Článek
Projdeme pár pamětihodností, i zámek v Opočně a ukončíme výstupem na Ostaš s výhledem do Polska na pohoří Bor (to je to delší) a Hejšovina (to je to kratší). Peníze jsme nějaké měli, vybavení také, to jsme získali z prodeje při sběru chroustů, za můstek v Karbance, za úsluhy, brigády a prodeje zboží ze skládky z Batňovic. Bylo potřebné jen přesvědčit rodiče a připravit se a vyrazit. Pomohl nám pan Valko, a měl podmínku, že vezmeme jeho dva syny sebou, kteří už s námi podnikli dříve různá výpravy nebo časté stanování v Karbance i s jejich otcem. Nebyl problém, řekli jsme, že máme rozplánováno na 10 dnů.
Hned počátkem července jsme vyrazili autobusem na vlak z Malých Svatoňovic směrem na Jaroměř a Hradec Králové. No, cesta uběhla rychle, Milan hrál na kytaru a zpívalo se a těšili jsme se, co nás čeká. S přesednutím jsme se dostali až na nádraží v Potštejně a podél řeky Divoké Orlice kolem konzumu a restaurace Pod Lipami do krásného údolí pod hradem Potštejn, který patří do okresu Rychnov nad Kněžnou (10km) a nedaleko je Vamberk (asi 4,5km). Kousek dále proti hradu se nachází zřícenina hradu Velešov.
Na konci údolí za lesíkem je Pilský rybník a po pravé straně je vrch Homolka (491m) a od tohoto vrchu směrem vpravo k řece se nachází Modlivý důl, kde bylo v historii tajné shromáždění českých bratří. Oblast se později stala přírodní rezervací Bučina s jedlí a lípou. Při vstupu do údolí za řekou je Vyhlídka. Našli jsme pěkné místo na začátku údolí vlevo hned u lesa. Postavili jsme tábor, šesti stanů. A vyslali do všech stran pátrače, abychom věděli, kde co je. Dva se vypravili do konzumu na nákup co bylo potřeba.
Přišli s tím, že řeka je mělká, a viděli i pár rybářů, jak muškaří. Vyslanci zjistili, že na druhé straně údolí u řeky je velký tábor plný malých dětí se spoustou stany s podsadami, a že hovořili s vedoucími, pověděli kdo jsme, a oni nás navečer zvou všechny k ohni. Rozložení bylo, tak jak jsme si vytáhli z map. Odpoledne jsme se vykoupali v řece a sledovali rybáře, kteří měli holínky až k pasu a chytali dost úspěšně ryby stylem, který jsme na Úpě neviděli. Připravili jsme si dostatek dřeva, bylo dost soušek.
Nebyl problém udělat první oběd. Byly brambory se sekanou. Kdo chtěl dezert, ten si mohl vybrat, v lese byla borůvky a brusinky a u vstupu do údolí velké množství malin a ostružin. Všimli jsme si, že údolí oplývalo rostlinou vhodnou jako chlebíček. Táhli jsme sebou 20l várnici, co nám jednou dali vojáci v lomu Bosna II, když tam se jednou jeden voják zřítil ze skály a my jsme jim pomohli okamžitě zajistit a navedli sanitu po lesních cestách až do lomu. Do té várnice jsme tak do poloviny udělali čaj z listu ostružin a malin.
Vůbec, my jsme tehdy od vojáků dostali pár kousků úplně nové ešusy, deky a svítilny, a dokonce nám dali velký hrnec snad na 20 litrů i s poklicí. Jinak jsme plánovali kam se podíváme, a údolí při Divoké Orlici bylo kouzelné místo nám hodně připomínalo naše stabilní každoroční tábory v Karbance. Uvažovali jsme, že je v okolí co vidět, i vzhledem ke koupání zůstaneme tak tři dny a potáhneme dále na zámek v Častolovicích, záhadné menhiry v Říčkách, Opočno, Dobruška, Nové město nad Metují, Náchod, Hronov a ukončení v Police nad Metují – skalním městem Ostaší.
A druhý den z Teplice nad Metují vlakem do Trutnova a přestupem z Trutnova na Jaroměř a na zastávce Malé Svatoňovice vystoupit a autobusem domů do města. Rozplánováno jsme měli všechno dopodrobna. Vykoupaní z řeky, najedení, odpočatí jsme zavřeli zipy u stanů a vypravili se do táboru navečer k ohni, ke kterému jsme byli pozvaní i s kytarami, akordeonkou i foukací harmonikou. A vzhledem že se jednalo o malé děti, koupili jsme v obchodě celou krabici pamlsků z tureckého medu (ono to taky bylo nejlacinější).
V táboře bylo pozdvižení a pan vedoucí, který měl ku pomoci pár dospělých a řadu mladších jako vedoucí jednotlivých oddílů. Pionýrský tábor byl pro děti zaměstnanců jednoho pražského strojírenského závod, který pro děti i patronátní školu pořádal každoročně v tomto překrásném údolí v době prázdnin pionýrský tábor. Bylo to obrovské město stanů na podsadách i řadou velkých stanů sloužících jak jídelny, či v době nepříznivého počasí pro zábavu.
