Článek
Emanuel Moravec byl vysoce postaveným příslušníkem československé armády, který se těšil velkému respektu nejen ve vojenských kruzích, ale i u široké veřejnosti. Byl velkým zastáncem prvorepublikové demokratické politiky a jejích čelních představitelů, prezidentů Masaryka a Beneše. Lidé ho vnímali jako velkého odborníka na vojenství a často je ve svých článcích informoval o probíhajících konfliktech.
V roce 1938, během vrcholícího sporu s Německem ohledně Sudetské oblasti, byl zastáncem války, a to i v případě, že by se k nám spojenci otočili zády. Bránit vlast vnímal jako svou povinnost. V obraně demokratického zřízení a suverenity Československa byl ochoten zajít tak daleko, že konspiroval o svržení prezidenta Beneše a nastolení vojenské vlády.
Čím více se stupňovala rétorika nacistického diktátora Adolfa Hitlera vůči naší zemi, tím více Moravec burcoval národ ve svých článcích zveřejňovaných v Lidových novinách. Občany vyzýval, že je lepší čestně prohrát proti přesile, než „stáhnout ocas“ a podřídit se.
V posledních dnech před anexí našeho pohraničí si ve svých textech již nebral servítky a tvrdě kritizoval západní spojence i politické vedení země. Prorokoval, že Francie a Velká Británie se válce s nacisty stejně nevyhnou, a že tato válka pro ně bude těžší bez Československa, než kdyby náš stát zůstal zachován.
Od frustrace ke kolaboraci
Když už 2. října 1938 Němci obsazovali první části pohraničí a vlajka s hákovým křížem již vlála například v Chebu, provedl Emanuel Moravec poslední pokus o zvrat v tíživé situaci. Naposledy navštívil prezidenta republiky a ve jménu spiklenecké skupiny mu sliboval věrnost armády i politiků, kdyby vydal rozkaz k obraně země.
Jenže ani tentokrát neuspěl a nejspíše bezvýchodná situace ho přiměla „převléci kabát“. Mohl se stát příslušníkem odboje nebo odejít do zahraničí a vstoupit do zahraničních jednotek, ale rozhodl se jinak, pro většinu občanů i jeho přátel zcela nepochopitelně. Již 5. října publikoval článek, ve kterém se distancoval od politiky první republiky.
Ihned po podstoupení pohraničí byl zbaven hodností a o jeho texty již nikdo neměl zájem. To pro něj bylo katastrofální, protože se najednou ocitl bez příjmů. Proto musel své tři syny a svou manželku, zvyklou na nákladný životní styl, živit z naspořených peněz. Vypadalo to, že jde o konec tohoto ambiciózního a ctižádostivého muže.
Po okupaci a vzniku protektorátu v březnu 1939 se rozhodl odcestovat do Jižní Ameriky, kde chtěl vyučovat nebo se stát vojenským poradcem. V jeho osobních věcech se dokonce objevily zápisky z jeho studia španělštiny. Jediné, co potřeboval, bylo povolení nacistů k opuštění země. Svou žádost zdůvodňoval tím, že jako vojenský publicista nemá možnost psát.
Jenže nacisté měli dobré informace o jeho předválečných aktivitách i o jeho současné krizi hodnot a rozhodli se ho naverbovat. Nejenže mu dovolili psát, ale rovnou po něm chtěli, aby psal pro ně. A jejich plán vyšel. Moravec se k nim nejen přidal, ale pracoval pro ně velmi usilovně.
Nejspíše opravdu uvěřil v národní socialismus. Ostatně již v jeho prvorepublikových textech lze nalézt obdiv k totalitním režimům a silným vůdcům, jako byli ve Španělsku Franco nebo v Itálii Mussolini. Prostřednictvím svého psaní se snažil národ přesvědčit, že pro Čechy není jiná cesta než ta spojená s Německem.
Vrchol kariéry kolaboranta
Když na konci roku 1941 přišel zastupující protektor Reinhard Heydrich, Moravec se stal objektem jeho zájmu. Měl vypracované podrobné dokumenty o jeho činnosti před i po vzniku protektorátu. Následně se rozhodl, na doporučení státního tajemníka K. H. Franka, jmenovat Moravce do nové vlády jako ministra školství.
Zatímco Němci měli z Moravcovy práce radost, Češi situaci vnímali přesně opačně. Emanuel Moravec se zasadil o vytvoření systému převýchovy dětí, které měly být převychovány pro potřeby nacistického Německa. Mnozí občané dokonce tvrdili, že Moravec na ministerstvu je horší, než kdyby tuto funkci vykonával Němec.
A Moravec opravdu dělal vše proto, aby se osvědčil a Němcům zavděčil. Stal se zakladatelem a ideovým otcem Kuratoria pro výchovu mládeže. Působil také v dalších kolaborantských organizacích, jako byl Český svaz pro spolupráci s Němci nebo Česká liga proti bolševismu.
Moravec se stal u Němců natolik oblíbený, že z českých politiků měl výsostné postavení. Ostatní členové kolaborantské vlády se ho báli, a to včetně samotného prezidenta Emila Háchy. Moravec byl v takové pozici, že na koho by ukázal, ten mohl ihned skončit na popravišti. Dokonce se o něm mluvilo jako o možném prezidentovi po Háchovi.
Jenže válka se nakonec nevyvíjela podle německých představ a v roce 1945 bylo všem nacistům, včetně Moravce, jasné, že přišel jejich neslavný konec. První den pražského povstání, 5. května 1945, se rozhodl vzít svůj život do vlastních rukou a zastřelil se. Nejenže kolaborací zmařil svůj život, ale i život svých synů. Jeho nejstarší syn byl popraven po zajetí Sověty a nejmladší syn zemřel během náletu. Jediný, kdo se dožil konce války, byl prostřední Jurij, který se po odpykání sedmiletého trestu odstěhoval z Československa.
Zdroje:
