Kruh bolesti: Jak se z týraných dětí stávají tyrani — anebo nové oběti

„Otec věčně křičel. A já jsem jen ztuhlá čekala, až to přejde. Když to ustalo, bylo to vždycky na chvíli. Nový křiv, nadávky, výčitky, ponižování, nové útrapy malé holčičky na sebe nikdy nenechaly dlouho čekat.“

„Slíbila jsem si, že až jednou budu velká, moje rodina bude fungovat jinak,“ popisuje Soňa. „Místo toho jsem opakovaně skončila v partnerských vztazích, kde mě někdo ovládal a já stále dokola zažívala ponížení a studu. Ani s mým mužem nemám klid, ačkoliv to rozhodně není žádný tyran. To já. Stalo se mi, že jsem nad sebou ztratila kontrolu. V tom pocitu bezradnosti jsem sama sebe přistihla, jak křičím na dceru. Křičela jsem na svoji dceru stejným tónem, jakým křičel můj otec. I slova byla ta, které jsem slyšela od něho. Zděsila jsem se.“

V dětství nezažila nic pěkného. Nedočkala se péče a lásky ze strany utrápené matky ani násilnického otce. Pamatuje si každý zvuk, obyčejné zvuky má natrvalo spojené s nepříjemnými zážitky. Dodnes je ve střehu: bouchnutí dveří, zvýšený hlas, tiché vzlyky. To vše znovu oživuje dobu, kdy bouchnutí dveří znamenalo křik otce a tiché vzlyky utrpení matky ve vedlejší místnosti. Stačí málo a je zase tím malým bezmocným dítětem plným bolesti. Příběh Soni není ojedinělý, ve skutečnosti je příběhem mnoha dětí vyrůstajících s pocity bezmoci, strachu a vlastní nedostatečnosti.

Příběh Soni by mohl být příběhem mnoha dospělých, kteří nepoznali bezstarostné dětství. Je to další příběh dítěte svých rodičů, které si svou zlomenou duši nese až do dospělosti.

Fyzické i psychické násilí, různé formy týrání a zanedbávání nechává hlubokou stopu v mozku. Je to biologický otisk, který je trvale uložen v těle člověka. Podílí se na představě o tom, co je láska a vztah. Často skrytě, o to silněji ovlivňuje chování ve vztazích k druhým, ale primárně se podepisuje na vztahu člověka v sobě.

Mozek malého dítěte není schopen tento rozpor unést – a tak se přizpůsobí: potlačí vztek a své pocity, potlačí samo sebe, ztuhne, zážitky zatlačí hluboko do paměti, často až za hranice paměti a běžného vědomí.

Neurovědec Bessel van der Kolk, autor knihy Tělo sčítá rány popisuje, že trauma z dětství není jen psychická jizva, ale trvalé přetvoření nervového systému.

Již v osmdesátých letech práce nazvaná Kruh bolesti (násilí) profesorky psychologie Cathy Widom, která působí na John Jay College of Criminal Justice City University v New Yorku, poukázala na zvýšené riziko násilí páchaného v dětství týranými lidmi. Psycholožka, která výzkumem dlouhodobých následků fyzického a psychického týrání, zanedbávání a zneužívání v dětství věnuje dlouhodobě, však také upozorňuje na další souvislosti.

Chování v dospělosti má být dáno celou řadou faktorů (sociální podpora, prostředí, intervence), takže cesta od násilí v dětství k násilí v dospělosti není přímá. Není to předurčený osud, ale zvýšená pravděpodobnost, že se kruh násilí nepodaří přerušit. Negativní zkušenosti v dětství zvyšují dle tzv. ACE studie (The Advance Childhood Experience Study, Felitti et al., 1998) nejrůznější rizikové chování, také riziko závislosti a psychických problémů.

Není to volba v morálním smyslu, ale důsledek naučených vzorců, negativních zkušeností a vztahových očekávání, dokonce někdy i biologických změn v procesu regulace emocí. To platí i pro efekt reviktimizace. Některé studie hovoří až o dvojnásobném či trojnásobném riziku, že se osoby zneužívané v dětství stanou i v dospělosti znovu obětí ze strany týrajících partnerů. Je to dáno tím, jak funguje mozek a učení.

Dítě se od rodičů učí, co znamená vztah. Pokud lásku v dětství provázel strach, mozek toto spojení uloží. I v dospělosti pak člověk hledání blízkosti spojuje s těmito starými signály. Namísto bezpečí pak s láskou zažívá i ohrožení.

Koncept betrayal trauma vysvětluje, proč lidé zůstávají v toxických a nebezpečných vtazích. Je to pro ně forma ochrany, protože jinou neznají. Dává jim to smysl, protože jinou formu lásky a péče nezažili. Fakticky je betrayal trauma psychická a emocionální újma způsobená narušením důvěry či pouta osobou, které bezmezně důvěřujete či na které přímo závisíte.

