Článek
Každý z nás se setká a zažije během svého života plno situací, na které by rád zapomněl, a takové, o kterých rád mluví, protože jsou veselé a příjemné. Také raději vyprávím příběhy, kdy jsem se rozesmála. Ať už jsem je prožila osobně nebo někdo z mých známých. Postupem času si vypravěč příběh ještě ošperkuje, aby se posluchačům ještě více zalíbil a rozveselil je.
Také já bych chtěla v tomto článku vás, čtenáře mého textu, rozveselit a přispět tak malou měrou k tomu léčebnému účinku v době, která nás spíše stresuje.
Asi před deseti dny jsem prožila odpoledne, kdy mě mohli Pat a Mat angažovat do svého demoličního týmu. Hned vám vysvětlím, proč vzpomínám na dvě postavičky z Večerníčku. Jsem majitelkou malého bytu v přízemí osmipatrového panelového domu ze 70.let. V některých bytech jsou stará bytová jádra se sociálním zařízením. Mezi wc a koupelnou vede z přízemí až do posledního patra šachta. V ní jsou umístěny stupačky s teplou a studenou vodou. Únava materiálu za 50 let je jasná, tak se stává, že občas trubky prasknou a voda neteče bohužel vzhůru, ale nahrne se ke mně, do přízemí. Byt obýváme jen minimálně, v případech delších návštěv. Dovedete si představit, jaký je to šok, když otevřete dveře do bytu a stojíte ve vodě, ze stropu omítka dělá rampouchy. Brečet je hloupost, pojišťovna už moc nedá, a tak vezmu vysavač na praní koberců, abych mohla vysát zbytkovou vodu, taky kbelík, hadr a jde se na to, tentokrát už po páté. Svépomocí si vytapetuji i vymaluji. Štěstí, že mně tato práce nevadí. Ale to nemohu tvrdit teď. Po posledním vytopení jsem zakoupila v našem malém papírnictví samolepící tapety. Byly sice už ze starších zásob, ale podle paní vedoucí by to nemělo vadit. Byla jsem spokojená, tapeta měla příjemný geometrický motiv a barvy módní šedou, černou a fialkovou. Vyloženě jsem se těšila na tapetování. Mám ještě v bytě klasické jádro z umakartu, věřila jsem, že tapetování se samolepící tapetou bude jednoduché a rychlé.
Jako první jsem chtěla tapetovat dveře do koupelny. Podle vzoru pánů tapetářů jsem si nachystala dvě židle proti sobě. Na jejich opěráky položím dveře stranou, která je v koupelně. Po delším zápolení se dveře ze tří pantů uvolnily a mohla jsem je položit na židle. Dokonce i při demontáži kliky jsem nemohla uvolnit malé šroubky, kterým se říká červíci. Snad už nyní práce půjde od ruky.
Donesu tapetu a odměřuji podle velikosti dveří. Ze zadní strany tapety je nalepen voskový papír, na něm jsou pomocné linky, které Vám dají jistotu, že pokládáte tapetu správně rovně. Fajn, ustřihla jsem tapetu otočím ji na lícovou stranu. K práci potřebuji mokrý hadr na uhlazení tapety. Odstraním ze zadní části deset centimetrů voskového papíru, přilepím na horní okraj dveří a levou rukou stahuji papír a pravou se snažím vlhkým hadrem vyhladit tapetu, aby nezůstaly pod ní bubliny. Daří se mi a já jsem v sedmém nebi. Lehce jsem vrátila zpět i kliku a šla špachtlí odstranit starý nános latexu z umakartové plochy za vanou, který byl po vytopení dost zničený. Podařilo se a já už jsem u nasazování dveří do pantů. Popadnu do rukou poměrně lehké dveře z umakartu, horní pant jistím jedním okem, prostřední druhým okem a snad i šilhám, ale jak a čím si mám hlídat třetí „pantíček“, to mi nepoví ani tatíček. Tak jsem si veršovala, bohužel pravdivě. Kdo sám dával někdy dveře jen na dva panty ví, jak člověk pokouší svou trpělivost. Říká si: „Ještě jednou, no tak zapadni, že se na to vykašlu, a tak ještě jednou, no už málem to vyšlo.“ A to jsou jen dva panty. Já musím zdolat tři! Zkouším, zaměňuji pořadí, pod dveře strkám střídavě palce od noh, už je mám trochu přimáčknuté. V duchu prosím někoho na pomoc a najednou šup a dveře jsou nasazené. Tělo mi polila vlna radosti. Jenže dveře nasazené byly, ale tapeta se dostala do svislé polohy a to se jí nelíbilo, tak se začala pěkně od shora odlepovat a stáčela se mi do ruličky. Mé ruce drží tapetu, ale třetí ruku nemám, naštěstí u dveří do koupelny jsem postavila smeták. Popadnu ho, obrátím a malá podpora je tady. Napadá mě myšlenka, že nahřeji žehličku, vezmu kuchyňské utěrky, pak přes ně několikrát přejedu, původní lepidlo se nahřeje a přilepí tak tapetu. Zkouška, tapeta nedrží, uberu utěrky, ale tím trable nekončí. Podržím snad žehličku trochu déle a mám vystaráno. Tapeta se zkroutila, utěrka ji vcucla. Dost fyzicky i psychicky zmožena se vrhám na třetí pokus. Je to klasický postup za použití tapetového lepidla. Připravím si ho pěkně husté. Natřu dveře, vezmu nový kus tapety, odtrhnu voskový papír a šup s ním na dveře. Tapetu stahuji vlhkým hadrem, přehlížím už i menší bubliny. Stejně postupuji i na stěnách v koupelně. Vezmu velkou jehlu a propíchnu všechny hodně viditelné bubliny.
Ani se vám nechci přiznat, kolik hodin jsem tapetovala malou koupelničku. Jednu věc odhalím, tyto tapety by měly mít na obalu upozornění - n e n a l e p i t e l n é. Ráno jsem se cítila jako bych byla mistr ve vzpírání, bolelo mne celé tělo. Ale tapety drží. Jak by řekla teta Kateřina v Saturninovi, že komu se nelení, tomu se zelení, či dvakrát měř a jednou řež a v pohádce Jan Werich coby král přiznal, že na odbornou práci mají být odborníci.
Ještě menší úpravy, jako třeba věšáky na ručníky, nějakou poličku a snad zase nepraskne stoupačka v nějakém bytě nade mnou.
