Článek
Těžko si představit pohodlnější místo k životu než právě Evropu. Skutečně málokdo z nás se potýká s nedostatkem jídla, nebo s nedostatkem pitné vody.
Stačí navštívit kterékoliv nákupní centrum, abychom zjistili, že hladem rozhodně netrpíme, a kdybychom náhodou chtěli úmyslně zemřít hladem, tak se nám to nejspíše nepovede, protože pro nás přijede sanitka a v nemocnici nás napojí na umělou výživu.
Pitné vody máme takový dostatek, že si načepujeme libovolné množství z vodovodního kohoutku a dokonce s ní splachujeme i záchod, což je v jiných částech světa naprosto nemyslitelné.
Nevím, jak vám, ale mně je zrovna teplo. Navzdory neustálým výhrůžkám Ruské federace máme plynu v zásobnících dostatek a teplo je dostupné pro všechny domácnosti, což se rozhodně nedá říct o Rusku, které nám zimou vyhrožovalo.
Žijeme tedy v naprostém ráji, který jsme se bohužel kvůli naší rozmazlenosti naučili vnímat jako samozřejmost, nikoliv jako privilegium.
Útlum solidarity
Svůj blahobyt tedy vnímáme jako něco, na co máme právo, i když to tak samozřejmě není. Měli jsme obrovské štěstí na místo, kde jsme se narodili, ačkoliv na tom nemáme žádnou zásluhu.
Když Rusko napadlo Ukrajinu, tak to mělo dopad na ceny na burze a nám podražilo prakticky veškeré zboží, včetně energií.
My jsme to však začali vnímat jako něco hrozného, co se děje nám a my tím trpíme. Jenže to není pravda, protože nám se samozřejmě nic hrozného neděje. Pořád máme dostatek jídla a pořád splachujeme záchod pitnou vodou.
Přesto všechno někteří z nás mají tu drzost říkat, že jsme z ruské invaze unavení a že bychom měli Ukrajinu méně podporovat. To jako vážně?
Na začátku ruské invaze se v České republice se zvedla neuvěřitelná vlna solidarity s Ukrajinou, která nám bohužel vydržela jen na začátku.
Trochu se nabízí srovnání se situací při covidu, kdy na začátku pandemie Češi šili roušky pro své sousedy, ale s postupem času solidarita upadala.
Najednou byl obrovský problém přečkat pandemii v pohodlí domova s dostatkem jídla a pitné vody, abychom potencionálně smrtelným virem nenakazili druhé.
Do toho nám stala další hrozná věc, měli jsme se nechat naočkovat! Neuvěřitelné, někdo si dovolil narušit náš perfektní blahobyt a vyžadoval po nás nějakou činnost, ze které by nám bylo nedej bože dva dny trochu nevolno.
Naše nářky na to, jak se nám dějí hrozné věci (lockdown a očkování pozn. red.), i když se nám vůbec nic hrozného nedělo, mi připomínaly nářky ukňouraného dítěte, které chce koupit drahou hračku a kope kolem sebe. Podobně se teď část společnosti chová i ve vztahu k napadené Ukrajině.
Jsme unavení
Od začátku války Rusové unesli přes 700 000 dětí a zabili desítky tisíc civilistů. Spousta oblastí Ukrajiny se po teroristických útocích Ruské Federace na ukrajinskou infrastrukturu ocitla bez elektřiny a pitné vody.
Unesl vám někdo vaše dítě? Zabili Rusové někoho z vašich příbuzných? Jste bez elektřiny a pitné vody? Musíte bojovat na frontě proti mnohonásobné ruské přesile? Máte cizí raketu v obýváku?
Pokud jste na všechny otázky odpověděli slovem ne, tak je minimální šance, že válkou trpíte. Válkou totiž trpí Ukrajinci, abychom my měli svojí svobodu a perfektní blahobyt.
Pokud se podíváme na mapu, tak zjistíme, že jediným státem, který dělí Slovensko od ruských hranic, je Ukrajina. Přesto si pořád mnozí z nás nalhávají, že se nás válka netýká.
Před invazí Rusko hromadilo vojska u ukrajinských hranic, kde pořádalo „vojenské cvičení“ a následně na Ukrajinu zaútočilo, i když to jeho představitelé soustavně popírali.
Co by Rusku v případě ukrajinské prohry zabránilo pořádat obdobné „vojenské cvičení“ u slovenských hranic? A bude se nás to v tu chvíli už konečně týkat?
Putin a ruští propagandisté se nijak netají tím, že by chtěli obnovit území Sovětského svazu a opakovaně vyhrožují Evropě jadernými zbraněmi. Kde tedy bereme tu jistotu, že v případě pádu Ukrajiny nezaútočí i na nás?
Mnozí volají po mírové dohodě mezi Ukrajinou a Ruskem s tím, že to situaci vyřeší. Rád bych vás informoval, že taková mírová dohoda už tady je. Jmenuje se Budapešťské memorandum a Rusové se v něm zavázali respektovat územní celistvost Ukrajiny výměnou za to, že se Ukrajina vzdá jaderných zbraní.
Jak tato „mírová dohoda“ dopadla, dnes vidíme všichni. Rusko jí porušilo poprvé v roce 2014, když nelegálně anektovalo ukrajinský poloostrov Krym a potom jí porušilo znovu, když v roce 2022 zahájilo invazi na Ukrajinu.
Zpětně se tedy dohoda s Ruskem ukazuje jako ta největší chyba, kterou Ukrajina udělala.
V čem tedy nová „mírová dohoda“ bude lepší a kdo zaručí, že jí Rusko dodrží, když tu předchozí porušilo dvakrát a porušuje jí i v současnosti?
Evropský problém
Vojenská i finanční pomoc Ukrajině slábne nejen z evropských zemí, ale také ze Spojených států amerických. Těžko to však můžeme Spojeným státům americkým vyčítat, protože dosud pomáhali ze všech nejvíce, i když je ruská válka na Ukrajině čistě náš evropský problém.
Podobně jako za druhé světové války se jeden duševně nemocný diktátor rozhodl zaútočit na Evropu.
Evropa, stejně jako za druhé světové války, nechává napadený stát napospas silnější armádě a nepřišla mu na pomoc. Místo toho se opět spoléhá na Spojené státy americké, že jí zachrání a ignoruje potřebu vlastní silné armády.
Ukrajinci zatím Evropu svým hrdinským odporem brání, ale bez naší podpory možná dlouho nevydrží a pak bude náš perfektní blahobyt skutečně v ohrožení.
Paradoxem je, že s evropským finančním zázemím Ukrajina nemůže válku prohrát, pokud to sami nebudeme chtít.
Naše finanční možnosti totiž dalece převyšují možnosti Ruské Federace a našim jediným úkolem je posílat Ukrajině zbraně z bezpečí vyhřátého obýváku.
Místo toho se však potýkáme s obrovskou arogancí našich sebestředných spoluobčanů, kteří si myslí, že by nám Ukrajinci měli být ještě vděční za to, že místo nás nasazují své životy.
Pokud tedy Ukrajina padne a my sami se ocitneme v ohrožení, tak to bude jenom kvůli naší extrémní rozmazlenosti.
