Zbylých 5 z 10 historických mýtů, kterým lidé všeobecně věří - aneb všechno je jinak

Dva po zuby ozbrojení gladiátoři v aréně před po krvi lačnícím davem - je těžké si představit, že by takový boj neskončil smrtí. A mnoho lidí se skutečně domnívá, že takový zápas musel skončit smrtí vždy. Realita byla ale jiná. Gladiátorské zápasy byly zejména byznysem a mrtvý gladiátor byl pro obchod špatný. Gladiátoři byli cvičeni a trénováni, aby byli co nejlepšími bojovníky a vybaveni drahými zbraněmi. Příliš vysoká úmrtnost znamenala ztráty pro majitele, organizátory i investory. Novodobí historici se přiklání k verzi, že se sice gladiátoři častokrát vzájemně zranili, jejich osud ale ležel hlavně na divácích. Úspěšný gladiátor byl u diváků žádaný a oblíbený. Dokázal se stát skutečnou celebritou své doby. Odhaduje se, že pouze jeden z deseti soubojů skončil smrtí soupeře. Gladiátor byl sice otrok ale mohl si vybojovat svoji svobodu. Po dostatečném počtu vítězství byl symbolicky obdarován dřevěným mečem a z arény odešel jako svobodný muž. Řím ctil pravidlo „chléb a hry“, aby se obyvatelé cítili v pohodě a neměli důvody ke vzpourám proti státu. A pokud by jejich celebrity byly pokaždé odnášeny z arény mrtvé, dlouho by je fandění asi nebavilo.

Dějiny často píší vítězové. Střetnutí španělského dobyvatele Hernána Cortése s aztéckým lidem se odehrálo hluboko v džungli, za mořem, mimo zraky tehdejšího evropského civilizovaného světa a tedy - tajně. To později Španělům usnadnilo šíření jejich sebeoslavné recenze této události. Ta odrážela hluboce zakořeněný pocit kulturní a náboženské nadřazenosti Španělů, kteří devalvovali způsob života poražených Aztéků. A samozřejmě - jen málo Aztéků přežilo dobytí své říše a jejich verze příběhu se tak nikdy nedostala k široké veřejnosti. Příběhy šíří mýtus, že Aztékové považovali Hernána Cortése a jeho doprovod za božstvo, že v nich viděli mimo jiné prorokovaný návrat boha svého stvořitele Quetzalcoatla. Tato legenda se šířila především koncem 16. století zápisky františkánských mnichů. Přitom ale jejich tvrzení nelze doložit z většiny španělských zdrojů té doby a to dokonce ani z Cortésových vlastních poznámek.

Je super myslet si, že se v každém z nás může skrývat nepoznaný génius. A podporovat to tvrzením, že Einstein přece také propadl na škole z matematiky, čímž se utěšují rodiče ne zrovna těch nejnadanějších dětí. Ale Einstein z matematiky nikdy nepropadl. Naopak, jeho matematické znalosti převyšovaly jeho spolužáky a mnohdy i samotné učitele. Tato fáma vznikla v roce 1895, kdy se ve věku pouhých 16 let pokusil dostat na vysokou školu polytechnickou v Curychu. Nevyšel mu ale test z botaniky a tak byl napoprvé odmítnut. V matematice byl ale skvělý, geometrii se naučil už ve 12 letech. Doktorát získal v roce 1905. A jeho teorie relativity z něj udělala vědeckou megastar. Mýtus o jeho školním neúspěchu koloval v novinách už ve 30. letech. Einstein s ním byl dokonce i osobně konfrontován. „V matematice jsem nikdy neselhal,“ odpověděl. „Než mi bylo 15, ovládal jsem diferenciální i integrální počet.“

Monumentální pomník je celosvětově proslulý svou krásou. Známý je nejen díky své unikátní architektuře, ale také díky své historii. Mughalský vladař Šáhdžahán nechal postavit Tádž Mahal jako mauzoleum pro svou milovanou zesnulou manželku Ardžumand Banu Baygam, které se říkalo Mumtáz Mahal - perla paláce. Když zemřela, vyhlásil dvouletý státní smutek, bylo zakázáno slavit, poslouchat hudbu, nosit šperky a používat parfémy a rozhodl se postavit nejkrásnější budovu světa na její památku. Aby Tádž Mahal nejkrásnější stavbou i zůstal, nechal pak useknout ruce všem 20 000 dělníkům, kteří pomník stavěli, aby už nikdy nemohli něco podobně krásného postavit – alespoň tak praví legenda. Ale jak už to s legendami bývá, jsou to velkolepé příběhy s pouhou špetkou pravdy. Šáhdžahán naštěstí žádné ruce stavitelům neusekal. Nicméně - podobná zvěrstva tohoto druhu se v historii opravdu objevují. Mongolští dobyvatelé prý ve 13. století vedli statistiky o pobitých nepřátelích tak, že svým obětem uřízli pravé ucho a následně je spočítali. Byzantský císař Basilius, přezdívaný Bulharobijec, nechal vypíchnout oči až 15 000 bulharských zajatců. Jednomu ze sta vždy jedno oko nechal, aby mohl své slepé druhy dovést domů.

Železná panna je známá ze středověkých příběhů jako jedna z nejkrutějších metod mučení. Jakýsi vzpřímený sarkofág s hroty směřujícími dovnitř, naprostá šílenost. Toto mučící zařízení však pochází dle všeho jen a pouze z fantazie pozdějších generací. Jediná relativně věrohodná zpráva o použití železné panny ve středověku a raném novověku pochází z Norimberku z roku 1515. Ostatní příběhy jsou z antiky - Kartágo, řecká Sparta. Ten nejznámější ze středověku o železné panně hraběnky Báthory je spíše jen legendou a výmyslem. Podle historiků je doloženo pouze užívání tzv. pláště hanby, ten byl ovšem bez hřebů a hrotů a používal se k pranýřování. Mnozí historikové se shodnou, že se železná panna jako mučidlo nikdy nepoužívala a jedná se o fabulaci z dob romantismu. První opravdu zdokumentovaná železná panna byla sestrojena až v roce 1793 a byla vydávána za originál ze 16. století - jasný podvrh. I přes neexistenci železných panen byl přesto středověk a jeho právo útrpné opravdu děsivou kapitolou dějin.

Hlavní zdroje Wikipedia, History Channel DE, Britannica.com aj.