Článek
Ve školách byla v celém okrese přerušena výuka a všechna mládež nastoupila na sběr chroustů. Z vesnic a JZD se vyčlenily traktory s valníky, na nich byly velké mlékárenské konve nebo různé druhy demižonů v drátěných koších se širokými uzávěry. Ty se naplnily horkou vodou, a tak se chrousti zahubili a družstevníci s nimi krmili v JDZ zvířata.
To už jsme byli v 5. nebo 6. třídě. No, mohu napsat, že byl chaos. Řidiči byli vyzýváni k pomalé jízdě, protože hrozilo nebezpečí smyku, hlavně v zatáčkách. Velké nákladní vozy měly omezený vjezd do okresu, protože neměliy šanci vyjet kolmé kopce. V této době byla enormní poptávka po tomto druhu žrádla.
My jako správní obchodníci jsme rozjeli obchod ve velkém. Půjčili jsme, no půjčili, není to správné slovo, prostě pomalu z každého valníku, co přijel na školní hřiště, kde bylo jedno z center ve městě, kam se to sváželo a odkud se to expedovalo do jednotlivých JZD a statků, jsme nenaložily konev. A tu jsme strčili do naší lodi DUNKAN, což byla původní stará dřevěná hasičárna s věží na sušení hadic. Ta se tedy ještě používala.
Na a za ten den se celkem nahromadilo i 40 - 50 konví. V podvečer, když byl klid, si zájemci přijeli autem nebo většinou s kárkou pro chrousty. Konve museli vrátit. Dohadovali jsme se, co budeme počítat za kolik, protože na kila to nešlo, tak jsme si řekli 10 korun za konev. Na konec si to lidi, řekli mezi sebou, a začali nám myslím již od druhého dne sami dávat po 15 korunách a někteří i více, vždyť je to pro děti, kteří zachraňují přírodu, a krmivo to bylo vydatné, prakticky je to vyšlo levněji.
A třeba slepice se o to mezi sebou přímo rval. Kdyby se na toto přišlo, tak koupíme všichni snížení známky z chování, ale nebáli jsme se, protože byl takový zmatek, aby se vše co nejrychleji posbíralo, než bude příroda úplně zničena, pomohli jsme i chovatelům ve městě i jejich známí z okolních vesnic si jezdili, a dokonce s nádobami, tak se to přelilo jen, a nemuseli se obracet zpět s prázdnou konví.
Po konci sběru jsme vrátili konve, a protože nás bylo šest aktérů této akce, získali jsme tenkrát kolem 9 tisíc. Byl impuls, že založíme klub, jako měli Rychlé Šípy, jejichž příběhy jsme hltali, protože se tehdy dali ještě sehnat časopisy. Na poradě, že když stará hasičárna byla pro nás loď Dunkan, tak poneseme název klub „KOTVA“.
A za utržení peníze koupíme 3 stany, deky, spacáky, ešusy, klobouky, a další, co bude třeba, a budeme se pokoušet někde ve městě seznat klubovnu a do ní seženeme po půdách, co je třeba. Doma jsem dojednal, že když koupíme látku, tak nám moje maminka ušije košile s nárameníky, a když ji dáme vzor, tak nám na stroji udělá klubové odznaky.
No, byli jsme šťastni, a řekli si, že v dohledné době nebudeme klub rozšiřovat a o holky ne. Zájemci se nabízeli ze všech stran i odjinud se k nám dostat, to už trvalo roky, ale my jsme byli kamarádi, znali jsme se dlouhá léta a rozuměli si v klukovinách a byli jsme rádi, že se máme.
