Článek
Letošní rok v květnu uběhlo osmdesát let, kdy skončila v Evropě válka. Po celý měsíc probíhaly v rozhlase i v televizi různé pořady, rozhovory, vzpomínkové akce, které se týkaly této doby. Jejím ukončením dne 8.5.1945 si celé lidstvo oddechlo. Na všední válečné dny vzpomínali doposud žijící pamětníci té doby. Můj otec měl na konci války patnáct let, pocházel z vesnice blízko Chocně. Tam také jezdil každý den do školy a jeho táta byl státní zaměstnanec, pracoval na nádraží, prodával jízdenky. Zeptala jsem se táty, jak na konci války do školy dojížděl.
Prý někdy to bylo i o život. Když jsem se nechápavě podívala, vysvětlil mně, že Němci se vraceli z východní fronty, nechtěli se dostat do ruského zajetí, které by znamenalo nucené práce na Sibiři, a tak se snažili dostat co nejrychleji na Západ. Vlakové soupravy převážely mimo vojenské techniky i německé vojáky. Tyto vlaky byly trnem v oku americkým i anglickým letcům. Při zjištění, že mají pod sebou vlak naložený německou technikou letěli nad ním co nejníž, přeletěli a obloukem se vraceli nad vlak, a to byl pokyn pro naši českou vlakovou četu, že musí zastavit, vyskočit z lokomotivy a co nejdál se od vlaku vzdálit. Silnými střelami z kulometů odstřelovači ze stíhaček udělali řadu průstřelů do pláště lokomotivy, tlak páry v parním válci způsobil, že průstřel parního kotle uvolnil páru a lokomotiva se roztrhla. Taky si vzpomněl, že mu nešlo sčítání a odčítání do tisíce. A protože chtěl mít dobrou známku a v matematice se zlepšit, počítal tak, že než došel do školy, četl jména popravených na plakátech, které každý den vyvěšovaly německé úřady a zjišťoval, kolik měli odsouzeni před popravou let, podle data narození. Nejvíce mně utkvěla příhoda z konce vály. Psal se datum 5.5.1945. V Praze začalo povstání. Každé ráno poslouchala rodina zprávy v rozhlase, které byly hlášeny samozřejmě v němčině a poté i v českém jazyce. Toho rána byly, a to tátovi utkvělo v paměti, jen v češtině a jako kluk si zapamatoval, že v rozhlase hlásili, že v Praze probíhají nepokoje. Jeho táta odjel do práce. A můj táta spěchal na fotbal, který měli kluci z vesnice domluvený, protože školy byly zavřené. Po návratu domů se svými dvěma bratry však našel ustaranou mámu, které se doneslo, že na choceňském nádraží jsou Němci. Měla strach o manžela. Ten se vrátil až k ránu a moc nemluvil. Až za delší dobu se dozvěděla rodina, tuto příhodu. V Chocni zastavovaly všechny nákladní vlaky, měnily se tady vlakové čety. No a 5.5. 1945 se stalo, že nová četa na střídání nepřišla. Německému veliteli vlaku se nelíbilo, že by měl čekat, a tak vzal osm úředníků jako rukojmí, mezi nimi byl i náš děda, dal je vyvést na nástupiště, otočeným obličejem ke stěně drážní budovy s rukama nad hlavou čekali na to, že budou zastřeleni, jestli vlak nevyjede do dvou hodin. Na poslední chvíli se podařilo přednostovi vlakovou četu sehnat a vojenský vlak mohl pokračovat do Prahy. Děda ze strany otce byl málomluvný a nikdy se nerozpovídal nám dětem o těch válečných letech. Na rozdíl od otce ze strany mé mámy, který vyprávěl velice rád, hlavně když měl posluchače. Tento děda se rád nechal přesvědčit, aby povídal o všem, co prožil. A věřte, že toho nebylo málo. Rád vyprávěl veselé příhody. Žil na vesnici, vlastnil pole a nějaké zvířectvo. Za války museli všichni sedláci odvádět velkou část úrody německému vojsku. Válečné roky byly pro sedláky náročné. Když byla úroda dobrá a sedláci by si mohli udělat zásoby, přišel příkaz od německého velení k zvýšení dávek. Děda vzpomínal, jak tajně soused zabil vepříka, který si zlomil nohu. Děda mu pomáhal vepře zpracovat, i když věděl, že nasazuje svůj život, kdyby přišla kontrola. A co čert nechtěl přiběhl starostův kluk a varoval dědu i souseda. Jenže kam s vepříkem. Napadlo je, že ho posadí na latrínu nad hnojištěm. Ještě přes nej přehodili starý kabát a nasadili klobouk. Němečtí vojáci obešli dvůr, ve stáji vidlemi propíchali seno i slámu, jestli v nich nejsou skrýše se zásobami. Vše se odbylo rychle, ale při odchodu si Němec všiml latríny a šel ji zkontrolovat. Děda v těchto místech zpomalil při vypravování tempo, všichni jsme zatajili dech, když předváděl, že sahá na kličku u latríny, trochu jako otevřel dvířka a potom německým přízvukem dodal: Oóóó pardon. Celá akce naštěstí dobře dopadla. My, děti, jsme vyběhly ven a na louce jsme si tuto scénku několikrát zahrály. Až později jsem se dozvěděla od mámy, že tato příhoda se stala 27.5.1942, tedy v den atentátu na Reinharda Heydricha. Co víc napsat! Jen prosbu-mějme se rádi, a to nejen v květnu.
