Článek
Většina lidí žije v domnění, jak nás alespoň učili o našem původu, že naše „lidská kronika“ sahá do Afriky, kde se před 300 tisíci lety zrodil první Homo sapiens. Jenže pak vědci otevřou dávno zaprášený nález z čínské provincie Chu-pej a celá ta krásně uspořádaná kniha evoluce se rozpadne. Respektive, jsou do ní přidány zcela nové, dosud nečtené stránky.
Vše začalo už v roce 1990. Tehdy byla v Číně nalezena rozbitá lidská lebka. Vědci ji přiřadili ke známému druhu Homo erectus, což byl podle dosavadního pohledu jakýsi mezičlánek mezi lidoopy a člověkem. Jenže nová digitální rekonstrukce lebky odhalila něco nečekaného. Fosilie nevykazuje pouze znaky archaického člověka, ale i rysy mnohem pozdějších druhů – dokonce i těch, které se podobají nám, moderním lidem. A to je to, co vyvolalo rozruch.
Studie publikovaná v časopise Science totiž naznačuje, že se Homo sapiens mohl oddělit od svých evolučních příbuzných až o 400 tisíc let dříve, než se dosud myslelo. To znamená, že náš druh mohl vzniknout už téměř před milionem let. A co víc – možná k tomu vůbec nedošlo v Africe, ale někde ve východní Asii.
Proč je to tak revoluční? Donedávna vědci považovali Afriku za jedinou pravou kolébku lidstva. Podle tzv. „out-of-Africa“ teorie se moderní člověk zrodil právě tam a postupně osídlil zbytek planety. Tento scénář podporovala řada genetických a fosilních nálezů – třeba slavné kosti z oblasti Omo v Etiopii, které byly nedávno znovu podrobeny výzkumu a jejich stáří odhadnuto na více než 230 tisíc let. Ale co když to tak nebylo? Co když se vývoj člověka neodehrával na jediném místě, ale probíhal souběžně hned v několika regionech světa?
Právě k této myšlence se přiklání stále více vědců. Antropolog Chris Stringer z londýnského Přírodovědného muzea, který se na nové studii podílel, upozorňuje, že se naši předkové mohli rozdělit do různých vývojových skupin už před milionem let. Tyto skupiny pak mohly dlouho koexistovat a ovlivňovat se – geneticky i kulturně. Jinými slovy, moderní člověk se nevynořil náhle a na jediném místě, ale postupně vznikal z mozaiky dávných populací roztroušených po Africe i Asii.
Podobně to vidí i Michael Petraglia, ředitel Australského centra pro lidskou evoluci. Podle něj se teď možná díváme na úplně nový obraz minulosti, v němž východní Asie hraje mnohem významnější roli, než dosud podle vědců měla.
Zajímavostí je, že lebka, o níž se teď tolik diskutuje, vykazuje znaky několika různých druhů – například i tzv. Homo longi, přezdívaného „dračí člověk“. Ten byl identifikován teprve nedávno, rovněž v Číně a jeho evoluční zařazení stále není úplně jasné. Podobné případy jen ukazují, jak spletitý příběh evoluce člověka opravdu je.
Zásadní otázka tedy zní - co vlastně definuje Homo sapiens. Je to tvar lebky? Velikost mozku? Schopnost vyrábět nástroje, používat jazyk, tvořit umění? Nebo spíše genetická výbava? Právě proto může být čínská lebka tak významná – svým stářím a znaky totiž zasahuje do období, kterému říkáme střední pleistocén, tedy doby zhruba mezi 774 až 129 tisíci lety před dneškem. A to je právě ta část historie, kterou stále známe velmi velmi málo.
Jedno je však jisté - lidská evoluce rozhodně nebyla jednoduchá ani přímočará. Spíše, než o přímý výstup na vrchol žebříčku, jde o spletitou síť cest, které se různě křížily, rozcházely a znovu spojovaly. Lidé v různých částech světa mohli dlouho koexistovat, křížit se a předávat si geny, než se z této mozaiky nakonec zformoval druh, kterému dnes říkáme moderní člověk.
Možná jsme opravdu zčásti Afričané. Ale čím dál více to vypadá, že máme kořeny i v Asii. A kdo ví – třeba i jinde. Naše minulost je evidentně složitější, než jsme si kdy dokázali představit. A právě to je na ní nejvíc fascinující. Tím, jak se zdokonaluje věda a možnosti, budeme jistě odkrývat více a více tajemství z historie naší planety a života na ní. A být u toho je skvělé.
