Článek
V případě, že si normální školské zařízení ani rodiče nejsou schopni poradit se svými problémovými dětmi, je většinou doporučen přestup žáka do zařízení, které se na takovou mládež zaměřuje. Na tom není nic neobvyklého a i na našem území existuje několik takových škol. Škola Élan se tvářila jako jedna z mnoha, ale místo specifických výchovných metod zde využívali k nápravě systematickou šikanu.
Tato školní instituce ve státě Maine fungovala od roku 1970 až do roku 2011 a za tuto dobu jí prošly tisíce svěřenců, které sem jejich rodiče umístili v dobré víře, že se jejich děti vrátí napravené a připravené pro dospělý život. Ostatně to jim i vedení školy slibovalo s tím, že se jim domů vrátí zcela jiní lidé.
Většina studentů, kteří tímto ústavem prošli, však mluví o sadistickém pekle, kterým si žádné dítě nezaslouží projít. Jednalo se o internátní školu, a studenti zde tedy trávili veškerý svůj čas. Byli však vázáni přísnými pravidly, mezi něž patřil například zákaz hlasitých rozhovorů. Jakékoliv porušení bylo samozřejmě tvrdě trestáno.
Založení školy
V roce 1970 školu založil psychiatr Gerald Davidson a bývalý vyléčený narkoman Joe Ricci, který neměl žádné předchozí zkušenosti ve školství. Samotná myšlenka dávala smysl, protože Davidson rozuměl lidské mysli a Ricci zase uměl pracovat s lidmi, kteří nebyli přizpůsobiví normálnímu životu.
Ricci byl následně označen za hlavního strůjce praktik, které měly vést k úspěšné rehabilitaci. Podle něj bylo potřeba, aby mladiství přijali své prohřešky a byli za ně potrestáni. Netrestal však personál. Samotné děti byly nuceny k tomu, aby na sebe navzájem útočily kvůli svým neřestem.
Valná hromada
Jednou z hlavních výchovných metod, podobných skupinové terapii, byla takzvaná valná hromada. Šlo o to, že dítě, které se provinilo proti pravidlům, bylo na chodbě obklopeno ostatními žáky, kterým bylo oznámeno, kvůli čemu si daná osoba vysloužila své místo ve škole Élan.
Následným úkolem shromážděných bylo na člověka uprostřed křičet nadávky spojené s jeho proviněním. Mohlo se jednat v podstatě o cokoliv, od výtržnictví, promiskuity až po drogy. Ti, kteří se odmítli valných hromad účastnit, se automaticky přidali k tomu, který byl uprostřed.
Děti byly takto vystaveny nejenom zostuzení, ale i enormnímu psychickému nátlaku. Navíc mezi nimi byly normalizované verbální útoky na druhé a šikana. Jak se v budoucnu ukázalo, nejenom že absolventi této instituce nebyli připraveni na normální život, ale měli i sklony k páchání zločinů.
Mezi další metody této převýchovy patřilo nasazování cedulí s hanlivými označeními jako „prostitutka“ nebo „feťák“, které museli studenti nosit všude. Obézním dětem byly podávány příliš malé porce a hubené byly zase nuceny k přejídání. Tyto metody a mnoho dalších byly na škole Élan každodenní praxí.
Duši požírající pekelná díra
Jeden ze studentů, Matt Hoffman, který školu navštěvoval v letech 1974 až 1976, zařízení popsal jako duši požírající pekelnou díru. Sprchovat se mohli pouze 3 minuty a měli zakázánu celou řadu běžných věcí, jako například koukat z okna. Jakékoliv porušení se ihned setkalo s přísným trestem.
Podle Matta existovala možnost, jak se vyhnout vystavení valné hromadě. Tou byl improvizovaný boxerský zápas se starším studentem. Pokud provinilec vyhrál, mohl odejít beztrestně, ale v případě, že ne, byl zmlácen a následně vystaven právě valné hromadě.
S odstupem let vyšlo najevo, že v roce 1982 při této formě trestu dokonce jeden ze žáků zemřel. Jednalo se o Phila Williamse, jenže ani tato tragédie nevrhla na školu jakýkoliv stín pochybností. Rodině bylo sděleno, že jejich syn zemřel kvůli výduti v mozku. Pravdou však bylo, že byl ubíjen k smrti poté, co si stěžoval na bolesti hlavy.
Konec školy
Všechna obvinění nebo podezření se škole dařilo zametat pod koberec tím, že tvrdili, že výpovědi jsou vymyšlené. Vše se změnilo až v roce 2002, kdy byl jeden z bývalých studentů odsouzen za vraždu. Michael Skakel měl v 15 letech zabít stejně starou dívku a ke všemu se v Élanu přiznat, ale vedení školy mělo vše tajit, aby se samo vyhnulo policejní pozornosti.
V té době začaly panovat první pochybnosti o používaných výchovných metodách. V dalších letech vystupovalo na veřejnost stále více bývalých žáků a žákyň, kteří se ve svých výpovědích shodovali a navzájem doplňovali. Líčili místo jako zvrácené vězení pro děti, kde byla systematicky podporována šikana a násilí.
Škola definitivně skončila v roce 2011, kdy se kvůli vysoké míře negativní mediální pozornosti již nehlásil dostatek studentů na udržení jejího chodu. V té době byl již Ricci po smrti, Davidson v zařízení nepůsobil, a školu vedla Sharon Terry, vdova po Riccim, která neměla jinou možnost než zařízení uzavřít.
Zdroje:
