Článek
Z oken našeho bytu koukáme na kopec, na kterém je zahrádkářská osada. Na každé zahradě stojí chatka, o víkendech je tam živo. Zahrádkáři grilují, opékají, jsou slyšet tóny kytary. Sedíme na balkoně, dopíjíme kávu a těm na kopci trochu závidíme tu pohodu. Druhý den přišla myšlenka na pořízení zahrady, k tomu ještě zesílená sousedčiným doporučením a chvalozpěvy o regeneraci nervové soustavy při práci s hlínou. Začali jsme se s mužem zajímat o inzeráty na prodej zahrady.
Prvním doporučením jsme byli nadšeni. Chatička přístupná po zachovalých schodech, prostor pro venkovní sezení s krbem a vše zakryto dřevěnou pergolou. Ovšem náš naivní úsměv byl záhy zahnán poznámkou mladé paní :„Ale my jsme tady byli první a my tu zahradu chceme….“ No na takový argument se nedá nic říct, jen sklapnout podpatky a dát si odchod. Když někdy jdeme kolem této zahrady, tak si říkáme, že mladá paní asi měla úraz na rukou – ruce se jí zatočily doleva. Zahrada je zarostlá trávou a nevypadá, že se majitelka angažuje do zahradničení. Druhou nabídku bych popsala příslovím: za málo muziky hodně peněz“. Až na třetí pokus jsme koupili ve stráni u našeho sídliště zahradní chatku schovanou v šeříkovém porostu, k tomu dvě desítky starých ovocných stromů včetně dvou vzrostlých jehličnanů. Plocha pozemku obrovská, ovšem v daném okamžiku tento fakt nebyl pro nás důležitý, protože nadšení z budoucího trávení volného času převyšovalo vše ostatní. První kroky po podepsání kupní smlouvy vedly do obchodů se zahradní technikou, koupit se musela sekačka, motyky, hrábě, pila a sekyrka, prostě samé důležité věci. Po celé dny byla hlavním tématem komunikace mezi manželi zahrada a povinnosti kolem ní. Následná fyzická aktivita pak byla příjemná změna dokazující, že na to ještě máme. Dny ubíhají v pracovním elánu, týden uteče tak rychle, že bych Vám nedokázala vychrlit název dne bez zamyšlení a o znalosti data už vůbec nemůže být řeč. Ovšem v každé chvilce fyzicky vyčerpávajícího zahradničení je dobré pro svou psychickou pohodu hledat co nejvíc pozitiv. Hledám je v každodenních nenápadných příhodách a s trochou humoru se je snažím zapisovat.
ZAHRADNÍK VERSUS HLODAVCI
Po půlročním zahradničení jsme pochopili s manželem, že problémem našich záhonků, skleníků, chatiček jsou zvířátka milá, avšak nevítaná. Hromádky hlíny na pracně upravených plochách pro založení trávníčku po noci vypadají z dálky jako kopcovitá krajina. Nechcete věřit, že při včerejším odchodu ze zahrady jste spokojeností jen zářila, ovšem dnes trávníček vypadá smutně. Jen puchýře na rukách a namožená záda vás vrátí do reality a krtek dostane z vašich úst dost nepěkné přívlastky. V tom žena-jak jinak-má skvělý nápad. Poslat manžela v nočních hodinách na zahradu s úkolem počkat v tichosti na krtkovu aktivitu, milého tvora lapit a živého, a to zdůrazní žena několikrát, odnést daleko od naší zahrádky. Příkazy byly dány v tomto duchu, a já ještě jsem nezapomněla symbolicky, jako při korunovaci krále, nasadit muži na hlavu naši jedinou svítilnu zvanou čelovka a zůstala jsem doma. Jeho počínání jsem sledovala z balkonu, neb máme zahrádku na protějším kopci. To samé uvidělo děvče na lodžii nade mnou. Volalo na svou mámu: “Mami, pojď se podívat, na kopci běhá velká světluška. Na rozdíl od krtka světluška svou aktivitu brzy ukončila, ovšem přidali se další návštěvníci… Ale o těch až později. Zatím den co den pečlivě hráběmi rozhrabujeme hromádky hlíny a s velkou dávkou trpělivosti vracíme záhony i trávníky do původního stavu. Krtčí problémy se řeší i se známými, například při cestě autobusem při návratu ze cvičení apod. No, a tak jsem se dozvěděla, že „radosti“ s pracovitým krtečkem má i moje známá. Spolu s manželem pojmenovali toho svého Bohouš. Přijde mi podivné, kolik zvířat nese tohle jméno - žravý bernardýn, v pohádce pštros, můj děda volal na vepříka Bohouši a určitě i ve vašem okolí je i jiné zvíře jménem Bohouš.
Krtek Bohouš mé známé byl pracovitý, činorodý, věnující se vrtání a hloubení tunelů takovým způsobem, že by parta dělníků Metrostavu s rypadlem nedokázala za osm hodin to, co on nad ránem. Tak dlouho chodil Bohoušek se džbánkem pro vodu, až se ouško utrhlo. Manžel známé pozoroval po ránu na trávníku nově vytvořené cestičky a přišel na nápad křižovatky – tedy najít krtkovy protínající se cestičky. Poté vzal rýč, uprostřed krtčí křižovatky vyhloubil jámu a pod její úroveň do jámy vsunul 5l sklenici. Potom zase vrátil Bohouškovy cesty do původního stavu. Známá tento způsob lovu označila za „barbarské pravěké chytání mamuta“, avšak v případě, že by nastražená past nebyla ráno prázdná, musel její muž slíbit, že vezme sklenici s Bohoušem a odveze daleko za město, kde ho pustí na svobodu. Lov se vydařil, jenže srdíčko Bohouška nebylo tak silné, aby vydrželo leknutí z pádu do sklenice. Mohu odpřisáhnout, že v hlase známé jsem nepostřehla pocit vítězství. Bohouši, ať se ti spí spokojeně v tom krtčím nebíčku. Ač zahrádkář, vyslovím poděkování těmto sametovým tvorům a malíři Zdenku Millerovi: nebýt vás dvou, děti by nevěděly, jak praktické jsou kalhoty s velkou kapsou, a to nejen pro krtečka, ale hlavně pro zahradníky.
V podzimní dny jsem už na zahradě krtka nezaznamenala a i on pochopil, že nemám chuť s ním bojovat a taky příroda ho volala k zimnímu spánku. Určitě se schoulil do klubíčka a usnul. Jarní sluníčko toho roku bylo nerozhodné-nevědělo, jestli už má hřát či ještě počkat. A protože se kopečky hlíny na zahradě netvořily, ani jsem si na krtka, pro množství ostatní jarní práce, nevzpomněla. Až…na počátku letních prázdnin jsme přijeli s mužem po třech dnech z prodlouženého odpočinkového víkendu a naše první kroky vedly kam jinam, než na nyní osázenou a snad už i upravenou zahradu. Manžel kontroloval stav naší chaloupky a já jen tak koukala na osázené záhony, na malou mrkvičku, kvetoucí dýně, cukety a červenající se jahody. Najednou na kraji jednoho záhonku se začala otřásat půda a objevily se v ní malé trhlinky. Snad se mi to zdálo? Sleduji místo dál a kupodivu to nebyl sen. Hlína se zvedá a chvěje. Manželovi potichu ukazuji gestikulací místo, kde se nám snad za chvíli ukáže původce hromádek a otřesů. Avšak znáte muže „lovce“, hned si hledá předmět, kterým by malého tvora mohl plácnout. My ženy však máme měkké srdíčko, a tak hned křičím: „Ne abys ho zabil, já ho odnesu v tomto velkém kbelíku až …,“ nemohu si vzpomenout, kam bych krtka odnesla. Manžel pochopil, že opravdu bych smrt tohoto sametového tvorečka nesla těžce, a tak jej rýčem různě koulí až do doneseného kbelíku a už ho do něj nakoulil. Koukám na sametový kožíšek, představuji si i ty kalhoty s kapsami a utíkám ze zahrady až k lesu, kde Bohouše vypouštím na svobodu. Jestli je věrný, zítra se mi vrátí… Za dva dny už mezi záhony na cestičce byla malá hromádka. Náš Bohouš nezklamal! Je zde opět!
MYŠIČKO, MYŠ , POJĎ KE MNĚ BLÍŽ…
Tom a Jerry jsou pohádkové bytůstky amerického seriálu pro děti. Pro nás, v půdě se hrabající človíčky, velice blízcí tvorové. Takových vychytralých Tomů máme plnou zahradu i chatičku. Probíhající podzimní sklizeň žádá i kvalitní uskladnění. Jenže oddíl Tomových kamarádů si musí dělat zásoby na zimu. A tak nezbude zahrádkáři nic jiného než vytáhnout do boje, a to formou jemu vlastní. Nachystá do koutů pastičky s voňavou slaninou a čeká…. Po týdnu neúspěchu zvolí drsnější formu boje, otrávené obilí. Tentokrát se objeví v rohu chatky miska plná růžového otráveného obilí a kupodivu mizí, a tak zahrádkář sype a sype a obilí mizí a mizí až do okamžiku, kdy se zahradník rozhodne zrýt záhony. Obuv k tomu určená se nedá obout! Že by v botách byla hlína z posledního rytí? Kdeže hlína! Zahrádkář vysype dvě hromádky růžového obilí. Tomova parta si udělala pořádné zásoby na zimu, jen umístěním své sýpky a také svou pílí zahrádkáře dost otrávila. Svou zkušenost si nenechaly myšky pro sebe a rozkecaly ji po myším okolí. Jen tak mohu napsat tuto příhodu. Soused zahrádkář zvelebil garáž hladkou betonovou podlahou. Jednoho dne na ní našel pár hnědých myších pozůstatků. Rozzlobil se a koupil proti nežádoucím tvorům jedovaté krmení. Sice žádnou otrávenou myš nenašel, ale granule mizely a mizely. Asi po čtrnácti dnech potřebovala sousedka doplnit zásoby podle letáku Kauflandu, soused vyjel autem z garáže, manželka si při zavírání garážových vrat povšimla, že na podlaze jsou rozházené granule a hned muži vynadala za rozhazovačnost. Ten, mající čisté svědomí, se podíval pod auto. Většina otráveného krmení byla zastrkána do záhybu spojleru. Tak co si chudák člověk má myslet o hloupých myších. Ovšem ustoupit nemůžeme, můj návrh, aby se popral s hlodavci na naší zahradě pořádně vyhladovělý kocour, neprošel, ba ani nemohl projít. Vyvstala totiž otázka co s kocourem, až budou myši vychytány, kdo jej bude krmit a kde bude bydlet? Jako mírumilovní lidé, zvířata tolerující, jsme uznali, že tento způsob zbavení se hlodavců musíme vypustit. Poslední možnost mohou být pastičky - hned několik typů a velikostí. Pochoutka v podobě sádlem potřeného kousku chleba byla upevněna do mechanismu pastičky a děj se vůle myší… Děla se! Druhý den jsem neměla chuť vstoupit do chaloupky, protože vidět ty malé myšky v tratolišti krve by pro mne byl deprimující zážitek. Ten první krok tedy udělal manžel, ale neslyšela jsem žádné výkřiky vítězství, jen klení: „Zloději! Byli tady a ukradli nám pastičky.“ Prohledali jsme všechny kouty v chatičce, avšak bez úspěchu. Asi skončila jako trampolína pro malá myšata v jejich spletitých podzemních chodbách. Co, člověče, teď uděláš?
Po zkušenosti s marným bojem s hlodavci se teď oba zabýváme myšlenkou o symbióze člověka-zahrádkáře se společenstvím hlodavců. Dělat si vrásky z okousaného jablka či brambory je k ničemu. Ať tedy žijí na našich zahradách všichni tvorové, které tam matka příroda určila.
