Jeskyňáři jsou většinou amatéři a dělají něco, nad čím zůstává rozum stát

Záchranářům jistě patří velké poděkování a respekt za jejich práci, ovšem respekt si zaslouží i speleologové, jeskyňáři, krtci chcete-li. Srdce plesá, ale současně pláče nad veřejnou diskuzí, která běží již druhý den. Je známkou neznalosti, která však neomlouvá.

Ani ti turisté/amatéři, kteří skutečně poznali krásy Moravského krasu, často nemají představu o tom, jak složitý systém to je. Nejde jen o Amatérské jeskyně jako nejdelší jeskynní systém v Česku s Macochou jako největší propastí ve střední Evropě, nejde jen o četné archeologické nálezy nebo unikátní živou přírodu, které kralují netopýři.

Moravský kras představuje složitý krasový systém o rozloze bezmála 100 kilometrů čtverečních, tvořený devonskými vápenci starými více než 350 milionů let. V relativně malé oblasti je dnes evidováno přes 1100 jeskyní, propastí a dalších krasových jevů.

Možná největší paradox Moravského krasu spočívá v tom, že čím víc o něm víme, tím jasněji vidíme, kolik toho zůstává skryto. Moravský kras není podzemním muzeem, ale otevřeným výzkumným územím. A právě v tom tkví jeho výjimečnost. Ani po generacích výzkumu není probádaný. Pod povrchem známé krajiny stále existuje prostor pro objevování – a pro lidi, kteří jsou ochotni věnovat čas, trpělivost a energii tomu, aby ho postupně odhalovali.

Nové objekty jsou v Moravském krase objevovány prakticky každý rok. Drtivá většina jeskyní – včetně těch nejvýznamnějších – byla objevena lidmi, kteří speleologii dělají ve svém volném čase. Není to jejich zaměstnání, v tomto pohledu jsou to amatéři. I proto je jejich činnost obdivuhodná. Moravský kras, jeskyně nejsou místem pro nemístné diskuse.

Byli to právě amatéři, kteří se při prokopávání Cigánského závrtu v Moravském krasu dne 18. ledna 1969 dostali i k nejdelšímu jeskynnímu systému ve střední Evropě v délce 40 kilometrů a jeskyni, která dle svých objevitelů také dostala Amatérská. Amatérská jeskyně i většina systému jsou dodnes nepřístupné, bez betonových chodníků, což potvrzuje amatérský charakter krasového labyrintu.

Nová amatérská jeskyně byla objevena 16. srpna 1969. Jejím centrem je tzv. Bludiště Milana Šlechty, pojmenovaná po vedoucím skupiny, která Amatérskou jeskyni objevila. Milan Šlechta zahynul dne 29. srpna 1970 společně s Ing. Marko Zahradníčkem právě v Nové amatérské jeskyni při povodni během mapování.

Terénní průzkum, objevování nových prostor a jejich základní dokumentace zůstává dodnes z velké části na bedrech amatérských speleologů. Stojí je to čas i nemalé vlastní prostředky. Speleologie je fyzicky, psychicky i organizačně náročná. Není to hra s rizikem, ale disciplína, která s ním počítá a učí ho řídit. Jedním z největších nebezpečí jsou právě povodně a jejich nepředvídatelnost.

Zatímco na povrchu lze déšť sledovat, v podzemí se voda objevuje často bez varování. Jeskyňáři mohou být desítky metrů pod zemí, v místech, kde neprší, a přesto se k nim začne blížit zakalená voda, která signalizuje, že někde v povodí začala bouřka. Zvlášť nebezpečné jsou letní přívalové srážky. Krátký, intenzivní déšť dokáže během velmi krátké doby zaplnit nízko položené chodby, zatopit sifony a odříznout cestu zpět. To, co bylo před hodinou suchým průlezem, se může stát neprůchodnou překážkou.

Na rozdíl od řek na povrchu mají jeskyně omezenou kapacitu. Chodby, sifony a závaly fungují jako úzká hrdla, kde se voda hromadí a tlak rychle roste. Voda si nevybírá cestu podle pohodlí člověka, ale podle fyzikálních zákonů. Pokud se někde hromadí, zaplní prostor až ke stropu. V takové situaci není únik otázkou minut, ale často vůbec možný.

