Článek
Dcera má ráda turistiku a vše co je s ní spojeno. Pro ni je to fotografování krajiny, kterou prochází. K mé radosti vidí kolem sebe nejen ji, ale také dokáže zachytit na fotografii v daném okamžiku i detail. Představte si obří číši postavenou na zahradním stoletým stolku, v ní do třičtvrtě sklenice tekutina, možná i bílé víno a skoro na dně sklenice se leskne zapadající slunce. Z obrázku směrem k nám vychází radost, pohoda, smíření. Na dalším fotu krásně vyniká motýl modrásek na koňské hnědé šíji. Brzy na jaře se na ní vyhřívá. Když má dcera fotografií několik giga, nakopíruje a pošle mi je. Některé si upravím programem, který mám v počítači, dám do složky a sama sebe přesvědčuji, že je roztřídím, možná i použiji. Ale kde ty loňské sněhy jsou. Vzpomínky na dětství, na rodiče, hlavně otce, který se mi věnoval už také z titulu své učitelské profese. Vážený čtenáři, říká ti něco název Flexaret? Mě osloví dost, protože si vzpomenu na dobu, kdy jsem společně se svým tátou chodila coby dítko na dlouhé procházky, na krku zavěšený v koženém pouzdře fotoaparát značky Flexaret. Nesla jsem foťák zavěšený na řemínku na krku, myslím, že jsem se tvářila dost důležitě. Otec se po chvilkách zastavil a vyzval mě, abych se pořádně rozhlédla všemi směry, na obloze mohou být zajímavé tvary oblaků, slunce prosvětlí okolní kopce. No a co nebo koho máš pod sebou? Vidíš broučky, květiny, kameny, motýli? Já jsem viděla, pozorovala, vzala jsem na prst berušku, ptala jsem se jí, kam poletí. Táta mě vyfotil, obrázek mám ještě dnes v albu. Mně dovolil vyfotit daný objekt až po zralém uvážení, protože v aparátu byl film s dvaceti čtyřmi obrázky, které nešly jen tak smazat jako dnes, kdy na mobil nafotíme několik mega a pak ty mega hodíme do koše. Když jsem si vyfotila, mohla jsem sis ním také fotku udělat. Večer doma jsme zalezli s tátou do koupelny, přes vanu jsme měli položený kuchyňský dřevěný vál, na něm stál zvětšovák, pak kádinka s vývojkou a druhá s ustalovačem. Do zvětšováku se založil vyvolaný film z fotoaparátu, nastavila se výška, ze které budeme osvětlovat fotografický papír a už se tvořilo. Zhaslo se vše, jen slabá žárovka červeně svítila v černé tmě, pod zvětšovák se položil fotopapír, táta rozsvítil lampu ve zvětšováku, počítali jsme sekundy- jednadvacet, dvaadvacet, třiadvacet, zase se zhaslo a fotopapír se vložil do kádinky s vývojkou. Postupně se začala objevovat fotografie a když byla dostatečně sytá, vložila se do ustalovače. Pak se fotky nechaly uschnout. Z vodních lázní byly pokroucené a dalo nám ještě dost práce s lepením do alba.
Nechci srovnávat současnou dobu s tou, ve které jsem vyrůstala já. Jen bych Vám, čtenářům mého textu, chtěla připomenout, že rodiče jsou stále vzorem pro své potomky, napodobují vás rodiče už od narození, jak mluví děti je zrcadlem toho, jak mluví doma jejich rodiče. Darujte svým potomkům čas, prožívejte ho spolu. Třeba najdete spolu svou Flexaretu.
