Článek
Již dlouho se mluví o zamrzlém trhu práce v České republice, který má za následek zpomalení ekonomiky. Firmy nepropouštějí zaměstnance, ale ani nenabírají nové.
Když však hledáme řešení této situace, tak se omezujeme pouze na řešení systémová. Mluví se o zkrácení výpovědní lhůty nebo jiných kosmetických úpravách v zákoníku práce.
Napadlo však někoho, že by to mohl být problém pouze naší mentality?
K této myšlence mě přivedl rozhovor se zpěvačkou Pam Rabbit, respektive reakce lidí na něj, když se vyjádřila ke vztahu mladým k práci.
„Není to tak, že by generace Z nechtěla makat, spíš nevidí důvod proč makat. Dřív, když jste byl pracovitý, šlo si ušetřit třeba na byt, to už teďka nejde, ani když jste zpěvačka. Makáme, abychom zaplatili nájem a koupili si jídlo, to není moc motivační,“ řekla v rozhovoru pro DVTV.
Připomeňme si, že zpěvačka Pam Rabbit vyhrála nejprestižnější hudební cenu Anděl za nejlepší sólovou interpretku. Je tedy zcela očividné, že maká a že to, co dělá, umí velmi dobře.
Přesto jsem zůstal v jakémsi rozčarování, když jsem si přečetl komentáře v diskuzi. Mnoho Čechů o ní totiž napsalo, že je líná a nechce pracovat. To jako vážně?
Když se zamyslím nad podstatou myšlenky, že je naprostý nesmysl sedřít se z kůže pouze za nájem a za jídlo, tak nejen, že mi její uvažování připadá naprosto racionální, ale dokonce i kapitalistické.
Devadesátá léta
S pádem komunismu jsme se konečně stali svobodnými a v devadesátých letech nastoupil kapitalismus. Vyložili jsme si ho však po svém, takovým zvráceným českým způsobem.
Kapitalismus pro nás znamenal, že musíme hodně makat za málo peněz a tohle myšlení v nás bohužel přetrvává dodnes. Jakákoliv práva zaměstnance jsou pro nás komunistická, což je pravý opak toho, co se děje na západě.
Zatímco na německých železnicích pravidelně stávkují zaměstnanci s platy 5000 EUR a v Holywoodu stávkují herci s platy o velikosti rozpočtu menších států, tak u nás jsme schopni slovně napadat lidi, kterým připadá nesmyslné makat pouze za nájem a za jídlo.
„Přišla k nám ženská na pohovor a řekla si 45 tisíc! No to je hrůza!“ slyším rozhovor dvou starších pánů v restauraci.
„Ti mladí dnes nemají žádnou soudnost,“ přitakává mu jeho kolega.
Přitom mě zarazilo, že vůbec nezmínili dovednosti dotyčné, jen se bavili o výši platu, která jim připadala nepředstavitelná.
Když se však zamyslíme, tak zjistíme, že je to méně než polovina průměrné německé mzdy. Je to tedy mzda, kterou by dostal kvalifikovaný pracovník v Německu za 4 hodiny práce denně. Nám to však díky našemu myšlení z devadesátých let připadá jako nehorázně vysoká částka.
Kvůli nízkým mzdám si tak budujeme závislost na stávajícím zaměstnavateli, protože si často nemůžeme dovolit přijít ani o to málo, které máme. Ze závislosti na komunismu jsme si tedy vytvořili novou závislost, která je vzdálená od skutečné svobody a trh práce se stává zamrzlým.
Ohnout hřbet a být zticha
Komunismus nás bohužel psychicky velmi poznamenal. Naučili jsme se ohnout hřbet, poslouchat rozkazy a hlavně za žádnou cenu nevyčnívat z davu, protože to bylo trestáno následnými represemi.
Mladá generace je však psychicky vyspělejší, než jsme my kdy byli. Mladí lidé se naučili říkat, co se jim nelíbí a říkají to nahlas. Starší generace jim vyčítá, že nechtějí ohnout hřbet, být zticha a přezdívá jim kvůli tomu „sněhové vločky“, protože nic nevydrží.
Je tomu však právě naopak. Říct si o férový plat, ozvat se proti nevyhovujícím podmínkám nebo mluvit o svých psychických problémech vyžaduje velkou dávku odvahy, kterou nemá každý. Je to daleko náročnější než držet pusu a krok.
U starší generace se stavěla na odiv přepracovanost a lidé se vzájemně předháněli v tom, kdo zůstane déle v práci. Když někdo šel domů o hodinu dříve, tak se na něj kolegové dívali skrz prsty, jako kdyby provedl něco špatného.
Trvalo nám přes 30 let si uvědomit, že makat od rána do večera neplacené přesčasy opravdu není žádná ctnost, která by byla hodná obdivu. Pokud bychom totiž přemýšleli opravdu kapitalisticky, tak bychom hodně práce za málo peněz nikdy nedělali.
Skutečně mladí lidé nechtějí pracovat?
Když srovnáme český pracovní trh s tím západním, tak zjistíme, že je to podivné devadesátkové místo, kde práva zaměstnance nehrají žádnou roli a kde se často dělají jednostranné ústupky ve prospěch zaměstnavatele.
Nakonec si však odmítáme přiznat hořkou pravdu, že si za to můžeme sami tím, že takové podmínky jednoduše akceptujeme.
Mladá generace se však nedávno teprve narodila, a když vidí nesmyslné podmínky, na které přistoupily starší generace, tak jí nad tím zůstává rozum stát.
Není se čemu divit, mentalita mladých lidí totiž není poznamenaná myšlením z devadesátých let, kdy lidé ze starší generace makali od rána do večera, aby vydělali svému zaměstnavateli desetinásobek své mzdy a považovali to za normální.
S průběžným stárnutím populace a zvyšujícím se věkem odchodu do důchodu by byla obrovská hloupost v tomhle trendu pokračovat.
Mladí lidé si jednoduše řekli, že tohle odmítají dělat. Upřednostnili svůj život namísto nesmyslného devadesátkového kultu přepracovanosti a jejich myšlení je v tomhle naprosto racionální a pragmatické.
Místo neustálé kritiky, že je mladá generace líná, by jí tedy starší generace mohla spíše poděkovat, že se díky právě mladé generaci stávají podmínky na českém pracovním trhu o něco snesitelnějšími.