Na první pohled se může zdát nelogické, že se do studených a vlhkých jeskyní chodí raději v zimě. Jenže z hydrologického hlediska je zima stabilnější než léto. Srážky bývají rovnoměrnější, častěji ve formě sněhu, který se uvolňuje postupně. Náhlé přívaly jsou vzácnější a voda se do podzemí dostává pomaleji. V zimním období navíc chybí typické letní bouřky, které dokážou během půl hodiny změnit bezpečnou jeskyni v past. I proto se většina dlouhodobých průzkumů, mapování a dokumentace plánuje právě na zimní měsíce, kdy je hydrologický režim relativně předvídatelný.

Zvenčí může speleologie působit jako okrajová aktivita několika dobrodruhů. Ve skutečnosti jde o systematickou a vysoce specializovanou činnost, která stojí na dobrovolné práci stovek lidí. Bez jejich nasazení by velká část poznatků o podzemí vůbec neexistovala.

Při objevu nové jeskyně, dosažení rekordní hloubky nebo významném nálezu v podzemí se jeskyňářům klaníme. Vzniká téměř automatická představa, že za tím stojí profesionální tým, placený výzkumný ústav nebo státní instituce. Něco jako geologická obdoba expedice s rozpočtem, technickým zázemím a pracovní dobou. Ve speleologii je ale tahle představa většinou mylná. Jeskyňáři jsou povětšinou amatéři, ne z hlediska odbornosti, ale z hlediska finanční odměny.

Být aktivním jeskyňářem znamená věnovat průzkumu víkendy, dovolené i večery po práci. Znamená to investovat do vybavení, dopravy, údržby techniky i dokumentace. Lana, svítilny, kombinézy, měřicí přístroje, mapovací software – to vše stojí peníze a má omezenou životnost. Jen málokterá speleologická skupina má stabilní finanční podporu a většina nákladů je hrazena z vlastních prostředků členů.

Speleologie odkrývá přírodní divy, ale divem je i to, že výsledky práce amatérských speleologů mají často zásadní společenský význam. Mapy jeskynních systémů slouží jako podklad pro ochranu zdrojů pitné vody. Data o podzemních tocích pomáhají při řešení sucha i povodní. Nálezy v jeskyních přispívají k poznání klimatu, přírody i historie osídlení.

Moravský kras slouží jako přirozená laboratoř, kde se testují metody mapování, sledování podzemních vod i výzkumu jeskynního klimatu. Data získaná zde mají význam daleko za hranicemi regionu, protože pomáhají porozumět fungování krasových systémů obecně. Právě díky své složitosti a dlouhé tradici výzkumu je Moravský kras také považován za jednu z klíčových oblastí evropské speleologie.

Zásadní roli v tomto procesu hrají amatérští speleologové. Právě oni tráví v krasu stovky hodin ročně, systematicky dokumentují nové prostory a poskytují podklady pro další výzkum. Bez jejich dlouhodobé práce by Moravský kras zdaleka nebyl tak dobře poznaný – a otevřený dalším objevům.

Rozum zůstává stát nad rychlosoudy, které tyto nadšené průzkumníky nyní odsuzují.

Objevy v jeskyních jsou o práci lidí, neplacené, ale reálné fyzické dřině těch, kteří se po běžném pracovním týdnu sbalí, vezmou helmu a světlo a jdou dolů. Jdou odhalovat svět, který zůstává většině z nás skrytý. Nejsou to horolezci, kteří zdolávají vrcholy, nemají na dosah ohromující pohledy, na dosah nemají téměř nic, jen bláto, špínu, vlho, zimu. Tito lidé se s nadšením systematicky věnují své oblasti, vracejí se na stejná místa po desítky let a trpělivě skládají mozaiku podzemního světa. Bez nároku na honorář, publicitu nebo okamžitý výsledek dělají něco, co většině z nás zůstává zahalené nepropustnou vrstvou země.

Samotná povaha jeskynního průzkumu je také důvodem, proč je speleologie většinou amatérská. Průzkum vyžaduje dlouhodobou kontinuitu, místní znalost a ochotu vracet se opakovaně na stejná, často nepříliš atraktivní místa. To jsou podmínky, které se jen obtížně slučují s grantovými projekty nebo krátkodobými výzkumnými úkoly. Amatérské speleologické skupiny působí tam, kam by se většina z nás dobrovolně nevydala.

