Článek
To jsme bydleli ve čtvrti Dolce, ale už jsme se jako kluci sdružovali, soutěžili a navazovali nová přátelství. Ve stráni v krásné vile, kterou zabavil stát, bydleli dvě rodiny. Jedna už měla staršího chlapce, jmenoval se Jaroslav Kotland, a v druhé rodině bydlel chlapec o rok mladší ode mne. Pamatuji si jako dnes, jak nám velmi často Jarka hrával maňáskové divadlo na schodech k půdě, vymýšlel si, ale my byli šťastni a vždycky jsme se těšili, že nám Jarka něco zahraje. Sám si to vymýšlel, a když po létech se nám ztratil z očí, zjistil jsem, že je v Praze u filmu.
No, kamarád Josef měl v Suchovršicích dědečka, který samostatně hospodařil na polích nad vesnicí u Karbanky. Když paní jela za otcem, brávala mě i syna Josefa sebou. Jednou jsme šli na Karbanku nahoru za jeho dědou, který dělal na poli. A nabídl nám, že se projedeme na koních, protože viděl, že jsme celí na to žhaví. Na louce na pastvě měl několik koní, a protože je znal, vždyť byli jeho, vybral ty klidnější.
Mě posadil na takového hodně tlustého, dobře se na něm sedělo. Pamatuji se, že se jmenoval Bubík. Když nás usadil, vzal otěže a koně vedl a vykládal nám o přírodě a o tom, že za války v lese nad Karbankou působil partyzánský oddíl jménem „Rozeta“. My ani nedutali, bylo to pro nás něco nového. Tak jsme objížděli pole. Když jsme byli asi 800 m od trkače, která je na potoce stejného jména jako Karbanka, stalo se něco, na co se nedá zapomenout.
Trvalo to několik desítek minut. Zem se chvěla nejdříve. Pán nás okamžitě sesadil z koní a ti se rozběhly do míst pastvy k ostatním a my se dívali k trkači, co se děje. Zem se chvěla a najednou se ozývaly velké rány a do vzduch létaly stromy, hlína, prostě co tam bylo. Když to skončilo, netroufli jsme se přiblížit blíže. Z děr, které bylo vidět, se kouřilo a ve vzduchu byl cítit zvláštní vzduch, jakoby něčím nasycený.
Vrátili jsme se hned na statek, ale už někdo volal. Protože jsme viděli jet nahoru hasiče a další vozy. Dozvěděli jsme se potom, protože nás vyslýchali četníci a vyptávali, jak to všechno probíhalo. Přijeli i bánští záchranáři, kteří potom řekli, že jsme měli štěstí, že bouchly metanové kapsy, kde se metan dlouho shromažďoval, až došlo k samovznícení, protože byl horký den a nastal čas, kdy došlo k výbuchu.
A jak se horký metan šířil starými chodbami starého měděného dolu, postupně kapsy vybuchovaly a dostávalo to všechno takovou sílu, že to vyhazovalo vzrostlé stromy s balvany do vzduchu.
Dlouhé měsíce pak nikdo do oblasti nemohl, a po tom se vozil do bývalých šachet odpad ze staveb i komunální odpad, než se území zrekultivovalo a hlavní část se zalila betonem a udělalo se nové řečiště pro potok, protože zde vznikla velká mokřina a zamezilo se vodě, aby se ztrácela v zemi. To byla podívaná, na kterou se nezapomíná.
