Článek
Tu jsme okupovali, byla i místem naších her i klubovnou a naší lodí jménem „DUNCAN“. V té době byla městem postavena zbrusu nová moderní Hasičská zbrojnice, a tak jsme se dali k hasičům, což nás ještě více spojovalo a velitel nám dal v budově místnost na schůzky, hry a užívat si, že jsme hasičský dorost. V té době se do Dolců přistěhovali ze Slovenska Valkovi, a tak nám přibyli do čtvrti dva noví kamarádi Milan a Franta. Pan Valko držel kluky dost zkrátka, třeba v 7 večer museli být doma. Byl to voják, co ho poslali dělat do věznice, tak si potrpěl na disciplinu a pořádek.
V té době moje sestra kamarádila s jedním klukem z vesnice Končiny za Havlovicemi v lesích, jmenoval se Jarda, ten byl o mnoho starší, ale zažil dobu Rychlých šípů a dobu velkého dobrodružství apod., a nám půjčoval časopisy a knížky, snad vše co napsal spisovatel Jaroslav Foglar o partě kluků z klubu Rychlých šípů i všeobecně příběhy a dobrodružství třeba ve Stínadlech. Pro nás se Stínadly stala čtvrť za řekou, která se nazývala Sychrov.
Hodně jsme převzali z toho co jsme vyčetli. Bylo nás celkem šest a brávali ještě Valkovi kluky. Mnoho se hlásilo k nám, ale my nikoho nechtěli, nám to vyhovovalo, vždyť jsme se znali a kamarádili od narození. V té době se večery sousedů odbývaly pod košatou lípou, když bylo teplo, a proto i my děti, jsme měli volnost a nezřídka se stalo, že jsme mohli být venku třeba i do 22té hodiny večerní.
A tak jednou přišli hoši Valkovi do naší lodi s tím, že jim otec řekl, že už jsou dost velký na to, aby byli chlapi, a že pojedou stanovat na sobotu a neděli někam do okolí, ať se zeptají kamarádů, kde je nějaké hezké místo i s vodou a jestli chtějí, že je mohou vzít sebou. No to bylo něco. Místo jsme znali, byla to pro nás Karbanka, kde byli jednou kouzelné místo u potoka, kde byli pstruzi, bylo pod lesem, prostě všude klid, ptáci a idylka.
Tak jsme se jednou sešli s panem Valkem všichni v hasičské klubovně a dohodli podrobnosti. Pan Valko promluvil s rodiči a my dostali požehnání prožít první naše dobrodružství v přírodě mimo město. Začaly horečné přípravy a nadešel den D. Je pravdou, že jsme se o nic nemuseli prakticky starat, jenom o svá oblečení, náladu a dobré boty. V pátek přijelo auto, v něm bylo naloženo veškeré stanové vybavení, i podsady ke stanům, kuchyňské vybavení, dokonce i vysouvací stožár na vlajku. To všechno pan Valko, zařídil z práce.
Jen naši rodiče nám koupili kotlík na čaj, a rošt nad oheň na pečení. Fredy jel s nimi a panem Valkem, aby jim ukázal cestu před Suchovršice a dovedl je až na místo. My všichni ostatní tedy nás sedm jsme nasedli na kola a vypravili se přes Veselku, Kvíčalu do Karbanky. Když jsme dojeli na místo, stany byly postaveny pěkně v půlkruhu nad potokem i se stožárem na vlajku. O to se postarali kamarádi pana Valka, vlastně ono to zase tak kamarádi nebyli, byli to vězňové s lehčím trestem, a těm by se nevyplatilo utéci.
Auto odjelo a pan Valko nám určil program pro dnešní den. Ti silnější nanosili větší kameny a dělali ohniště, někteří nosili z lesa dříví. A štípali na rovnali, aby měla polínka stejnou délku a někteří zaparkovali kola na kraji palouku a upravili vše tak, aby ve stanech bylo vše v pořádku a přehledné. V podvečer, protože jsme měli kytary i heligonku, se povídalo a hrálo. S přibývající tmou a plápolajících ohněm se nás zmocňovalo tajemné kouzlo našeho prvního dobrodružství divoké přírodě daleké Karbanky.
Pan Valko nám vyprávěl o svých zážitcích, když byl jako malý kluk, a my mu viseli na rtech, jak moc se nám to líbilo, a představovali si, jak to dříve asi bylo drsné, když jim hrozilo i setkání s medvědem či slyšeli vlčí vytí. Byly rozděleny hlídky, jak se mají pohybovat v kterých místech, co mají sledovat a jak vyvolat poplach, kdyby se něco stalo. Šlo se spát s tím, že budíček bude v šest hodina a vztyčí se vlajka. Na hygienu nám slouží potok s krásně studenou vodou se pstruhy, kteří se přišli podívat, co se to v jejich království děje za zvláštnosti.
