Digitální otroctví

Není to tak dávno, co jsme neměli mobilní telefon. Říkalo se mu pouze telefon. Byla to ta věc, která stála osamoceně na svém místě někde v bytě a když jsme zrovna nebyli doma, tak tam zvonil sám a opuštěný.

„To se nedá nic dělat, zkusím mu zavolat zítra,“ řekli jsme si. Mnoho jiných možností na výběr nebylo.

Málokdo tehdy tušil, že o dvacet let později budeme všichni nosit v kapse vysokorychlostní superpočítač, se kterým budeme moci volat téměř odkudkoliv a se kterým se připojíme na internet klidně uprostřed lesa.

Chytrý telefon je naprosto úžasná věc, kterou dnes bereme jako samozřejmost. Na pár kliknutí máme fotku ve vysokém rozlišení, bankovní převod, platbu kartou a vyhledání jakékoliv informace.

Tato úžasná technologie by nám mohla skvěle sloužit, kdybychom jí uměli využívat v náš prospěch, ale jak už to bývá u lidí zvykem, naučili jsme se jí využívat naším zvráceným a pokřiveným způsobem…

„Proč mi nebereš telefon?“ volá mi šéf na můj vysokorychlostní počítač, když řídím auto. No dobře, za celý svůj život jsem nepřišel do práce ani jednou včas. Dnes to však šéfa z nějakého důvodu překvapuje a má potřebu si o tom promluvit zrovna teď, když objíždím cyklistu a dalších pět minut to nepočká.

Přemýšlím, jestli by se mi tohle stalo, kdyby mi musel volat na pevnou linku. Nejspíše by teď nevytáčel mé číslo otočným číselníkem jen proto, aby zjistil, že mám deset minut zpoždění tak, jako každý den. Snažím se nenechat se tím rozhodit, ale namísto bezstarostné jízdy teď bojuji se svým podvědomím, které chce sešlápnout plynový pedál.

O půl sedmé večer přicházím po dlouhém dni z práce domů a volá mi klientka. Můj mozek, který po příjezdu domů vydržel nebýt v pracovním módu možná jen necelých pět vteřin, mi vyplavuje do těla stresové hormony. Nakonec se rozhodnu její hovor nevzít. Vypínám zvuk na mobilním telefonu a nechávám ho v jiné místnosti. Když mobilní telefon zkontroluji o hodinu později, tak zjistím, že to zkoušela ještě třikrát. A hele, zkouší to znovu. Rád bych jí dal do blokace. Nemůžu dát přece klientku do blokace, to by bylo krajně neprofesionální, ale nehraničí to už s obtěžováním? Zamyslím se. Nakonec vyřadím SIM kartu z provozu a zapínám jí až ráno.

„Ráno jsem vám poslala email a ještě nemám odpověď.“ volá mi klientka a tázavým hlasem se podivuje, že na email, který poslala v 7:00, do 9:00 ještě nikdo nezareagoval. „Ano, víme o něm“ odpovídám pohotově, že už celou záležitost řeším. Po vyřízení telefonátu se pozastavuji nad tím, jestli je normální očekávat vyřízení emailu do dvou hodin a ještě brát automaticky jako samozřejmost, že daný člověk je v 7:00 vzhůru a sedí u počítače.

Nejspíše není. Kdyby mi před lety poslala poštou dopis, tak by mi nevolala za dvě hodiny na pevnou linku, jestli jsem ho obdržel. O dvě hodiny později se však přistihnu, jak dělám to stejné a volám svému dodavateli „Víte, ráno jsem Vám poslal email a potřeboval bych vědět…“

Když jsem před deseti lety nastupoval do nové firmy, tak za mnou přišel manažer se slovy „Máš WhatsApp? Pokud ne, tak si ho stáhni.“

A proč by taky ne? Tyhle komunikační aplikace jsou skvělý pracovní nástroj. Posíláme zprávy zadarmo v reálném čase, vyměňujeme si fotky, nebo rovnou pořádáme videohovor ve vysokém rozlišení, což by nám před dvaceti lety připadalo jako sci-fi film ze vzdálené budoucnosti.

„Mám, tady máš mé číslo a přidej si mě“ odpověděl jsem manažerovi, aniž bych tušil, že jsem právě vzal druhou práci na plný úvazek bez nároku na mzdu.

Skutečně to funguje jako rychlé řešení problémů a jako skvělý pracovní nástroj, ale po nějaké době začínám být přidáván do skupin, které mají s mojí náplni práce pramálo společného a sleduji s mírným znechucením konverzaci dvou exhibicionistů, kteří se snaží do své hádky zapojit co nejvíce lidí.

Fajn, asi bych měl mít přehled o tom, co se ve firmě děje, ačkoliv si nejsem úplně jistý, že potřebuji zrovna teď tyto věci číst a nosit je hlavě. V devět hodin večer mi pak přichází zpráva „Zítra potřebujeme abys přišel o hodinu dříve a nachystal…“

Tak počkat, tohle není fér. Měl to být nástroj, který zefektivňuje práci, nikoliv nástroj, který mě donutí myslet na práci, když se chystám jít spát. Můj mozek spouští sebeobranou reakci. Nechávám zprávu nepřečtenou a řeším ji až v pracovní době. Manažer se mně na druhý den pokouší probodnout pohledem.

