Z posledního dopisu Tomáše Garrigua Masaryka: „Hlinka byl hlupák“

Andrej Hlinka se narodil 27. září 1864 v malé obci Černová (dnes součást Ružomberku) do prosté rolnické rodiny. Už od dětství v něm klíčila nejen hluboká víra, ale i smysl pro spravedlnost a silné národní cítění. Vystudoval teologii a stal se katolickým knězem. Jeho působení ve farnosti v Ružomberku však nebylo jen duchovním posláním – začal se výrazně angažovat v sociálních otázkách, vzdělávání a osvětě. Byl znám jako zastánce chudých, což mu vyneslo velký respekt, ale i nepřátelství ze strany uherských úřadů.

V době uherské nadvlády nad Horními Uhry (dnešním Slovenskem) byl Hlinka otevřeným kritikem maďarizace. Byl několikrát pronásledován, suspendován a dokonce i vězněn. Jedním z nejtemnějších momentů jeho života byla Černovská tragédie z roku 1907 – masakr, kdy uherská policie postřílela 15 civilistů během protestu, protože si přáli, aby nový kostel vysvětil právě Hlinka. Tento incident otřásl i mezinárodní veřejností a udělal z Hlinky mučedníka slovenské věci.

Po rozpadu Rakousko-Uherska v roce 1918 Hlinka vítal vznik Československa. Spolupodepsal Martinskou deklaraci, která vyjádřila přání Slováků spojit se s Čechy do společného státu. Jenže euforie netrvala dlouho. Nový stát byl silně centralistický, což Hlinku rozčarovalo. Slovensko podle něj nedostalo slíbenou autonomii a jeho kritika české dominance ve státě sílila.

Prezident Masaryk se zasazoval o jednotný, demokratický stát se silným centrem. Hlinka se naproti tomu cítil zklamán – Slovensko podle něj nedostalo slíbenou autonomii a Praha se chovala jako nový „pán“. Vztah mezi oběma muži se postupně změnil na ideologický i osobní konflikt. Hlinka Masaryka opakovaně kritizoval jako necitlivého vůči slovenským zájmům a označil za „neprezidenta Slováků“, zatímco Masaryk v Hlinkovi viděl nebezpečného nacionalistu s autoritářskými sklony a vnímal jej jako populistu.

V roce 1919 podnikl Hlinka poněkud kuriózní misi do Paříže, kde chtěl na mírové konferenci upozornit na „utlačování Slováků“ v novém státě. Problém? Jel tam bez vědomí československé vlády a nebyl přijat oficiálně. Francouzské úřady ho dokonce z Paříže deportovaly. Československý tisk ho tehdy zesměšnil, Praha ho označila za nezodpovědného rozvraceče, ale u Slováků mu to na popularitě neubralo, naopak upevnil svou pozici ochránce národa.

Jeho Slovenská ľudová strana se roku 1925 přejmenovala na Hlinkovu slovenskou ľudovou stranu a stala se nejvlivnější slovenskou politickou silou meziválečné republiky. Hlásala silné katolické hodnoty, národní konzervatismus a autonomii Slovenska. Ačkoliv byla legální a zpočátku demokratická, v pozdějších letech začala přecházet k autoritářským tendencím, zejména pod vlivem radikálnějších mladších členů.

Andrej Hlinka zemřel 16. srpna 1938. Jeho pohřeb byl národní událostí – loučily se s ním desetitisíce lidí. Jen pár měsíců po jeho smrti, v důsledku mnichovské krize, získalo Slovensko autonomii v rámci druhé republiky, přesně to, o co celý život usiloval. Osudově se toho však nedožil – sen, o který bojoval celý život, se naplnil až těsně po jeho smrti.

Po jeho smrti se z Hlinky stal symbol slovenského národního hnutí. Během Slovenského štátu (1939–1945) byl Hlinka glorifikován jako „otec národa“, i když se tohoto vývoje už nedožil. Jeho jméno nesla i Hlinkova garda, polovojenská organizace s autoritářským a fašistickým charakterem a Hlinkova mládež (napodobenina německých Hitlerjugend). Právě spojení jeho jména s pozdější kolaborací s nacisty vrhá na jeho odkaz stín. Po druhé světové válce komunisté jeho jméno z dějin téměř vymazali. Po roce 1989 se o Hlinkovi opět diskutuje – pro část Slováků zůstává hrdinou boje za národní svébytnost, pro jiné je symbolem nacionalismu a intolerance.

Andrej Hlinka je postavou, která stále vyvolává vášnivé diskuse. Byl to bezpochyby výrazný lídr, který hluboce ovlivnil slovenské dějiny. Zůstává jednou z nejvýraznějších, ale také nejkontroverznějších postav slovenské historie. Ať už ho vnímáme jako hrdinu nebo problematickou osobu, jeho vliv na formování slovenské národní identity nelze popřít. Více o Slovensku pod hákovym křížem si můžete přečíst zde.

Otevření obálky: Masarykova slova zřejmě nejsou z roku 1937 - Novinky