Jeskyňáři se nevyžívají v adrenalinu, ale jsou to psychicky odolní lidé, kteří dokážou ovládat svůj strach. Nebezpečí ve speleologii nespočívá v dramatických situacích, ale v kombinaci zdánlivě drobných faktorů, které se v podzemí sčítají. Plazení v nízkých profilech, lezení přes kluzké bloky nebo sestupy do vertikálních prostor kladou vysoké nároky na koordinaci a soustředění. Každý krok je potřeba promýšlet, protože uklouznutí nebo špatný došlap mohou znamenat zranění, které pak dokáže vyřešit pouze komplikovaný proces záchrany, když má jeskyňář štěstí.

Smyslem speleologie je poznání. Objevování nových prostor, jejich dokumentace, pochopení vztahů mezi povrchem a podzemím, mezi vodou, horninou a klimatem. Není to bezúčelná aktivita. Právě systematičnost a návaznost na vědecký výzkum odlišují speleologii od sportu.

Speleologie se pro svá rizika často řadí po bok aktivit jako horolezectví nebo potápění a vnímá se hlavně jako fyzická výzva. Pohyb v jeskyních sice vyžaduje určitou kondici a technické dovednosti, ale to je pouze prostředek, nikoli cíl. Jedna z nejčastějších představ říká, že speleolog je člověk, který vyhledává nebezpečí. Leze do propastí, riskuje život a užívá si pocit, že je „na hraně“. Ve skutečnosti je vztah jeskyňářů k riziku opačný. Jeskyně jsou prostředí, kde se chyby špatně odpouštějí, a proto je cílem riziko minimalizovat, ne ho vyhledávat.

Když se skutečný amatér poprvé dostane do veřejnosti nepřístupné jeskyně, bývá překvapený. Žádné monumentální dómy, žádné blyštivé krápníky na každém kroku. Většinou je tam chlad, vlhko a prostor tak nízký, že se dá postupovat jen po kolenou, nebo dokonce po břiše. Stěny jsou mokré, podlaha klouže a po několika minutách je jasné, že tady nepůjde o rychlý postup ani o estetický zážitek.

Právě tahle nevlídnost je klíčem k pochopení speleologie. Jeskyně nejsou vytvořené pro člověka. Nejsou tu proto, aby byly pohodlné, přehledné nebo hezké. Jsou výsledkem dlouhých geologických procesů, práce vody, tlaku, času. A speleolog se snaží číst jejich stopy stejně, jako geolog čte vrstvy hornin nebo historik staré kroniky. Je to přitom práce mnohem náročnější než jiná, žádné pohodlí archivu, teplo domácího gauče, práce, nad kterou rozum běžných smrtelníků zůstává stát.

Jeskyňáři někdy pracují celé hodiny na místě, které by pro ostatní zůstalo bez povšimnutí. Jen občas se stane, že zdánlivě nevýznamná slepá chodba otevře nový prostor, že se objeví propojení, chodba, dóm, propast, místo, kde ještě nikdo nebyl. Také proto, že je to příliš technicky obtížné, nepohodlné, pro většinu z nás nedosažitelné, příliš nebezpečné.

Speleologie není pro mě - tma, zima, vlhko, stísněný prostor, reálný odstup od světa, a tím i případné pomoci. Já bych na to neměla odvahu. O to větší obdiv tito „krtci“ mají mít. Měla jsem možnost jen malinko nahlédnout do tohoto temného světa plného ryzí radosti z objevování, založeného na houževnatosti, píli, vášni a soudržnosti.

Proto si dovoluji tímto textem reagovat na diskusi, která se tento víkend v souvislostmi s událostmi v Moravském krase rozpoutala. Můj rozum nad ní zůstává stát.

Poslední rok jsem přestala chápat, co že se to všechno děje. Postrádám pochopení. Nezbývá mi než hledat. Hledám (se).

Literatura: Wagner, J.: Speleologie – věda o jeskyních. Academia, White, W. B.: Geomorphology and Hydrology of Karst Terrains. Oxford University Press, Ford, D. C., Williams, P. W.: Karst Hydrogeology and Geomorphology. Wiley