Psycholožka Judith Herman ve své knize Trauma and Recovery popisuje, že trauma není jen extrémní stresová reakce. Je to narušení základního pocitu bezpečí, kontroly a důvěry ve svět i v sebe sama. Herman také byla mezi prvními, kdo upozornil, že dlouhodobé, opakované trauma – typicky trauma v dětství – se projevuje odlišně od jednorázových traumatických událostí. Popsala to, co dnes nazýváme komplexní PTSD (C-PTSD).

Herman vysvětluje, že dětské trauma vzniká tehdy, když:

To vytváří zcela specifický typ zranění – tzv. komplexní trauma.

Lidé, kteří takové trauma zažili, často vyrostou s pocity:

Herman zdůrazňuje, že tyto projevy nejsou osobní selhání. Jsou to adaptační strategie – způsoby, jak dítě přežilo něco, co bylo nad jeho síly. V dospělosti však působí značné potíže.

Děti, které byly ponižovány nebo ovládány, si mohou později také osvojit autoritářské styly. Opět je to pro ně hluboce uložený vzorec. Vlastní bezmoc maskují hněvem a agresí. Za hněvem se často skrývá dětský strach a stud. Agrese se stává pokusem ochránit své zraněné já. Mnozí lidé, kteří křičí, ponižují nebo kontrolují, ve skutečnosti nesnesou vlastní zranitelnost.

Za křikem je dítě, které se kdysi bálo – a teď se bojí znovu. Psycholog Terry Real to popisuje jako „obrannou masku moci“.

Lidé, kteří v dětství zažili násilí, mohou v dospělosti sami sklouznout k agresi ne proto, že by byli zlí. Je to proto, že nikdy nepoznali jiný způsob, jak zvládat bezmoc a frustraci. Tito lidé neznají jiný funkční nástroj kontroly. Hněv se stává náhradou za to, co jim v dětství chybělo: pocit jistoty a sebeúcty. Když se objeví stres nebo pocit odmítnutí, jejich mozek reaguje stejně jako tehdy: bojuj. Stále však platí, že se tento bludný cyklus dá přerušit, jak ukazuje Widom a další.

Prvním krokem je své hluboce uložené vzorce chování rozpoznat.

Může to znít ezotericky, ale i moderní psychologie pracuje s konceptem vnitřního dítěte. Když jsi jako dítě zažíval bezmoc, strach nebo opuštění, část tebe zůstala v té době uvězněná. Dospělá část pak buď bojuje (tyran), nebo se podřizuje (oběť).

Zraněné vnitřní dítě je skutečná součást člověka, která potřebuje vaši pozornost, říká John Bradshaw, autor publikace Návrat domů. Dle autora je vnitřní dítě klíčem k emocionálnímu i fyzickému zdraví. Právě zranění dětské duše se totiž v dospělosti projevují nejrůznějšími formami sebesabotáže, nezdravými vztahy, závislostmi, depresemi, úzkostmi i negativními vzorci, jako je např. snaha zalíbit se lidem za každou cenu.

Cesta do spokojené dospělosti vede přes zdravé vztahy, klíčovým je vztah k sobě a svému zraněnému já. Různé způsoby terapie se snaží obnovit vztah dospělého se svým vnitřním dítětem. Dá se k tomu dopracovat malými drobnými kroky, spojuje je laskavost, trpělivost, pochopení a vstřícný vztah k sobě samému.

Zkuste si představit malé dítě v sobě a zeptat se: Co teď potřebuješ? Co by ti teď pomohlo? Můžeš přesně popsat, co právě teď cítíš? Zkuste si tyto otázky položit v klidu, opakujte si je pro chvíle, kdy v klidu nebudete. Podaří-li se vám v kritických chvílích zaměřit na tyto otázky a své zraněné vnitřní dítě, okovy minulosti můžete přerušit.

Píšu. Psaní je má terapie. Nejsem Soňa, ale znám její pocity. Nemám děti, partnera, jsem sama. Jako dítě svých rodičů, vím, jak těžké je odpoutat se od minulosti, pocity bezmoci se chtě-nechtě stále vracejí…

Extrémní stres spojený s onkologickou nemocí znovu otevřel staré rány. Z onkologie jsem se dostala na psychiatrii. Probudila se hluboko do duše zarytá traumata z minulosti, aby ovládla přítomnost. S diagnostikovaným syndromem týraného dítěte teprve nastupuji na cestu k uzdravení. Traumata z dětství mě uvrhla do stavu malého bezbranného dítěte, zraněného a neschopného, které marně hledá vřelou náruč a útěchu. Hledám pocit bezpečí a jistoty, hledám domov, který jsi nikdy nezažila. Hledám pochopení, které mi nebylo a není dopřáno. Hledám (se). A to i tady.