Ráno jdu k autu a můj soused potřebuje odemknout sklep. Je to starší pán a majitelka domu mu zabavila klíče, protože si ze sklepa udělal druhý byt, kde si celé zimní dny topil elektrickým přímotopem.

„Nemám čas, potřebuji být za deset minut v práci“ odpovídám mu. Nemám čas? Zamýšlím se nad absurditou svojí vlastní odpovědi.

Vždyť mám v kapse vysokorychlostní počítač, se kterým jsem včera pořídil dvacet pracovních fotek bez nutnosti vyvolávat film. Poslal jsem v řádu minut třicet emailů namísto třiceti dopisů a nemusel jsem trávit hodiny na poště. Vyřešil jsem v reálném čase přes komunikační aplikace desítky zásilek ze zahraničí. Vyhledal jsem na internetu jsem nespočet informací, kvůli kterým jsem nemusel jezdit do knihovny a když mi internetový vyhledávač připadal příliš pomalý, tak jsem se zeptal umělé inteligence. Tak jak to, že teď nemám čas sousedovi odemknout blbý sklep? Jak to mohli lidé zvládnout před dvaceti lety?

Dochází mi, že namísto toho, abych já ovládal všechny tyto úžasné technologie, tak nakonec ovládají ony mě. Určují mi, co budu dělat a zároveň mě hlídají, abych se po cestě do práce příliš neloudal.

Následující den sedím s kolegou autě. Jede jako šílený a dvojnásobně překračuje povolenou rychlost. „Buď budeš se mnou jezdit slušně, nebo mě vysaď na vlakovém nádraží.“ snažím se krotit jeho vášně. Kolega zpomalí, ale vydrží mu to asi pět minut a lepí se nějakému autu na kufr. „Slyšel jsi někdy o dodržování bezpečné vzdálenosti? Chápeš vůbec ten princip, k čemu je to dobré?“ snažím se mu dát najevo, že pět minut slušné jízdy prostě nestačí a měl by to zkusit vydržet o něco déle. „No jo, ale já nemám čas“ odpovídá mi. Je mi to nějaké povědomé, jako bych už to někdy slyšel.

Často využívanou technologií ve firmách je GPS v autech. Primárním účelem je, aby zaměstnanec nemusel vypisovat knihu jízd, což vítám s nadšením. V momentě, kdy mám na starost provozní deník, požární deník, stavební deník, pokladní knihu a poštovní knihu, si říkám, že hlavně už nechci žádnou další knihu.

Prostřednictvím GPS může být také zaměstnanec kontrolován, zda využívá auto pouze k pracovním účelům a nepoužije ho bez předchozí domluvy třeba pro svojí dovolenou za firemní peníze, což je celkem fér. Jenomže jak dnes již víme, nezůstalo pouze u toho.

V jedné firmě pracoval technik, říkejme mu třeba Tomáš, protože se tak doopravdy jmenuje.

Tomáš byl ještě stará škola a zůstával v práci mnohem déle, než bylo nutné. Jeho mzda byla vždy velmi pod tržní hodnotou, protože si nikdy neřekl o zvýšení platu a neměl žádné benefity. Tvrdě pracovat za málo peněz pak viděl jako ctnost, zatímco dnes už se tenhle trend naštěstí mění s nastupující mladou generací.

Jednoho dne byl Tomáš požádán, aby objasnil navštívenou adresu během své firemní cesty. Podle zjištěných údajů z GPS navštívená adresa nesouvisela s adresou klienta, a tak Tomáš vysvětlil, že si byl po cestě pouze koupit svačinu. Na což mu jeho nadřízený odpověděl: „To bylo nějak neobvykle dlouho, protože my totiž víme, jak dlouho si chodíš pro svačinu.“

S rokem 2022 přišla další skvělá technologie. Jedná se o umělou inteligenci v komerční podobě, kdy má smysluplné využití i pro běžného uživatele.

Opět tady máme něco úžasného, o čem se nám pár let dozadu ani nesnilo. Již nemusíme některé informace hledat v internetových vyhledávačích, ale jednoduše se na ně zeptáme robota. Ten na nás v řádech sekund vychrlí několik odstavců kvalifikované odpovědi, kterou si můžeme usnadnit třeba vyplnění projektu. Dokáže za nás i programovat, sloužit zkoušky z na vysokou školu, vygenerovat fotky a videa.

Najdeme nějaký způsob jak mu dobrovolně sloužit? Myslím si, že ano. Nejspíše to nebude vypadat tak, jako v apokalyptických filmech, kde se nás roboti s laserovými zbraněmi budou pokoušet systematicky vyhladit. Lidstvo se ukázalo být geniální v tom, jak zefektivnit všechny skvělé technologie a zároveň díky tomu nemít ani minutu času nazbyt.

Ovládnutí lidstva umělou inteligencí bude podle mé představy vypadat tak, že nám jednoho dne umělá inteligence zavolá s otázkou, proč jsme jí nezvedli telefon…