Článek
Všiml jsem si, že výpusť z pálenky, jinak dříve z bývalého pivovaru zpět do řeky od Francisovi turbíny, je asi v délce 120 m vybetonované koryto, a dále už jenom asi 600 m jenom boky byla proti zřícení nebo zavalení vybetonovány a dno již normální jako v řece. Bylo to proto, aby se to nezanášelo a nestoupala tím hladina, která by bránila odtoku vody.
Bylo to ideální přirozené místo pro přírodní výtěr ryb, v prostředí, kde nehrozilo nic, a přitom prostředí výborné pro pstruhové ryby. A za další, protože to bylo prakticky za řekou, nikdo o tom nevěděl a bylo to místo mimo veškerou pozornost, nedostupné a kupodivu přímo ve městě. Nevedla kolem žádná stezka. Prostředí bylo poměrně dost zarostlé křovinami a tím dost nepřístupné.
Abychom mohli náš záměr uskutečnit, několikrát jsme dělali výlovy na potoce v Karbance v místech, kde jsme často stanovali, nežli jsme vyjížděli za dobrodružstvím po východních Čechách. Na potoce z pod břehů nachytali možná více jak 100 pstruhů i okouny a úhoře u Markoušovic. I v řece byl proveden odlov.
Převáželi jsme to vždy v 50 litrových konvích od mléka naplněných vodou z potoka nebo řeky. Pro nás to byl potom několik let stálých zdrojů našeho klubového hodování, které nám dělala paní Prášková či také Aniččina maminka paní Lhotáková nebo někdy i moje maminka. Jenže všem dnům je konec.
Jednou se přece podle toho, jak se říká, že se tak dlouho chodí s hrncem pro vodu, až se ucho utrhne, všechno skončilo. Takže bylo naše místo objeveno a během týdne, což se rozkřiklo, protože to bylo ve městě, houfně bez milosti vychytáno a zlikvidováno tzv. rybáři i vandaly. Sice jsme vešli ve známost jako velcí rybáři, ale naše dílo nakonec zaniklo.
Máme na co vzpomínat, protože jsme zažili mnoho krásných chvil i něco, co se jen tak nevidí, při pozorování a odchytu ryb a poznali více naši přírodu. Tedy prakticky život pstruhů, cejnů a dalšich druhů i dokonce úhořů. Chránili jsme si toto území. Výpusť do řeky jsme přehradili sítí, která se pravidelně čistila od mechu a napadané trávy a listí, aby nám ryby zvýšenou hladinou neodpluly do řeky a nezvýšila se v odpusti nadměrně hladina vody tak, že by odtokem bylo prozrazeno, že je něco v korytu v nepořádku.
To bylo to hlavní, a bylo tolik ryb, že i náš častý odlov jejich počet nesnižoval, a že jich za tu dobu bylo. I tak když na to vzpomínám, divím se, že při tom hemžení, pohybu, i když v místech za řekou, že tak bylo tak dlouho, než to vyšlo ve známost. Vždyť to tajemství našeho rybího království trvalo pomalu tři roky.
Možná, že k nepozornosti přispělo i to, že prakticky všichni věděli, že se často v těchto místech o něco výše u splavu a na ostrově často pohybujeme, a věděli, že máme pod splavem za vodní clonou svoje místo, kam se mohl, kdo chtěl kdykoliv podívat, vždyť tam byl jen stůl a židličky a nad stolem jen praporec s kotvou, klubovým znakem. Nikomu to nevadilo, nakonec pod splavem se chodilo koupat dost lidí, bylo to takové přírodní koupaliště.
Bylo to místo k osvěžení jak dělané a při ruce, protože nad splavem a vůbec v délce více jak 2,5 km byla hladina mělká a volně plynoucí voda se dobře ohřívala, byla poměrně teplá ke koupání. Množství koupajících bylo nad splavem i za ním, a šli sem místo raději než jet až na koupaliště do Malých Svatoňovic. Na kole zkratkou přes Batňovice, to bylo více jak 4 km daleko, nebo autobusem, a to často rozhodovalo v parných dnech, která voda vyhřátá slucem je blíže.