Jinak tady byly i dřevěné chatky vedoucích i zděná prostorná přízemní budova, sloužící jako sklady, a hlavně kuchyně se sálem a zezadu budovy celá řada sociálních zařízení a prostorné sprchové boxy. Uprostřed tábora byl velký prostor, kde bylo centrální stožár pro vlajku, ohniště a celé řady lavic na posezení. Budíček měli v 6:00 hod. a v 6:30 hod. se vztyčovala vlajka pak snídaně a od 8:00 hod. bylo zaměstnání. Oběd od 12:00hod. do 13:30 hod. a od 14:00 hod. zaměstnání. Večerka byla v 20 hodin a starší děti mohli být vzhůru do 22 hodin a mladší do 21 hodin.
No mý jsme dorazili do tábora po 18 hodině, tak jsme všechno na vlastní oči zažily. S vedoucími jsme se rychle skamarádili, protože jsme přinesli do tábora vzrušení, měli jsme hudební nástroje. Znali řadu písní vhodných k táborovým ohňům a co na nás stále vyžadovali. Samozřejmě vyprávění o našem klubu „Kotva“, a hlavně o nás, naších výpravách a příbězích. Pamatuji se, jak mi děti přímo viseli na ústech při povídání o naší činnosti, co jsme viděli a podnikali.
Některé zážitky byla požadovány s odstupem dní vyprávět znovu a stala se z toho tradice, že u ohně se večer pravidelně vyprávění prokládalo hrou na kytaru i akordeon. I proto nás měli v táboře rádi, protože naší účastí jsme vedoucím usnadňovali nelehkou práci ovládat hejna malých neposedů. Nakonec jsme u nich i jedli a mý se snažili zapojovat do táborových her a připravovat s vedoucími různé hry v okolí tábora. Třeba hru o „Hledání pokladu hradu Potštejna“ což byla krabice sladkostí. Většinou to byla hry určeny podle věku.
Hodně bylo v zájmu zřízené sportoviště a oblibou byly discipliny, které byly z našich bobříků a hry s míči při koupání v řece. Tři plánované dny na potštejnské údolí utekly jako voda a nám se z toho prostředí dobrých lidí, kteří nás přijali za své nechtělo. Říkali jsme si jenom do neděle. Nakonec se nám zhatily všechny plány, domů jsme dali zprávu, že jsme v pořádku, dokonce i vedoucí tábora si vyžádal nám na náš dopis napsat o své spokojenosti a nám poste restante na potštejnskou poštu došlo svolení.
V údolí jsme strávili bezmála pět neděl z našich kouzelných prázdnin, na které se nikdy nedá zapomenout. Pamatuji se ze scénky, která se přihodila při soutěži ochotnických divadel „Jiráskův Hronov“, to jsem jim zahrál, kdy nás chtěli jiní ochotníci poškodit a během, našeho vystoupení a dva mladíci donesli k nohám našeho herce otýpku slámy, všechno ve venkovském amfiteátru ztichlo v očekávání věcí budoucích, herec protahoval, počkal si, až se mladíci vrátili na místo s potutelnými úškleby, a ještě pokynul, aby byl skutečné ticho, a řekl: „Děkuji, děkuji, Vám vzácní pánové, že sobě jste od huby utrhli a mě sem k slávě Boží a úspěchu přinesli“. No amfiteátr bouřil, všichni pochopili tu špinavost v soutěži a naše divadlo vyhrálo první cenu. Pamatuji, že jsme vymysleli i takovou blbost, že jsme mezi dva stromy nad řekou docela nízko natáhli lano, aby na něj děti dosáhli na něm byla kladka s kolečkem a provázek na přitažení zpět.
A požádali večer u ohně, jak tuto hru nazvat a děti si jí samo pojmenovali na „vezeme vám brambory“. Ve skutečnosti se dole chytli za držák pod kladkou a kladka se rozjela, a lano se stejně prohnulo, že se dál nedalo dojet jen doprostřed řeky a zavolalo vezeme vám brambory a pustit se do vody. Kroutili jsme nad tím hlavou, ale dětem se to líbilo a bylo celý den plno. Navozily tolik brambor, že by uživili celou Prahu. Na Pilském rybníce jsme společně s vedoucími udělali pár soutěží, kdy se účastnili zdatní zástupce oddílů co uměli plavat.
V kánoích soutěžili asi na 250 m dlouhé trati. Toho roku nám i počasí přálo, byly i noci, kdy se nedalo v noci spát, a když byl deštivý den, ve velkých stanech se vytvořilo zábavy dost. Pamatuji si, jak i po letech se vzpomínalo o partu kamarádů chlapeckého klubu „Kotva“, která ovládl potštejnské údolí a připravil dětem z pionýrského tábora nezapomenutelné chvíle i vystupováním u táborového ohně.
Vyprávěním o své činnosti a výpravách za poznáním a vymýšlení náplně dobrodružných a poznávacích či sportovních her a soutěží, které byly zcela neznámé, a i proto přitahovaly děti do dění v táboře a utužovaly jejich hravost, zájem o dění kolem sebe a vytvářely podmínky pro nová dětská přátelství.
