Článek
Byl dost prostorný, abychom se do něho vešli všichni, proti sněžení i případnému dešti s ohništěm a kotlíkem na teplý čaj z lístků lesních plodů. Byla to naše základna pro výlety na krách po řece. Sedělo se na špalcích a v bedně bylo připraveno staré oblečení, co kdyby se někdo z nás při jízdě vykoupal, což se nám několikrát i stalo.
Ke splavu odkud byl betonový 300 m náhon pro elekro-turbínu pana Frencise u bývalého pivovaru. Zde trasy plaveb tedy končily, protože dále se nedalo plout. Za splav jsme se nedostali, a i kdyby, na peřejích se s krou prostě nedalo dobře, plynule a bezpečně plout. Netrpělivě jsme čekali až led dostatečně naroste a bude tlustý, aby posádku unesl a nelámal se.
Posádky byla podle rozměru a pevnosti kry pro dva někdy i pro tři jezdce. Při cestě z školy domů jsme se stavoval u máchadla pod náměstím a měřili pevnost a tloušťku ledu. Dnes už takové zimy nejsou, ale tehdy bylo běžně v horách 20 i 30 stupňů pod nulou. Výhodou trati, dlouhé asi tak 900 m bylo, že hloubka vody byla v řečišti tak do 60 cm a u splavu tak metr nebo něco málo přes. Měsíce, kdy se dalo jezdit, byly nejlepší v lednu a únoru.
V některých letech se dalo i v prosinci, jeden rok se dokonce stalo, že poslední jízdou se ukončila sezona 9. března na 8 cm kře o rozměru 6,5×4,5 metru. Kry se lámaly v zátočině pod horní částí lesa před městem. Mnoho skupin kluků, i děvčata se mezi nimi našla, se pokoušelo a také jezdili a kry si lámali u barvírny a sjížděli trasu tak 550 m.
Do prostoru našeho lámání ker (přístaviště), jsme je nepustili. My jsme vždy dbali na to, abychom si to užili a nevykoupali se, proto jsme lámali kry tak jako ledoborec. Rozrážela zbytky, které pluly jako odpad při lámání nebo po srážkách ker na řece. Na kru se dávaly na sezení bedny a řídilo s pomocí bidel. Plavby byla slavnostním obřadem, nová kra, která se odsekala ze zmrzlého pole ledu, byla pokřtěna a dostala své jméno a vybavena vlajkou, což byla většinou papírová vlajka na klacku připoutaná k bedně a další bednou v počtu k členů posádky a bidla v dostatečném počtu.
Jako kotvu jsme používali velký kámen na laně. Vyráželo se z přístaviště za slavnostní nálady většinou na dvou krách, málokdy na třech. Snažili jsme si cestu co nejvýše užít, a aby co nejdéle trvala. Od Veselského mostu až po splav byly vždy břehy obsypány lidmi, kteří se taky bavili, a chlapi uzavírali sázky, kdy a kdo se vykoupe, a Vackova hospoda jen bzučela návštěvou a cukrárna paní Blažkové jakbysmet.
Prostě město se přestěhovalo k řece a fandilo jezdcům, kteří se snažili toho využít, často zakotvovali, třeba u máchadel po cestě a dávali na obdiv svoji odvahu se takto projíždět na krách po řece. I ve škole se vymýšlely taktiky, jak se nejlépe předvést nebo jak se obléci, tak to některý den připomínalo spíše masopustní veselí či průvod masek. Akorát chyběli ještě muzikanti nebo potulní pěvci.
To bylo období, kdy dospělí měli své plesy a bály. Děti stavěli sněhové iglů, jezdili na krách a pořádali od Lipek do města až ke kinu a pod náměstí závody na saních a v přilehlé čtvrti závody nebo na hřišti u školy se odbývaly hokejové turnaje současných matadorů, kde si čtvrti města sestavily svá družstva a bojovaly čestně o vítězství, většinou o velký pytel cukrovinek, které někteří rodiče se rozhodli dětem věnovat.
Na kluzišti u ubytovny učiliště vahárny, se bruslilo při hudbě i večer s rodiči a rodili se nové hvězdy krasobruslení, zejména mezi dívkami. Možná poznamenat, že účasti části města za řekou se děti do dění ve městě nezapojovali, možná z důvodu vzdálenosti, nebo kvůli pohodlí. Tato čtvrť byla líhní pro talenty v kopané, a to i pro reprezentaci.
To byli mé vzpomínky na radovánky mých vrstevníků, kdy lidé k sobě měli daleko blíže, byli schopni si navzájem neubližovat a pomáhali si i v nelehkých dobách, nežli nyní. A přitom řeka byla do nedávna i hranicí mezi sudetskou částí v rámci naší krásné vlasti.
Všechno dávalo obyvatele spolu, že zůstali lidmi, ať byly doby, dobré i špatné. Podkrkonoší i oblast našich nejvyšších českých hor a okolí byly oblastí velikánů, jakými byl Karel Čapek, Božena Němcová, Alois Jirásek, Karolína Světlá, ale i jiní Kašpar, Hanč, Mezerová, Musil a další.
Patří jim za to čest a s úctou vyslovit jméno, které ač Čech i Němec se zasloužili o to, co vybudovali naši předkové, abychom si to nechali vzít, a uvědomili si, že již staletí v naší kotlině ve středu Evropy žijeme a jsme, že je to naše zem, a že neustoupíme a zachováme vůli a přání našich předků v jednotě národa v duchu své historie a národní svébytnosti, abychom ji předali nepokořenou, ale celou a vzkvétající svým potomků, aby naplňovali odkaz předků, kterých my jsme ctili a byli hodni.
