Článek
Nám jako dorostu byli dány v budově k dispozici dvě klubovny i šatna a po čase, když jsme vyklidili a upravili starší budovu a mohl v ní parkovat automobil značka Pacard a dokonce 5-6 vozidel těch hasičů, kteří přijeli do služby, nám velitel dal za to větší místnost, kam se dal pingpongový stůl. Před novou budovou jsme si mohli zřídit na betonu tenisový kurt. Dostali jsme oblečení, helmu, gumovky i hasičský opasek.
Pamatuji se, že jsme poprvé jeli cvičit na louku za Spartou (tedy stadionem Jiskry), na tu, kde pobývali někdy kočovní cikáni. Někteří jeli ve velkém voze, ale my jsme jeli osobním vozem Pacard, tam se nás nacpalo kromě řidiče 12. To auto byl benzinový žralok, velitel říkal, že vyjíždí tak 5× v roce a sežere i 22 litrů na 100 km. Voda se tahala z řeky a my se seznamovali s výstrojí a výzbrojí. Nedříve za motorem byly k rozdělovači, který mohl mít až 3 proudy, hadice B za rozdělovačem se pokračovalo hadicemi C až k hubicím.
Nás jako kluky nejvíce zajímalo, když začal běžet motor a mohlo jsme začít si tu techniku omakat a trénovat stříkáním na plechovky postavené na bednách. A pro tom jsme se učili povely a věděli jsme, že máme už z rozdělovače proudy a podobně. Chvíli jsme závodili, kdo dříve sestřelí plechovky.
Pak jsme zase seděli v kruhu a velitel nám vysvětloval o požárním útoku, že ho budeme trénovat, a pak pojedeme na okresní soutěž. A postupně už určoval, kdo kde bude a i jejich náhradníky. Ti silnější byli kolem motoru a i pro připojení savých A. A důležitá mimo strojníka byla obsluha rozdělovače a ty nemrštnější dal do čela požárního útoku k proudnicím. A ty vybere na konci cvičení.
To bylo něco, na co jsme se těšili. Lítalo jsme po louce a stříkali jsme po sobě. Ono udržet hadici bylo dost složité. Velitel nám měnil v hadicích tlak, a tak se stalo, že hadice ovládala nás místo mi ji. No to jsme se vydováděli fakt jak malí kluci. Když cvičení skončilo a vrátili jsme se na základnu, bylo o čem povídat.
Byli jsme tak zlití, úplně durch. Hadice jsem pověsili v naší lodi „Duncan“ v požární věži, která ještě sloužila na sušení hadic. A všechno mokré jsme porozkládali po lavicích k uschnutí. Za tři dny jsme měli vyrazit na nové cvičení požárního útoku, ale došlo k problému.
Naše uniformy se moc srazili a my měli problém se do nich vůbec navléci. Ta látka byla snad obarvená pytlovina. Tak jsme se snažili si to různě mezi sebou vyměnit, a ti, co nic neměli, dostali nové, zase určené ke sražení.
Tak jsme vyrazili na cvičení jako mladí hasiči, dá se říci s heslem: „Já jsem hasič, kdo je víc.“ To jsme si upravili z hesla té doby „Já jsem horník, kdo je víc.“
