Článek
A po čase jsme vypozorovali, že přes Úpu po lávce, které jsme natřeli střechu na bílo, chodila také na Dlouhé Záhony do rozpadlé bývalé pokladny u místa, kde stávala hospůdka, jedna hezká paní.
Při prozkoumaní boudy jsme objevili uvnitř místnůstku, kde bylo plno celkem ještě dobrých dek, ohniště na vaření, asi taky kávy, láhve s pivem či od piva, i to samé s vínem. Oni se tam scházeli a bavili se. Bylo nám jasné, protože autobusák byl ženatý, že to není v pořádku.
Ale nás to nezajímalo, co si dělají dospěláci, nebyla naše starost a ani jsme neměli představu, jak to vlastně mezi nimi chodí. Prostě jsme věděli, ani pivo, či víno jsme jim nevzali a hodili to všechno za hlavu.
Jenže jednou po nějaké době přiběhl Tex do našeho sportovního střediska, že se něco v bývalé pokladně stalo. Tak jsme tam běželi, paní byla venku polonahá, strašně brečela. Tak jsme vlítli dovnitř, pán ležel nahý na zemi, sotva se hýbal, chrčel.
Co dělat, je potřeba pomoci. Jak. Harry s Fredym běželi do zdravotního středisko pro doktora a sanitu a pro četníky. Pána jsme otočili na bok a polévali studenou vodou, aby se neudusil. Zabalili jsme ho do dek.
Na paní jsme také naházeli deky, protože se klepala, brečela a byla snad úplně mimo, protože blekotala a my jí nerozuměli. Naštěstí se asi za čtvrt hodinky objevila sanita s doktorem a sestřičkou.
Doktor mu něco píchl a urychleně naložili do sanity a jen jsme slyšeli, jak spěchají přes město s houkačkou do nemocnice. Paní ošetřili, oblékla se a odvezli si ji sebou četníci na stanici.
To byl tedy také jeden z důvodů, proč jsme se rozhodli tuto bývalou pokladnu zlikvidovat a dobrá ještě prkna použít na stavbu klubovny na stromě, ale o tom jsem již psal v dřívějších vzpomínkách.
No byl to zážitek, který bych nikomu nepřál, protože jsme se dostali k něčemu, kdy jsme věděli, že je potřeba pomoci, ale nevěděli jsme jak. Je nás napadlo přivolat pomoc a dát ho na bok zabalit, a protože byl horký ho polévat vodou.
Po čase jsme se dozvěděli, že paní je v pořádku a pán to přežil. Asi po půl roce jsme jej viděli. Hrozně zestárl, chodil o berlích, ústa mu hovořila napůl. Byl invalidou a manželka se s ním rozvedla.
Byl to člověk, kterému se zhroutil svět. Protože tyto vzpomínky zaznamenávám po dlouhé době, tak vím a chápu, co se stalo. Ten tlak v práci, kdy pracoval jako autobusák a odpovědnost, a to co dělal se mu krutě vymstilo.
Asi to tak mělo být. Osud tak chtěl, aby byla odplata za to, co slíbil své manželce a s klidem porušil. Nikdy jsme ho potom neviděli a nevím co se s ním stalo, ani jsme se o to už nezajímali.
