Článek
Nevím, jak je to dnes, ale tehdy jsme místa v redakcích nehledali, nabídky přicházely samy. Není divu, vedle starých, z nichž některé ještě nějaký čas přežívaly, vznikaly tituly nové. Mnoho jich nepřežilo. Vlastně z té doby snad žádný. Přitom jsem jen já pracovala v šesti denících, které už jsou historií.
Jedním z nich byl Telegraf. Vznikl koncem roku 1991 a v srpnu 1992 skončil, tedy koupila ho firma, vydávající Metropolitan, sloučila oba deníky, ale brzy bylo i po nich.
Jsem jednou ze zakládajících redaktorek Telegrafu. Historce, kdy jsem dostala nabídku, se dnes směju.
Než jsem nastoupila do Telegrafu, zaměstnávala mě státní správa. Tři týdny jsem byla na Ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci. Byly to tři příšerné týdny.
Vzali mě coby redaktorku, která opustila krachující Český deník. Na ministerstvu jsem měla založit bulletin.
Úřad tehdy sídlil v bývalém cukrovarnickém paláci na Senovážném náměstí. Mnozí si ho budou pamatovat spíš jako sídlo zaniklé Investiční a poštovní banky. Kancelář jsme měla společně s kolegyní, říkejme jí Hana, v posledním patře. Mrňavá úzká místnost, mrňavá a od začátku nepřátelská žena, já a jeden elektrický psací stroj. O ten jsme se dělily.
Přivítala mě nevlídně. Brzy jsem pochopila, že z obav, že ji připravím o místo tiskové mluvčí, které si tam pracně vydobyla. Nedala si vysvětlit, že mě úřednická práce nebaví, že chci skutečně založit bulletin. Věděla, že jsem přišla z novin, že mám kontakty. Znala jsem se tenkrát osobně i s ministrem Ježkem, a tak se Hana rozhodla udělat všechno pro to, abych se s ním v úřadu nesetkala. Rozhodla se, že mě bude řídit, a jmenovala se mou vedoucí, ačkoli jsme měly smlouvu jako samostatné referentky.
První, co mi řekla, že nesmím nikoho z ministerstva oslovit sama, vždy jen přes ni. Takže jsem nesměla ani na porady. Abych neměla roupy a čas, hodila mi na stůl privatizační zákony, ať si je prostuduji. Přicházela a odcházela, kdy chtěla, na porady chodila i za mě.
Já chtěla začít navazovat kontakty a domlouvat se s lidmi z ministerstva na obsahu bulletinu, ale musela jsem studovat zákony.
Vydržela jsem se nebouřit týden. Další pondělí už jsem se ozvala. „Jsem tu z jiného důvodu, musím se pustit do své práce,“ odvážila jsem se.
“ Až budete ovládat zákony!“
Za celý svůj pracovní život jsem nezažila tolik nudy jako na tom ministerstvu. Občas jsem musela z kanceláře vyjít na chodbu, a aby mě nikdo neviděl, vystoupala jsem pár schodů nahoru, pod střechu, a tam se vyzuřila. Kdykoli jdu kolem, podívám se a okno v jedné z věžiček.
„Kde jste byla?“ zpovídala mě Hana.
„Co je vám po tom?“ odbyla jsem ji. Měla jsem jí plné zuby stejně jako ministerstva.
A bylo hůř. Já, zvyklá na samostatnou práci, jsem se jí dokonce musela doprošovat, aby mi půjčila psací stroj, který na nic nepotřebovala, ale měla ho na svém stole.
„Musím připravit koncept bulletinu, proto tady jsem, ne?“ řekla jsem a stroj si přisunula k sobě. Měly jsme v úzké kanceláři stoly vedle sebe.
Samozřejmě k večeru chtěla moji práci zkontrolovat, ale já už se zasekla. „Až to bude hotové.“
Válka byla vyhlášena.
Někdy musela kancelář opustit a já brala telefony. Jindy mi to nedovolila. Zavolal někdo z nějaké firmy a ptal se, jak dopadl jejich projekt, zda už je rozhodnuto. Tenkrát se privatizační projekty projednané ministerstvem předávaly s doporučením na vítěze Hospodářské radě vlády. Jednou za čas se sešla komise z privatizace na zámku ve Lnářích, aby tam, nikým neovlivňována, projekty prostudovala a nezávisle vybrala ten nejlepší.
„Moment,“ řekla jsem volajícímu, „zeptám se a hned vám zavolám, nechte mi číslo.“
Zavolala jsem na příslušný odbor, zjistila, co jsem potřebovala, a zavolala zpátky do firmy. Nepamatuji si s jakou odpovědí, pamatuji si ale, jak se dotyčný divil, že ji má.
„Vy tam asi dlouho nepracujete, že?“ zeptal se.
