Článek
Téměř každý kluk hrál jako malý závodní hry, ale já jsem na rozdíl od ostatních hrál simulátor formule 1, který v té době používali profesionální piloti na trenažérech.
Hrál jsem ho tak fanaticky, že už to nebyla ani hra. Zajel jsem si trénink, kde jsem testoval, s jakým přítlakem křídel zajíždím nejrychlejší časy, pak jsem si zajel kvalifikaci, kde jsem se pokoušel o nejlepší umístění na startovním roštu, a nakonec i závod, který byl na plnohodnotných šedesát kol s dvěma zastávkami v boxech.
Když jsem si pak zašel s kamarády zajezdit motokáry, tak už mi na volantu chyběl jenom klakson, aby mi na dráze nepřekáželi. Všichni jsme seděli za volantem motokáry poprvé, ale samotného mě překvapilo, s jakým rozdílem jsem je porážel. Když jsem pak zajel nejrychlejší čas, který byl ten den na dráze zaznamenán, začal jsem mít podezření, že mám na závodění talent. Po škole zůstalo závodění na motokárách nadále mým koníčkem, za který jsem si musel platit.
Psal rok 2009, který následoval po splasknutí hypoteční bubliny ve Spojených státech amerických. Tehdy byla opravdová finanční krize, která se nedá srovnávat s tím, co považujeme za krizi dnes. Zatímco dnes si za hodinovou mzdu koupíme dva steaky z tuňáka, tak tehdy byl problém vůbec sehnat práci. Když se vám to náhodou povedlo, tak odměna, kterou jste za ní dostali, byla špatný vtip.
Získal jsem práci v továrně na pájení součástek a hned po prvním týdnu jsem věděl, že to dělat nebudu. Dělat tu stejnou monotónní činnost každý den? Raději bych se zabil.
Přemýšlel jsem tak, čím bych se mohl stát a vzpomněl jsem si na svůj talent na závodění. Do internetového vyhledávače jsem tedy zadal krásně naivní požadavek: „Jak se stát pilotem formule 1“.
Pozvánka na testování
Bez nějakého většího překvapení mi vyhledávač našel to, co už jsem dávno věděl. Piloti formule 1 jsou trénováni pro svou práci prakticky od narození. Pár let po té, co se naučí chodit na nočník, začínají závodit na motokárách a nedělají nic jiného. O tom, do jak vysoké soutěže se nakonec dostanou, pak rozhodne jejich talent a také to, jak bohatého sponzora za sebou mají.
To je poměrně špatná zpráva pro kluka, který pájí součástky za minimální mzdu, ale nějaká cesta být přece musí. Pokračuji v hledání další dvě hodiny a přečtu za tu dobu spoustu článků, když tu najednou narazím na něco zajímavého.
Našel jsem jeden český tým, který jezdí Mezinárodní mistrovství České republiky v Národní formuli 1400. Co to je za soutěž? Popravdě nemám ani tušení.
Důležitá informace pro mě však je, že přibližně před rokem tento tým pořádal soutěž, do které se mohl přihlásit kdokoliv. Uchazeči museli splnit fyzické testy, museli umět mluvit plynule anglicky před kamerou a ti nejlepší z nich pak usedli do monopostu formule. Absolutní vítěz pak dostal smlouvu s týmem na jeden rok a stal se z něj profesionální závodník.
Na stránkách mají formulář pro registraci do soutěže, která se bude vzhledem předchozímu úspěchu konat znovu. Tým si totiž touhle cestou skutečně našel pilota, který jim vyhrává závody. Vyplním tedy formulář a pravidelně sleduji jejich stránky, abych se dozvěděl termín. Několik měsíců se však nic neděje.
Zkouším jim tedy napsat email, pak další a následně ještě jeden samotnému majiteli, ale nedostanu žádnou odpověď. O několik týdnů později na jejich webových stránkách vidím oznámení, že soutěž byla zrušena. Proč jsem to nezkusil zadat do vyhledávače tenkrát před rokem? Povzdechnu si.
V listopadu 2010 však od majitele týmu obdržím email, že tým pořádá testovací den pro začínající piloty. Paráda, tohle je pozvánka! Skutečně mě nechají sednout do formule. Má to však malý háček. Test se koná za čtyři dny a mám pouhé dva dny na to, abych potvrdil svoji účast, kterou potvrzuji okamžitě.
Následující den musím šéfovi sdělit, že potřebuji dva dny volna.
„V žádném případě,“ odpovídá mi s tím, že máme teď hodně práce a nemohou si dovolit nikoho postrádat.
Snažím se mu vysvětlit, že v každém případě do práce v dané dny nepřijdu, ale že bych to rád vyřešil slušnou domluvou a on nakonec souhlasí.
Cesta na okruh
Nakonec tedy všechno zapadlo do sebe a já se můžu vydat na okruh. Beru batoh, závodní helmu a nasednu na vlak do Mostu. Ano, také jsem doufal, že to bude na závodním okruhu v Brně, ale test se bohužel koná na autodromu v Mostě. To pro mě znamená dostat se na druhý konec republiky.
Cesta trvá dlouho, až najednou za Prahou ke mně přisedne jedna dívka a zeptá se, na co mám tu helmu. Odpovídám jí, že nemám moc velkou důvěru v bezpečnost českých vlaků, ale když se můj vtip nesetká s velkým pochopením, rozhodnu se jí odvyprávět můj příběh.
