatel přeje zachování společného státu a tak se obě strany bránily vyhlásit referendum. Rozdělení tak bylo politickým rozhodnutím, nikoli volbou občanů, což je dodnes považováno za největší kontroverzi. Mocenské ambice obou politických lídrů sehrály klíčovou roli a v podstatě ignorovaly veřejný názor.

​Současnost: Dva bratři s vlastními cestami

Od rozdělení se obě země vydaly vlastními cestami, přičemž každá čelí specifickým problémům ve svém vývoji a budování demokracie.

V České republice se politická scéna vyznačuje silnou polarizací a kontroverze často souvisí s tématy transparentnosti či střetu zájmů, což je viditelné například v kauzách kolem Andreje Babiše. Česká společnost je obecně sekulárnější a spíše pragmatická.

​Slovenská politická scéna je naopak mnohem emocionálnější a roztříštěnější. Větší roli zde hraje vliv náboženství, nacionalismu a problémy s extremismem a dezinformacemi. Vražda novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky v roce 2018 odhalila hluboké propojení politiky, byznysu a organizovaného zločinu, což otřáslo celou společností a stalo se symbolem boje za právní stát.

​Dnes, po více než třiceti letech, jsou vztahy mezi Českou republikou a Slovenskem považovány za jedinečné. Obě země si udržují velmi silné vazby na politické, ekonomické a kulturní úrovni. Jsou si nejbližšími partnery v Evropské unii a NATO. Cestování mezi oběma zeměmi je pro občany snadné a obě strany se pravidelně scházejí na společných jednáních v rámci tzv. „výjezdních zasedání vlád“. Kulturní výměna je živá – čeští a slovenští umělci jsou populární na obou stranách hranice. Ačkoliv se od roku 1993 vydaly každá svou cestou, i po tolika letech zůstávají tyto dvě země neoddělitelně spojené společnou historií a vzájemným respektem. I když nejaktuálnější situace s válkou na Ukrajině, vztahy k Rusku a rozdílné pohledy vlád obou zemí dočasně vztahy ochladily. Většina lidí má ovšem za to, že jde jen o jakýsi mrak na obloze, který se zase rychle přežene.

V budoucnu se však mohou objevit další výzvy, které otestují pevnost těchto vztahů. Rostoucí dezinformační scéna a geopolitická nestabilita mohou vnést do vztahů větší napětí, zvláště pokud se budou i nadále lišit pohledy na zahraniční politiku, jako je vztah k Rusku nebo Číně. Nicméně, i přes tyto možné rozdíly se většina expertů shoduje, že společná historie a vzájemný respekt jsou tak silné, že je nepravděpodobné, že by mohly být nějak katastrofálně narušeny. Vztahy mezi Čechy a Slováky pravděpodobně zůstanou jedinečným a příkladným modelem pro vztahy mezi dvěma samostatnými národy.

Rozdělení Československa, které po dohodě z 26. srpna proběhlo 1. ledna 1993, bylo vyvrcholením složitého historického vývoje, který se formoval po staletí, ale nejvíce se projevil ve století dvacátém. Klíčové události tohoto období postupně vedly k narůstání napětí a nakonec k rozpadu společného státu.