Článek
Znáte to, občas vás okolnosti donutí sednout na vlak a odjet směrem na východ. Někdo tam má rodinu, někdo tam má práci a někdo má tu smůlu, že tam bydlí.
Jenomže jak cesta vlakem pokračuje, tak si říkáte: „Není to už trochu moc?“
Kvalita krajiny se postupně zhoršuje, až najednou vidíte podezřele vypadající boudu vedle vlakové trati a šedou oblohu.
Nezapomněl jsem vystoupit? Nedojel jsem náhodou až na Ukrajinu? Očekávám hlášení, že začnou rozdávat neprůstřelné vesty, ale místo toho slyším, že příští zastávka je Ostrava.
„Fuj, to je ale smrad, vždyť je to tady jak v Číně,“ říká mi klient z jižních Čech, kterého vyzvedávám na vlakovém nádraží. Jako správný patriot bych měl být uražený, ale místo toho pokrčím rameny, že má pravdu, protože tady smrad skutečně je.
„Máme tady koksárnu, je to perfektní,“ odpovídám mu. Představa, že zasmradíme celé město, kde žije 300 000 lidí, aby 500 lidí mělo práci, nás velmi uspokojuje.
Nejvíce je to znát, když se vrátím po dlouhé době odněkud, kde je čistý vzduch. Začnu okamžitě kašlat a mám takzvaný knedlík v krku. Mít tedy pořád po ruce zázvor je pro mě tady něco jako povinná výbava.
Na náš tradiční smrad nám nesahejte
Takhle je to v Moravskoslezském kraji bohužel se vším. Je historicky dáno, že ho sužuje špinavý průmysl. Ten však pomalu upadá a přestává být výdělečný, ať už jsou to hutě, koksárny nebo doly.
Nejvíce mě však zaráží, že místní se tohoto průmyslu nechtějí vzdát, i když jeho provozování už nedává žádný smysl. Copak nevidí ten sebedestruktivní postup?
Nejčastějším argumentem je, že horník, který dělal 30 let v dole, se přece nebude rekvalifikovat na programátora.
Já, který jsem za svůj život změnil zaměstnání šestkrát, tenhle argument nechápu a nejsem s takovým myšlením kompatibilní.
Proto převracím oči v sloup, když slyším politiky říkat, že se musí zachovat těžba a že se musí zachovat hutě. Proboha proč? Nemůžeme se po 200 letech už posunout alespoň někam?
Nikdo není šťastný
Přijíždím do města Havířova, jehož celková hodnota odpovídá zhruba hodnotě jedné garsonky v Praze.
Je tady neuvěřitelně levně, ať už mluvíme o cenách bydlení nebo například o zubaři, kde jsem nechal za opravu zubu směšných pět set korun.
Ty nízké ceny však mají svůj důvod. Mladí lidé odsud okamžitě utíkají a pokud mluvíme o nějakých příležitostech, tak ty se v tomhle městě rovnají nule.
V místním obchodním centru potkávám spousty různých podivínů, ať už jsou to lidé oblečení v maskáčových kompletech, lidé nosící od roku 1989 pořád stejnou bundu nebo puberťáci boxující do boxovacího automatu, ze kterých musí mít paní u pokladny velkou radost.
Když tak pozoruji demografii místního obyvatelstva, tak se podivuji nad tím, proč ve městě mají tak velkou podporu protiimigrační strany.
Opravdu si myslí, že by tady někdo chtěl migrovat? Vždyť lidé odsud utíkají, a i kdyby ano, tak si myslím, že pár Indonésanů by tomuto městu jen prospělo.
Do města přijíždím těsně po té, co jsem zaznamenal se svými články nějaký výraznější úspěch. Jsem tedy šťastný a usmívám se. Zjišťuji, že jsem však jediný. Rozhlížím se kolem, všichni se mračí a nikdo není šťastný.
Chceš rozbít hubu?
Linie k použití násilí je v Moravskoslezském kraji neuvěřitelně tenká a jakýkoliv pokus o inteligentní diskuzi tady ztrácí význam.
