Článek
Akorát si pamatuji, že ještě bylo potřeba dokoupit blatníky. To mi nevadilo já trénoval, protože jsem se přihlásil na závody do Ratibořic a zpět přes Havlovice pěkně v lesích kolem hradu Vizmburk a podíl řeky Úpy až do Ratibořicích údolím kolem Viktorčina splavu a chaloupky babičky k mlýnu a zpět s cílem u Čapkovi vily.
No trasa to byla dlouhá celkem přes 25 km. Na startu se sešlo tenkrát hodně dětí a pár učitelů, kteří měli svůj vlastní závod o diplom pro školu, z které byli, a společně měli na „Spartě“ (tj. fotbalový klub) v klubovně připraven soudek piva k zdárnému končení závodu.
V 9 hodin padl výstřel no a my hromadně vyrazili na trasu. No, jízda lesní stezkou je prostě nádhera. Tam nesmí jezdit motorová vozidla, je to bezpečná trasa. Závod se konal za krásného počasí. Po pár kilometrech nás bylo na špici závodu jen pár, už i proto, že jsme měli lepší kola.
K závodu i krajině se nebudu moc vyjadřovat, byla to prostě paráda. Na zpáteční cestě od hradu Vizmburk k Havlovicích jsem zjistil, že už jedu na špici jenom sám, a to mě povzbudilo tak, že jsem šlapal jako blázen, akorát mě předjeli dva učitelé, kteří také za to vzali.
U fotbalového stadionu asi 1,5 km před cílem mě chytnul pěkný slejvák, a protože jsem neměl blatník, na zádech jsem chytnul ze silnice pruh bláta a špíny. Do cíle jsem dorazil za jásotu celé školy, že jsme lepší než ty druzí. Další přijel po 12 minutách a potom se to vracelo po dlouhé době jako švábi na pivo po jednotlivcích.
No připadal jsem si jako king a tělocvikář mi napsal do žákovské knížky velkou jedničku. Tak to byl můj jediný závod na kole, kde jsem byl první. Na jiných už to nebylo lepší. Však se konaly před tímto závodem, mnohem dříve, a to jsem jel na maminčině ženském a těžkém kole bez nějakých talířů či přehazovaček.
Takže jsem přišel na to, že kdo má techniku, má pomalu vítězství v kapse. Dívám se na to tak, že to není vůbec spravedlivé, ale je to tak. Jinak by to ani v té době, kdy „Závod míru“ jezdil Smolík a na okruhu řádil Daler, nemohlo ani být.
