Článek
Jeden takový pomníček jsme objevili v zarostlé části lesa Svobodný, asi 2 km od Lipek. Byla to asi 70cm soška pána v nějakém kroji se sokolem na rameni. Pátrali jsme a ptali se, abychom našli nějakou zvěst spojenou s touto soškou, ale nic jsme nenašli. Prošli jsme i záznamy v kronice, ale o žádné příhodě v lese Svobodný jsme se nedozvěděli.
Sledovali jsme i stopu, že se les mohl jmenovat jinam nebo v němčině. Pořád nic. Byli jsme i v muzeu a ptali se starších lidí. Rozhodli jsme se, že když už jsme to našli, že to není samo sebou, a tedy uděláme něco jako pozdvižení a zvedneme o taková údobí v historii zájem, a tak jsme kamennou sošku očistili a hezky natřeli barevně dokonce několikrát a v noci odvezli do města a umístili u četnické stanice u vjezdu na autobusové nádraží.
Řeknu vám, že jsme se docela nadřeli, protože ta soška, přestože nebyla vysoká, byla pěkně těžká. No byl to kámen. Na autobusák byl jakoby takový vjezd, ze dvou stran proti sobě byly dvě kamenné zídky a mezi prostranství, kterým se vjíždělo dovnitř. Tak se nám podařilo s velkým úsilím doprostřed jedné zídky sochu dostat.
No, co se dělo druhý den, to bylo na palici. Starosta lítal, jak vzteklý pes, jako když mu Fišer, kluk z dětského domova, nakakal u jeho kanceláře do bot a on ve spěchu zabodoval. A četníci, jako vždycky, vždyť to bylo pod jejich okny, a zase asi chrápaly. Vyšetřovalo se dlouhé týdny, a jako vždy vyšetřily velkou O. Nevěděli, co dělat.
Že by to mohli udělat děti, je ani ve snu nenapadlo. Nakonec se dozvěděli, že se sice nějaké děti vyptávali na sošku se sokolem, alo to vůbec nebrali v úvahu. Nakonec to chtěli dát do muzea. Pro ně neměla soška žádnou historickou hodnotu ani žádnou historii. Nakonec sošku po zdi šoupli na začátek k budově, aby tak nebyla na očích. To byl fakt, že tím, že jsme ji natřeli, a to důkladně, tak jsme zničili její historickou hodnotu.
Takže by se nehodila ani do kostela, tam jsou malovaný sošky, ale této by snad museli dát deset křížů kolem krku, aby mezi svatými s tím sokolem na rameni uspěla. Jediné pozitivum bylo, že se zvedl enormní zájem a lidí, co nacházeli hlásili, co kde je a muzea registrovala a snažila se dohledávat jejich historii, a některé byly doplněny, a příběhy zapsány v kronikách. Zájem i ohlas byl ve vlastivědném okruhu.
Obyvatelstvo se o toto začalo houfně zajímat, a nálezů, které se až po Rýchory nacházelo bylo, čím dál více. Ani jsme neviděli, co touto akcí vyvoláme. O všem je jen zápis v naší kronice a nikdy jsme neřekli nikomu, že strůjci jsme my, protože těch klukovin jsme se už nadělali bylo až až. Většinou se tedy nález zdokumentoval, artefakt zůstal, kde byl, protože se historie vázala k určitému místu.
Většinou to byly historicky doložené stinné stránky v lidském životě, který velmi tragicky skončil. A nevím, možná ta soška je tam ještě dodnes, to nemohu po tak dlouhém čase říci, protože jsem v rodném městě nebyl mnoho desítek let po mém působení v cizině. Vazby se zpřetrhaly, a vím, že bychom se již nemohli sejít.
Jenom to, vím, že Milan žije v Americe, Čermák je v Kanadě, Jirka je po smrti a o ostatních nevím nic. Ani o Aničce nic nevím. Být to tak před 30 ti roky, by to mělo význam, ale nyní? Stačí vzpomínky, které nikdy nezahynou jsou nesmrtelné a říkají nám, jací jsme byli a jak si hledali své místo v mladí pro svou cestu životem.
