Článek
Kostel byl v bývalém zámečku, ten přišel také zbourat a nakonec byl kostel dán do jednoho baráčku, který sloužil pro všechny církve, bylo to tam tak malé, že se tam nevešlo ani 16 lidí a po revoluci to někdo koupil a církve vyhnal.
A od té doby v této obci nic není, kromě staré kapličky na hřbitově. V mládí jsem bydlil ve městě, kde byl velký kostel na náměstí, že kdybych byl špejle, tak by mě v takových velkých kostelních dveřích ani nebylo vidět.
Tam jsem v mládí chodil s bratrem ministrovat a sestra zase o Božím těle v průvodu se producírovat po náměstí a z košíku rozhazovala květy. Ale, byly to dobrý chvíle. Co chvíli bylo na faře po modlitbě posezení s dobrým jídlem i zábavou.
Nás mladé měl na starost takový moderní mladý kněz a vymýšlel různé zábavné soutěže ze znalostí náboženství i sportu, prostě ze všeho možného. Při jedné soutěži se stal zádrhel.
Soutěžili jsme, kdo dá větší ránu kopnutým míčem do kostelních dveří, a kamarád, který byl o mnoho starší než já, dál šílenou bombu, a v tom se otevřely dveře.
Vyšel vikář a koupil ji na přímo šišku a složil se, tak jsme ho odnesli do zákrystie a omývali svěcenou vodou. To měl štěstí, že byla svěcená, nebo nevím, jak by to skončilo. Nos měl napuchlý ještě měsíc.
Nejhorší bylo, že se ty babky pořád ptali: „o pak se vám stalo pane vikáři?“ No, a tady jsem slyšel názorně, jak i farář dovede lhát, když odpovídal, že uklouzl na schodech, když ten den vůbec nepršelo.
Vidíš, to je z dětství, takže asi na tom nejsem tak špatně, když si na takové věci vzpomenu.