Nevěří mi, že jsem pilot, který jede vlakem na testy formule a nemám jí to za zlé, protože já sám tomu také nevěřím. Nicméně od ní dostanu užitečné informace, například o tom, kde se autodrom nachází, jakým spojem se tam dostanu a kde se tam dá ubytovat.
Nakonec se spolu rozloučíme a za vše jí moc poděkuji. V Mostě nasednu na autobus, dopravím se k autodromu a jdu vyhledat ubytovnu, kterou mi doporučila. Doufám, že tam budou mít pro mě místo, protože se stmívá, je mi zima a jediným mým majetkem jsou batoh s náhradními ponožkami a helma.
Na recepci se mě dívá zamračený pán, který mě sice pozdraví, ale jako by se mi snažil říct: „Můžeme se zdravit, ale život v Mostě není žádný med.“
Jdu na svůj pokoj, který nevypadá úplně nejhůře a připomíná mi moje bydlení v internátu, když jsem chodil na střední školu. Na vedlejším pokoji jsou však ubytovaní stavební dělníci, kteří pijí první ligu a nenechají mě pořádně vyspat. S myšlenkou, že spím jen kousek od místa, kde budu řídit formuli, nakonec usínám.
Druhý den se probudím a jdu pěšky na okruh. Venku prší a je obrovská zima. Když se dostanu na okruh, tak slyším hlasitý řev motorů a je to paráda, protože přesně takhle jsem si to představoval.
Dojdu až do boxu týmu, kde se seznamuji s mechaniky a také s ostatními adepty na testování. Profesionální pilot nám dává základní instrukce ohledně ovládání monopostu, a hlavně nás upozorňuje, že trať je velmi mokrá. Mám z toho docela strach.
Obdržím pokyny, že absolvuji tři kola, následně mé auto projde kontrolou v boxech a poté vyrazím na další tři kola. Moje chvíle se blíží, převlékám se do závodní kombinézy a nasazuji si helmu.
Jdeme jezdit!
Je to tady, zatímco mí kolegové v továrně pájí součástky, tak já jsem zrovna usedl do kokpitu formule. Zmocní se mě trochu klaustrofobie, protože kokpit je opravdu těsný a při představě, že se v něm v tomhle počasí vybourám někde do svodidel, se mi dělá trochu nevolno.
Dostávám pokyn a vyjíždím na dráhu. Jakmile slyším zvuk motoru, tak se dostávám do euforie a strach pomalu ustupuje. Nicméně řídím se pokyny hlavního pilota, protože prší a trať je opravdu hodně mokrá a kluzká.
Snažím se zapamatovat si, kde se nachází jednotlivé louže a jedu velmi opatrně, možná až příliš, protože i přes mokré počasí má formule na dráze velmi dobrou přilnavost a určitě bych si mohl dovolit více.
Jízda závodním monopostem v dešti může být nebezpečná, a ani zážitkové firmy jí z bezpečnostních důvodů nenabízí.
Najednou se mi v zrcátku objeví oranžová formule od konkurenční stáje a jede opravdu velmi rychle. Na další rovince jí uhnu na stranu a prosviští kolem mě nepopsatelnou rychlostí. Jenže hned v další zatáčce se držím za ní a snažím se na ní pověsit. Oranžová formule dostává na mokré trati hodiny a končí ve štěrku. Nemohu tomu uvěřit, právě jsem předjel profesionálního pilota.
Jedu na plánovanou zastávku v boxech a vyrážím opět na dráhu. Formuli jsem nerozbil a jsem pořád naživu, což je dobrá zpráva. Jenže si vzpomenu na chvíli, kdy se ke mně přiřítil profesionální pilot v oranžové formuli a dochází mi, že nejsem úplně nejrychlejší pilot na dráze a musím to změnit.
Na boxové zdi mi signalizují poslední dvě kola do konce mé jízdy a já si uvědomuji, že pokud se chci předvést, tak to musím udělat teď. Zajedu poměrně rychlé kolo a vjíždím do posledního kola.
Nastal čas jim ukázat, že jsem nejlepší pilot na planetě. Na cílové rovince sešlápnu pedál až na podlahu a řadím vyšší rychlostní stupně jako v akčním filmu. Na rovince přesáhnu rychlost dvě stě kilometrů v hodině a monopost se celý třese. Snažím se jít na brzdy co nejpozději a pak rychle do zatáčky, jenže sešlápnu brzdový pedál až příliš pozdě.
Brzdný bod jsem netrefil a končím ve štěrku. Jelikož kvůli váze nemají formule startér, tak pro mě musí přijet odtahové vozidlo. Vracím se zpátky poníženě do boxů za odtahovým vozidlem a mi je jasné, že můj sen stát se světovým šampionem právě skončil.
Když odcházím pěšky v dešti z autodromu, tak u mě zastaví majitel týmu ve svém voze a odveze mě na nádraží. Je na mě hodný a uklidňuje mě, že se to může stát každému. Na následnou emailovou komunikaci už mi však neodpovídá.
Proč jsem to celé psal? Abych se pochlubil? Nikoliv. Chtěl jsem sdílet moji zkušenost, že někdy i minimální aktivita může stačit k tomu, aby se začaly dít velké věci.
V mém případě to byly tři emaily a jedna vyplněná přihláška. Jaká aktivita vás dělí od vašeho snu?
