Článek
To bylo jednou na podzim, a protože naše lotrovinky měly postihovat v čase celý učitelský sbor, přemýšleli jsme co provedeme našemu tělocvikáři, kterého měli děti rádi spolu s učitelem matematiky. No, nenapadlo nás nic světoborného, ale záměr jsme splnili.
Na dvoře u zadního vchodu do školy, kudy to měl blízko do svého kabinetu, si nechával tělocvikář kolo. Z brašny na něm jsme si vzali klíč a povolili sedadlo a otočilo o 180 stupňů a pořádně utáhli. Chtěli jsme ještě sundat řetěz, ale to se nám zdálo dětinské. A klíč už jsme do brašny nevrátili a dali ho vedle kola pod kámen. Po skončení vyučování z chodby sledovali co se bude dít.
Tělocvikář byl kliďas, hmátl do brašny, a když nenašel klíč, vzal si větší, z kapsy vytáhl zavírací nůž, otevřel nasadil na klíč na matičku do klíče strčil čepel zavíracího nože, a tím získal klíč jaký chtěl, šroub povolil, sedlo otočil, a tím samým způsobem utáhl.
Klíč dal do brašny, zavírací nůž do kapsy. Zvedl ukazováček, protože tušil, že odněkud ho pozorujeme, nasedl a odjel. Tak jsme řekli, že náš tělocvikář je frajer a pěkně nás převezl. Klíč jsme dali na zídku, aby jej ráno vidět. Stoupl u nás na ceně, kdepak, byl to frajer, a ne poděs jako náš ředitel.
To, že jsme občas vypojili rozhlas v třídě byla slabina Fredyho, ale jednou se stalo, že bylo cvičení školy v rámci výuky na poplach v rámci CO. Všichni byly již na dvoře a přilít ředitel co se děje. Učitel mu řekl, že čeká, kdy to bude vyhlášeno, že se ve sborovně říkalo v 9:25 hod., a že tolik ještě není.
Ředitel se rozčiloval, že mají na dvoře kontrolora z inspektorátu, který měří čas nastoupení školy na dvůr, a že budeme v rámci okresu poslední. A poslal z první lavice žáka Vondráška do ředitelny, ať to zapne rozhlas a něco řekne do mikrofonu. Ten se vrátil po dlouhé chvíli, s tím, že neví jak a kterým knoflíkem.
Ředitel už začal bělet a utíkal k sobě. Celá škola stála na dvoře a sledovala společně s inspektorem, jak ředitel běhá po chodbách, a asi plní odznak „100 jarních kilometrů“. Nakonec se vysvětlilo, že z rozhlasu upadl drátek a inspektor byl lidumil, a asi taky proto, když viděl uběhaného ředitele rozhodl, že se bude zkouška opakovat a školník dostal za úkol zkontrolovat připojení všech amplionů na škole.
To následný žertík se nám moc líbil. Přidělali jsme jedné z nových učitelek na záda lístek, v krásný jarní den, venku vedro, nikde ani obláček a na lístku stálo. Zeptejte se: „Soudružko učitelko, bude dneska pršet?“. O přestávce jsme chodili na hlavní chodbě 20 minut dokola a zmíněná učitelka měla dozor.
No pomalu každý se ptal, jestli bude dneska pršet. Chudák, všem říkala, že to neví, a že to venku na to nevypadá. Jenže děti se pořád ptali, tak to nevydržela a šla do sborovny. No a tam ji potkal tělocvikář, a zeptal se ji, jestli bude dneska pršet, a to už nevydržela a rozbrečela se.
No a tělocvikář, který měl rád humor, nám řekl, že už prší ale ve sborovně slzy, a že bychom měli vymyslet něco lepšího.