Na vlastní kůži se o tom mohl přesvědčit ministr vnitra Vít Rakušan, když pojal podezření, že s lidmi v Karviné lze o něčem debatovat.
Všechno se nakonec zvrhne k vykřikování primitivních hesel naučených od politických populistů a končí výhrůžkou: „Chceš rozbít hubu?“
Jednou jsem byl téměř napaden v hospodě, když jsem řekl, že by se Ostrava měla snažit více přiblížit se Praze.
Setkal jsem se s nadávkami a nechápavými dotazy typu: „A co je tady jako horší?“
To jako vážně? Rozhlédli jste se kolem sebe?
Prostě to tady máme perfektní a nepotřebujeme nic inovovat, protože již před 50 lety tady bylo všechno hotové.
Můj kamarád vyvázl se zlomeným malíčkem, když se zastal servírky, ke které se návštěvníci chovali hrubě. Naivně si totiž myslel, že s místními lidmi je možná nějaká diskuze.
„Není, chtějí tě hned zabít,“ vysvětluji mu.
Já jsem musel a ty taky musíš
Další povahovou vlastnost, která vystihuje lidi v tomto kraji, bych definoval větou: „Já jsem musel a ty taky musíš.“
Je to celý kraj lidí, kteří dělají něco, co dělat nechtějí a myslí si, že to ostatní musí dělat také. Ať už je to vstávání ve 4 hodiny ráno nebo práce v technickém oboru.
Je takový místní folklór, že vám člověk klidně zavolá v 7 hodin ráno bez sebemenšího pocitu studu. Já jsem musel vstát, tak ty také musíš.
„Vyučíš se elektrikářem, protože ti jsou teď potřeba,“ je celkem obvyklá věta, kterou lidé v Moravskoslezském používají při výchově dětí a přenáší tak svou frustraci na další generace.
Nedej bože, kdybyste chtěli třeba studovat humanitní vědy, být spisovatel nebo cestovat. To pro místní není pořádná práce.
Definice „pořádné práce“ je pro místní něco, co vás nesmí bavit a díky čemu budete frustrovaní jako všichni ostatní.
Práci v knihárně tedy místní považují za „pořádnou práci“, zatímco spisovatel, který tu knihu napsal, ten „pořádnou práci“ nemá a beztak je to nějaký povaleč z pražské kavárny.
Pocit studu
Když překousnu místní mentalitu a obklopím se inteligentními lidmi, tak si říkám, že se tady možná dá žít. I tady se nachází hezká místa, příroda, hory a samozřejmě i spousta inteligentních lidí.
Líbí se mi například ostravská MHD, která jako první umožnila platbu kartou a některé její linky zahrnují dopravu i do okolních měst. Několikrát jsem byl překvapený, když jsem zjistil, že se do zapadlé vesnice dostanu poměrně komfortním spojem s krátkým přestupem.
Přece jenom se pořád nacházíme v Evropské unii, i když v kraji, kde se nachází několik měst s nejhorší kvalitou života z celé České republiky.
Jenomže všechny tyhle klady u mě doprovází pocit studu za to, odkud pocházím.
Když přijedu do Prahy, tak vidím z balkónů viset ukrajinské vlajky a moc se mi libí, že se lidé nestydí vyjádřit podporu napadenému státu, zatímco tady je to vnímáno jako pozérství, protože velká část obyvatel se stará jen o sebe a nějaké problémy za hranicí jejich okresu jsou jim úplně ukradené.
Proto tady bodují populistické a xenofobní strany, které slibují jednoduchá řešení složitých problémů. Ačkoliv tomuto kraji nikdy nepomohly, tak je lidé volí stále dokola a očekávají při stejném postupu jiný výsledek.
Když se zamyslím, že drtivá většina lidí tady volila Miloše Zemana v prezidentské volbě, tak mě úplně přechází chuť s těmito lidmi cokoliv budovat nebo společně tvořit.
Věřím, že i z Moravskoslezského kraje se jednou stane progresivní místo, kde se budou řešit i jiné věci než těžba uhlí nebo ocelárny. Život je však příliš krátký na to, abych čekal.