Tajemnost podporovalo i houkání sovy a vzdálená ozvěna projíždějícího vlaku na trati ze zastávky Malé Svatoňovice směrem na Trutnov. A my si představovali divočinu Divokého západu, kterou jsme viděli v kině plnou dobrodruhů i najatých střelců. Já jsem šel na hlídku první. Bylo rozhodující být pozorný, nenechat se ničím obelstít, naslouchat a dobře sledovat zvuky z lesa za potokem. Šumění potoka se snažilo ukolébat, a spíše dávalo pocit klidu a snažilo se uspat. To v žádném případě ne, to by se mi kamarádi vysmáli a hned při první hlídce zklamat, to by byla potupa.
Na stožáru visel budík, a co chvíli, když jsem prošel kolem něj, jsem kontroloval čas, a mě se zdálo, že se snad zastavil, že je prostě pořád stejný čas. Tak jsem zmírnil krok a doslova se vlekl, a bylo vidět, že budík rozbitý není. Hlídku jsem předal Frantovi, ten se přizbrojil sekerou a šel na obchůzku. Noc proběhla v klidu, akorát ráno došlo k nemilé nehodě, rozespalý John šlápl do řídkého hovna, když se šel k potoku umýt, no takto si mohl mytí spojit s vypráním ponožky a kartáčem odrbat kecky ve vodě. Po této příhodě byl tak probuzený rychle, že byste tomu nevěřili.
Pan Valko to řešil spravedlivě, když to udělal ze strachu Milan jeho syn, a musel pěkně celé to obkopat a celý drn i se svojí noční udělávkou odnést hluboko do lesa a na louce vykopat stejnou velikost drnu, a dát to na místo, kde se příhoda stala. Celkem se mu to podařilo, akorát tam byla pampeliška, ale ta se uchodí. Zajímavou věcí pro nás bylo, že nikdo nešpičkoval do Milana, protože si asi představoval sebe v této situaci, a co by asi dělal, a jak by se za svůj strach styděl. Pan Valko také z toho nedělal, žádnou aféru.
Po hygieně asi v sedm hodin jsme vytáhli z pouzdra státní vlajku, Joe zahrál na Akordeonce fanfáru a přistoupilo se k slavnostnímu vyvěšení vlajky. Potom uvařili čaj, připravili snídani a po snídani bylo dohodnuto co budeme dělat. Někteří šli na dřevo, jiní asi 200 m u trkače blízko cesta na Markoušovice a Sedloňov. Na přírodní pískové ploše se dali do sportování a další dva šli s panem Valkem se naučit chytat pstruhy rukama pod břehem a docela jim to šlo, protože jsme se dohodli, že si upečeme na oběd pstruhy. To jsme nikdy ještě na rožni nejedli.
No chytili jich 17, ale jak se vyvrhnou a upečou, tak se smrsknou. Chleba jsme měli, protože ve čtvrtek jsem v pekárně u pana Pekance u Sparty koupili tři 3 kg bochníky. Hořčici i sůl jsme měli a koření měl pan Valko, který nám ukázal, jak pstruhy připravit, a jak je péci nad ohněm napíchnuté na drátech. Po obědě byla polední klid, protože slunce silně pálilo a odpoledne jsme byli většinou v potoce ve vodě, tedy chvílemi, protože v Karbance byla vždy voda studenější nežli o 2 km dále v řece Úpě. Zkoušeli jsme si discipliny z Boříků, odvahy, síly a rychlosti.
Pan Valko nám vyprávěl o své dětství, že měli také různé party a společenství, a že doba se mění a po válce jsou zase prioritou jiné hodnoty, i vztahy mezi lidmi se změnily a vývojem doby. No byli jsme nadšením bez sebe a třeba při volbě názvu klubu jsme se shodli, že vzhledem, že naše hlavní sídlo stará hasičárna byla pojmenovaní lodí s názvem Duncan padl název „Kotva“. Je to jako námořnický klub, ale nám se to líbilo, i pan Valko řekl, že to není špatný název, je to jako klub pro opravdové muže, a to my jednou chceme být.
Název „Kotva“ nakonec byl jednohlasně schválen, a jestli jednou budeme klub, budeme se jmenovat takto. Zbytek našeho stanování proběhl bez nějakých větších zádrhelů a bylo dohodnuto, že jak bude mít pan Valko volno, v mezích možností, budeme jezdit do Karbanky, která se stane naší domovskou základnou pro pobyty v přírodě, také proto, že samotné by nás rodiče nepustily do divočiny.
Auto přijelo, vlajka se stáhla, tábor složil a jelo se domů. Valkovi kluci jeli s tátou a my na kolech. Prožili jsme něco, co jsme si v duchu přáli, a naše očekávání bylo překonáno. Představovali jsme si, že jsme protřelí dobrodruzi, které nic nepřekvapí. A rodiče pozorovali na nás nějakou změnu, protože maminka mi dávala větší volnost, a když jsem si vše co se týkalo školy hlídal a nosil samé dobré známky, mohl jsem být i déle mimo dům, když jsem řekl, kde jsem a s kým jsem.
Tak milí přátelé toto bylo vyprávění o našem prvním zážitku být v noci v přírodě, držet hlídku a chápat, že soudržnost přátel je nad jakékoliv třenice nebo nevraživosti. I to, že cizí chlap je schopen pod svá křídla v zájmu rozvoji svých dětí pomoci formovat naši mladou společnost. Díky za vás, pane Valko.