„Druhý týden,“ řekla jsem.
„Co jste dělala předtím?“
„Jsem novinářka,“ odpověděla jsem.
„Tak to tam dlouho nevydržíte,“ zasmál se a dodal, že není zvykem získat jedním telefonátem odpověď.
Pochopila jsem, jakmile jsem Haně s hrdostí oznámila, že jsem obratem vyřídila jeden dotaz.
S výrazem smrtky zasyčela: „Tohle nám tu zavádět nebudete. Měla jste dotaz předat vedoucímu odboru.“
„Jo, a ten to předá podřízenému a ten dalšímu a firma ať čeká, že?“ vyjela jsem vzteky nad reakcí, která mě fakt zaskočila. Čekala jsem pochvalu.
Zkrátím to. Takhle jsme komunikovaly i třetí týden. Jen jeden den mě poslala domů, protože měla narozeniny a slavila je v kanceláři. Tak zoufale si nepřála, abych se setkala s někým z vedení ministerstva a neobrala ji o místo.
Třetí listopadový týden v pátek mi do konce pracovní doby zbývalo asi třicet minut. Zzazvonil telefon. Jako vždy se vrhla pro sluchátko a vzápětí mi je podala překvapená, jak si dovoluji mít hovory.
„Ahoj Oli, tady Míša,“ ozvalo se.
Byla to moje minulá šéfka v Českém deníku, odkud jsem šla na ministerstvo, protože Český deník očividně krachoval a já si coby máma dvou studentů nemohla dovolit na krach čekat.
„Jé, Míšo, copak se děje?“ reagovala jsem poněkud překvapeně nad hovorem až po třech týdnech, co jsem byla pryč z redakce.
„No, děje se, děje, proto ti volám. Ale napřed se zeptám – jsi tam spokojena?“
„Ne, ani trochu,“ řekla jsem schválně tak, aby Hana, která hltala každé mé slovo, nevěděla, o čem se bavíme.
„Super. Mám pro tebe nabídku. Celá ekonomická rubrika odcházíme, tady to brzy skončí. Máme možnost založit nový zpravodajský deník, bude se jmenovat Telegraf. Jdeš do toho s námi? Promiň, že jsem se neozvala dřív, ale dokud to nebylo jisté, nechtěla jsem tě zbytečně plašit.“
Mně se chtělo vyskočit, zakřičet „jupííí“, ale vzhledem k tomu, že Hana stále nepřátelsky číhala, kdy mě přistihne při soukromém hovoru, jsem se už jen zeptala, kdy mám nastoupit. Formulovala jsem to nenápadně: „Takže zítra?“
Míša se rozesmála. „Není to tak žhavé, stačí prvního prosince. Počítáme s tebou a těšíme se.“
„Já taky,“ dodala jsem a položila sluchátko. Hana už už otvírala pusu, že mě poučí, ale já si k sobě velmi sebevědomě přitáhla psací stroj. „S dovolením,“ řekla jsem.
„Na co ho teď budete potřebovat?“ zeptala se vztekle.
„Uvidíte,“ usmála jsem se a asi za pět minut jsem jí ho přisunula zpátky i s tím, co jsem napsala. Byla to výpověď ve zkušební době.
Ztuhla.
„Kam jdete?“ nedokázala přemoci zvědavost.
„Do nové redakce. Budeme zakládat noviny,“ řekla jsem.
Nevěřili byste, jak se může člověk během několika vteřin změnit. Stala se z ní ta nejpřívětivější osoba.
„Vážně? A o čem budete psát vy?“
„No, budu v ekonomické rubrice,“ sdělila jsem a přitom se v duchu bavila. Ekonomická rubrika znamenala návrat k setkávání s ministrem privatizace a s dalšími lidmi, což mi dosud tato mrňavá baba, na kterou jsem měla děsnou pifku, zakazovala.
„Doufám, že budeme spolupracovat i my dvě,“ neodpustila si.
Odpověděla jsem jí v duchu. „S tebou nikdy, pokud to jen trochu půjde se ti vyhnout“.
Už jsem se tam nevrátila. Řekla jsem si, že oželím týden bez platu a výpověď podala od dalšího dne.
Na ministerstvo jsem nastoupila s malým platem, pokud si dobře vzpomínám, necelých pět tisíc korun. Na to, že jsem tam pracovala tři týdny a nic nedělala, jsem však žasla nad výší výplaty. Dostala jsem odměnu, vyšší než plat. Ne že by mi před Vánocemi peníze vadily, ale vadilo mi, že jsem ty peníze dostala za nic.
Za týden jsem už měla jiné starosti. Práce se zakládáním novin je tak nadějná, akční, prostě skvělá, ale nesmíte myslet na to, jak dlouho ty noviny budou existovat. Ale to už je jiný příběh.
