Článek
Většinou je dostávali mimo obec, kam zajeli svými vozy taženými koňmi, například za stadionem pod lesem u dřevěného mostu přes řeku Úpu, a zřídili svůj tábor, který vypadal jako osada lidí, kteří putovali před mnoho léty za půdou v Americe na západ. Topení bylo dost v lese i soušek a k řece měli tak 250 m. Byli mimo, byl klid, lidé o nich pomalu nevěděli a stávalo se, že si chodili do města i okolí nabrousit nože, sekery, nebo zadrátovat hrnce, pekáče, a tím si vydělali na obživu.
Jednou se však objevila velká skupina s mnoha maringotkami a houfem dětí. Starosta jim dal povolení na obvyklém místě a všichni si přáli, aby byli jako ti předchozí. Bylo to však naopak, v okolních vesnicích se začala ztrácet drůbež, ale i větší dobytek. Strážníci sice čas od času je kontrolovali, ale nic neobjevili. No a v ty době, můj bratr, byl o 7 roků starší, si se svojí partou usmyslili, že to není normální, protože do jejich příchodu se nic neztratilo, že se za to vezmou.
A tak začali tábor hlídat a skutečně se jim podařilo vysledovat jejich organizovanou činost. Slepice, husy, kachny, krocany, která donesli do tábora, tak hned oškubali, zpracovali a schovali v bandaskách od mléka, tehdy byly 50litrové, v řece pod břehem je ukryli v chladné vodě, a tak je i zakonzervovali na nějaký čas. Peří sedrali, a co nepotřebovali, dál v lese zakopali. Horší to bylo pro ně, že dotáhli 2 kozy, aby měli mléko pro děli v táboře, ke koním je nedali.
Jeden povoz měl v zadní části místo, kde je měli vždy ukryty, a toho si strážnici nevšimli, asi museli kozy umlčet, aby je neprozradily. Objevili také, že dost daleko pod strání trosek Hradu Rízumburk, v odlehlém a nepřístupném místě si zřídili farmu se drůbeží a kozami. Bylo to místo, kam bylo těžko se dostat, protože svahy byly příkré a plné suti a hrozilo uklouznutí a zranění. Dálo se to všechno obejít přes les od dřevěného mostu, asi kilometrovou oklikou.
Chovali je v ohradě, kterou zbudovali, a zvířata byla volně a jako přístřešek byla natažená plachta. Když to vypozorovali, tak sestavili plán. Všechny 8 bandasek z řeky odvezou a na místo pod hradem, zavedou strážníky. Tak se stalo, bandasky odvezli po druhé straně řeky na vozících, tam byla šance, protože z tábora na cestu za mostem nebylo vidět a strážíci si přivezli posilu z okresního města a po staré cestě se dostali od druhého dřevěnému mostu ve vesnici, který se dal přejet a po šikmé cestě až k hradu, kde kdysi stávala hlavní brána.
A druhá patrola přijela od města po hlavní silnici, v dost v hojném počtu, aby v případě konfliktu to zvládli, protože se jednalo o dost výbojnou skupinu olašských cikánů. Při dobrodružství odvozu bandasek jsem byl, bylo to něco, vyzrát nad cikány, to něco znamenalo. Říkalo se, že strážníci donutili cikány, aby slepice i kozy dopravili za jejich dozoru k silnici, i kozy z maringotky.
Traktor s valníkem z JZD vrátil majitelům a cikány vyprovodili z města a od té doby již nedostali žádní kočovní cikáni povolení tábořit na území našeho města. A lidem, co přišli o drobné zvířectvo, město uhradilo ztrátu a některá snížily daně nebo odvody. O této události se mluvilo i ve školním rozhlase.
