Článek
Když byla vnučka v první třídě, učila se zpívat naši hymnu. Zpívala mně ji do telefonu, a když dozpívala, ptala se mě: „Babi, co to je polučina?“ Musela jsem jí vysvětlit, že polučina nic není, spojila si jen dvě slova. Předložku po a slovo lučina. „A babi, co to je lučina, to je ten sýr?“ Došlo mně, že současná generace už nezná jiný význam než ten potravinářský. „Slyšela jsi slovo louka:“ říkám vnučce. Povídali jsme si pak o mém dětství, prázdninách strávených u babičky na vesnici, jak jsme se chodili koupat s babičkou do rybníka zkratkou přes louku, která byla plná květin. Na zpáteční cestě jsme si je natrhali domů do vázy. A jak příjemně voněly. Bohužel, někdy jsme přes louku jít nemohli. V té době vyjely na louky v okolí traktory se žacími stroji a trávu posekaly, posečená se nechala několik dní proschnout sluncem na vonící seno.
Tento rozhovor se mně vybavil letos, když manžel vytáhl po zimě sekačku na trávu a chtěl naši velkou zahradu v kopci řádně vysekat. Na poslední chvíli jsem ho zadržela. Můj návrh, abychom si nechali na zahradě místo na vytvoření naší malé louky prošel a manžel sekačkou vyznačil plochu asi 10m x 8m. Pozorovala jsem skoro každý den, co se děje na naší domácí loučce. Máme zahradu u lesa a už několik let bojujeme s mechem. Jako první na počátku jara se na něm objevily bojovnice chudobky sedmikrásky. Květina, která kvete mimo mrazivých měsíců, snad celý rok. S nimi i trsy bílých sněženek, připomínající sníh a postupně začaly vystrkovat žluté hlavičky léčivé smetánky čili pampelišky. A to byl pokyn pro pracovité včelky, které opylovaly na slunce natočené květy. Přidali se další zástupci hmyzu. Barevní motýli se kmitali nad stébly trav, kobylky luční a plno různých broučků, a kosové, kteří s horních větví stromů pozorují barevnou směsici rostlin. Tak jsem pohledem na louku nadšena i já. Večer jsem si natrhala kytici lučních květin, bílé kopretiny dohromady se zvonky i přidané rdesno hadí ve váze i krásně voněly.
Louku budeme muset asi dvakrát posekat, nejlépe by byla na tuto činnost klasická kosa, ale my mladší generace už nevlastníme takové nástroje.
Avšak, když si představím, kolik života je na jednom metru čtverečním, budu zastánce nesekání louky. Nebo pokosíme postupně vždy jen část.
Byla bych ráda, kdyby některý čtenář se zamyslel a třeba si uvědomil, že i on má na zahradě místo, na kterém nechá přírodu volně žít. A věřte, že vaše domácí louka vám tu péči s radostí vrátí.
