Článek
Více než kdy jindy se nyní díváme na všechny verze sebe sama, kterými jsme během roku byli. A nejsou to vždy příjemné obrazy. Roční sebereflexe se tváří jako něco zdravého, něco poučného, prospěšného. Jenže realita bývá jiná: Místo klidu přichází tíha. Často nedokážeme rok uzavřít s lehkostí a vděčností, místo radosti a nadějného očekávání nového zůstáváme ve starých vzorcích a postoji: „Zase to nebylo dost.“
Když nás semele sebekritika
Přísná sebekritika, negativní soudy sebe sama nejsou nijak zvláštní, nijak ojedinělé, psychologie je registruje s koncem roku opakovaně. „Lidé mají tendenci hodnotit celý rok podle několika emočně silných momentů – často těch negativních,“ vysvětluje renomovaná psycholožka Harvard Medical School Susan David, která je tvůrcem konceptu emoční flexibilita (obratnost). Nejenom ona upozorňuje na to, že se roční bilancování velmi snadno může zvrhnout v tichý vnitřní soud.
Problém není v tom, že bychom se ohlíželi. Problém je, jak to děláme. Mnoho lidí si při reflexi roku nevědomě nasazuje filtr přísného hodnotitele. Ptáme se: Co jsem nezvládl? Kde jsem selhal? Proč jsem se nedostal dál? Otázky, které znějí rozumně, ale ve skutečnosti spouštějí bičující sebekritiku s absencí skutečného porozumění pro sebe sama.
Nejefektivnější způsob, jak proměnit svůj život, je dělat to, co můžete, s tím, co máte, tam, kde jste.
Americký experimentální psycholog, neurovědec a spisovatel Ethan Kross, který se specializuje na regulaci emocí, upozorňuje, že lidská mysl má přirozenou tendenci sklouzávat k ruminaci – opakovanému přehrávání negativních událostí. Na konci roku, kdy je společensky povolené, dokonce očekáváné hodnotit, se tento mechanismus ruminace ještě zesiluje. Výsledek je sice logický, ale nikterak žádoucí: pocit viny, studu nebo selhání.
Když (marně) toužíme po dokonalém příběhu
Jedna z největších chyb ročního bilancování je představa, že reflexe znamená úplnost. Jsme přesvědčeni, že musíme pochopit všechno, uzavřít všechno, odpovědět si na všechno. Jenže lidský život takhle nefunguje.
Úspěchy a neúspěchy přicházejí a odcházejí – neurčují nás ani naši hodnotu.
„Psychicky zdravá reflexe není o vyčerpávajícím vyhodnocení, ale o vytvoření smyslu,“ říká klinická psycholožka Kristin Neff, průkopnice v oblasti sebesoucitu. Nejde o to mít jasno ve všem, to není reálné. I v tom, co zůstává otevřené a co se nám nedaří uzavřít, bychom se sebou měli zacházet lidsky. Jsme lidé a jako takoví chybujeme, nejsme dokonalí.
Rok nemusí dávat dokonalý příběh. Stačí, když změníme úhel pohledu. Rok se stane kapitolou životního příběhu, nikoliv rozsudkem.
Když sebereflexe přechází v sebezničení
Tohle asi zná každý z nás: Začíná to nevinně. Přemýšlíme o tom, co se letos všechno stalo. A pak se objeví myšlenky: Nebylo to dost. Nijak jsem nepokročil. Zkazil jsem to. Odtud už je jen krok k porovnávání – s ostatními, s ideální verzí sebe sama. Přichází výčitky, výčet toho, co už dávno mělo být, ale není.
Podle výzkumů je právě srovnávání jedním z hlavních faktorů, které zvyšují nespokojenost během bilančních období. Americký sociální psycholog, autor teorie sociálního srovnávání Leon Festinger už dávno popsal, že lidé hodnotí sebe sama zejména skrze ostatní. A pro srovnání si vybíráme ty lepší, úspěšnější, schopnější. Sociální sítě tomu na konci roku dávají ideální kulisu: úspěchy, shrnutí, top seznamy. S koncem roku jsme vystaveni těm „nejlepším momentům“ jiných, naše vlastní ve srovnání s nimi blednou. Jenže ty nejsou realitou celého roku – jen jeho výběrem.
Jak se skutečně posunout?
Rozdíl mezi zdravou reflexí a psychickým vyčerpáním často neleží v tom, kolik času bilancování věnujeme, ale jakým otázkám dáváme prostor. Místo otázky „Co jsem nezvládl?“ stačí zvolit jinou perspektivu: „Co pro mě bylo letos těžké – a proč?“ To není výmluva. To je kontext. A bez kontextu není možné posunout se vpřed, bez kontextu dlouhodobě nefunguje žádná změna.
Psychologové mluví o tzv. self-distancingu – schopnosti podívat se na sebe s odstupem, ne z místa obžalovaného, soudce nebo dokonce kata, ale z pozice pozorovatele. Když mluvíš sám k sobě stejně, jako bys mluvil k nejlepšímu příteli, mění se tón celé reflexe. A s ním i výsledek.
Všechno nemusí být dobré
Tohle je důležitá věta, kterou si mnoho lidí nikdy nedovolí vyslovit: Uzavření roku nemusí být příjemné. Nemusí přijít úleva, klid ani naděje. Někdy je uzavření jen tiché uznání: Tohle se stalo. Takhle jsem to zvládla. Takhle ne. A přesto jdu dál.
Psychoterapeutka Esther Perel vysvětluje, že smíření není totéž co spokojenost. Je to schopnost unést realitu bez neustálého boje s ní. A přesně tohle může být největším darem roční reflexe. Proměnit bilancování z něčeho, co má být motivací, která však v praxi nemůže fungovat. Udělat z ročního hodnocení způsob, jak si vytvořit lepší vztah k sobě samému.
Nejde jen o to, co si myslíme o sobě. Jde o to, jak se chováme k sobě, když jsme sami. A jak se chováme k ostatním, když nás pozorují. To je pravá sebereflexe.
Co si z tohoto roku odnést?
Možná si z tohoto roku opravdu není nutné něco vzít. Nemusíme si ze všeho vždy něco odnést. Ne každý rok musí něco naučit. Ne každý musí přinést lekci, posun nebo silné uvědomění. Někdy je rok tak náročný, že úplně stačí ho překonat. Někdy je prostě rok jen obyčejný, stačí ho prožít. Nakonec i to může být nějaké poučení, někdy stačí málo, stačí se přestat snažit o to udělat dost, mít dost, být dost dobrý.
Jak říká psycholog Adam Grant, osobní růst není lineární proces. Jsou období, kdy se rozvíjíme – a období, kdy hlavním úspěchem je, že jsme zůstali sami sebou. Možná právě to je ten největší úspěch, ta nejlepší reflexe, jakou může konec roku přinést.
Psaní je má terapie. Píšu.
Hledám teorii pro praxi života. Z onkologie jsem se dostala na psychiatrii, stres a extrémně náročné životní situace probudily dávná traumata z dětství. Má psychika je narušená, pociťuji zmatek a chaos, a tak se snažím nějak zorientovat. Narážím, na nepochopení, nezájem, nevstřícnost. A tak hledám i to.
A bilancuji, logicky, racionálně, ale tápu. Rok 2025 byl pro mě rokem ztrát, smutku a nejistot. Nezvládla jsem ho, nedokázala jsem se vrátit zpět do normálního života, obnovit své zdraví. Mohla bych se za to trestat, ale prospělo by to něčemu? A tak hledám. Hledám pochopení, vstřícnost, laskavost - pro jiné i pro sebe. Hledám (se).
