Článek
JAK JSEM Si POŘÍDILA VLČÁKA
Naše zahrádkářská kolonie nemá zavedený elektrický proud. Tráva kvůli tomu přece nepřestane růst. Nákupem nářadí, po koupi zahrady, jsme nyní museli investovat do pořízení sekačky na sekání trávy. Manžel byl rozhodnutý a pořídil si kvalitní křovinořez. Já jsem se měla rozhodnout mezi sekačkou motorovou nebo vřetenovou, která je na ruční pohon – spíše je závislá na fyzické síle majitele. Prodávající chválil jak výrobek, tak i firmu, která sekačky vyrábí. Tvrdil, že vřetenová sekačka se používá při zarovnávání trávníku na golfovém hřišti. Pak ještě přidal výhodu čistého vzduchu bez příměsi plynů z motoru a já jsem byla rozhodnuta. Později na zahradě jsem si ten zázrak vybalila a pomocí manžela jsme ji sestavili. Má na sobě napsán název firmy výrobce zahradní techniky a já ji pojmenovala Vlčák. Celá chtivá jsem ji uchopila za rukověť. Usoudila jsem, že nejlépe bude, když ji vytáhnu po zdvihajícím se terénu zahrady až k plotu a pěkně se shora se rozběhnu, tráva se bude za mnou sypat. S tímto nadšením a představou jsem tak učinila, připravena ke startu. Teď a už jedu se sekačkou, první metry, ale co to, nějak se mi Vlčák otočil, zaklínil se a já jsem málem skončila vedle něho na zemi. Otočila jsem se, abych viděla výsledek svého snažení. Něco málo posekané trávy, byl to žalostný pohled. Napadlo mě, že jsem byla málo rozjetá. Takže znovu a s pořádným rozběhem. Znovu s Vlčákem do kopce až na konec zahrady. Tam jsem popřála Vlčákovi i sobě dobrý dojezd a už s vítězným pokřikem, jako husité do bitvy, raději jdu rychlým krokem z kopce, před sebou tlačím sekačku, vlastně spíše ji jen přidržuji, jede snad sama. Ještě štěstí, že se mi do cesty tentokrát nedostala terénní nerovnost. Zpětný pohled byl však opět nevábný. Tráva se mi směje do očí. Pochopila jsem, že Vlčák má své, a to je privilegium rovného terénu a já mu ho budu muset zabezpečit. Pak se mi odmění krásně zastřiženým trávníčkem. Manžel do zakoupeného křovinořezu nalil do nádrže benzin, nastartoval jeho čtyřtaktní motor, trochu to zasmrádlo po okolí, asi jako na křižovatce ve městě a už se křovinořez vysmívá Vlčákovi, neobstojí před ním žádné křoví, ba i kamínky létají od něj přes polovinu zahrady. Trochu závidím, ale zarovnat trávu na dva cm neumí, je to trávníčkový diletant. Však mi vám s Vlčákem ještě ukážeme. Ovšem až připravím pro něj ten pravý terén. Taky se mi vloudí myšlenka, že není nad obyčejnou kosu, co s ní sekáči a moje máma dokázali vytvořit krásný pažit.
JAK SE OTEC SKAMARÁDIL S KOSOU
Vzpomněla jsem si v této situaci na příhodu, kterou zažil můj otec jako novomanžel, coby mladý začínající učitel na vesnici v pohraničí. Moje matka, žena z gruntu, si nedovedla představit život v domě se zahradou bez domácích zvířat a to takových, ze kterých by byl nějaký užitek, což je maso. Rodiče si pořídili tedy králíky. Otec od souseda dostal starší králikárnu, která se ještě dala opravit, což otec učitel zvládl. Rodiče jednoho žáka dodali tátovi dvě samice, které byly už březí. Máma byla spokojená a těšila se malé králíčky. Dvě samice ještě nepotřebovaly tolik trávy jako později, když přibyli malí králíčci. Ti měli pořádný apetit a bylo třeba je alespoň jednou za den nakrmit voňavou travičkou. To pochopil i můj táta. Jenže ouha, pracovat s kosou nebylo zrovna jeho gusto. Jako vesnický funkcionář se nemohl před ostatními spoluobčany na vesnici předvádět za bílého dne se svým vztahem ke kose. Volil tady cestu jednoduchou. Začal chodit kosit trávu až po usnutí všech sousedů. Za světla měsíce a hvězd se každý večer pokoušel pro mladé králíky nasekat koš trávy. Po týdnu legálního nočního sečení se stalo, že jeho pracovní úsilí bylo přerušeno výstřelem ze vzduchovky, záhy na něj padl světelný kužel silné baterky. Otec se lekl a zařval. Odpověděl mu hlas souseda: „Člověče, učitelskej, to jste Vy? Já si myslel, že už týden Vám sem chodí rýt a válet trávu nějaký kanec. A to jste zatím Vy!“ Tímto se tohoto úkolu ujala máma, která už od dětství dobře vládla s kosou. Holt, každý neumí všechno.
VLČÁKU, NEBOJ SE
Jenže, kdo a čím bude sekat u nás trávu? Křovinořez, nebo Vlčák? Moje přání mít úhledný hustý trávníček trvalo. Tak se musím dát do úpravy terénu a připravit pro Vlčáka co nejrovnější plochu. Zasypat hlínou důlky v trávníku, motykou a rýčem rozrýt hroudy, hráběmi vše uhladit do terénu zvaného „golfáč“, posypat travním semenem, zalévat a nechodit po nenarostlé travičce a až bude doba sekání, pak na takto upravený pozemek vyjedu se svou ruční sekačkou, rozjedu se z jednoho koutu do druhého. To bude skvělé, vidět za sebou t r á v n í č e k!
JAK TO VIDÍM PO ROCE?
Ač se mi to zdálo ještě před několika měsíci nemožné, podařilo se mi udělat z vlnitého terénu u plotu alespoň takový český, golfový trávníček občas navštívený partou krtčích tunelářů. Musím však podotknout, když jsem obdržela v závěrečných úpravách terénu za svou dřinu velikou pochvalu od kolem jdoucích sousedů z horních zahrad, musela jsem objasnit, že nejen já mám zásluhu na této situaci. S nástrojem, který se jmenuje krumpáč, pracuje hlavně můj manžel a jeho přičiněním byla udusaná hlína prorostlá spletí kořenů, oddenků, cibulek rozkopána a kořeny přesekány. Mohla jsem kořeny vybírat a odnášet na kompost. Na takto upraveném prostoru jsem uhrabala hlínu, v závěru pohodila semínko trávy a dobře zalila. Travička narostla a nadešel čas pro Vlčáka. S radostí mohu napsat, že můj Vlčáček nezklamal. Osekal trávu tak, že křovinořez už nemá šanci v této části zahrady pracovat. Ovšem stačí kamínek na trase a Vlčák zaskřípe a zastaví se. Pak si musím Vlčáka udobřovat, otočím jej vzhůru bříškem a polechtám pod kolečkem, polechtám pod druhým, otočím a Vlčák seká jako by se mu kamínek vyhnul. Trávník, jak sliboval výrobce sekačky, je opravdu pastva pro oči - ty moje určitě. Dokonce jsem i pyšná, že s Vlčákem můžu už nyní posekat celou část zahrady, dokonce i upravené meze. Vlčák chce také po práci trochu té čistoty. Z koleček vytahám a odtočím suchou trávu, očistím i kabátek smetáčkem a máš ode mě na deset dní pokoj. A odnesu sekačku na vyhrazené místo, které jsme mu určili - nářaďovny.
