Článek
Odjely jsme první týden září. Ubytování přímo nadstandardní na to, kolik stojí, kousek od Bechyně, kde jsme si v lázních objednaly luxusní rašelinové koupele a masáže.
Bydlely jsme čtyři kilometry od Bechyně. Než nám digitální rezervační systém po naskenování občanek dovolil s použitím právě vygenerovaného kódu otevřít vrata a i ostatní dveře, jsme se trošku vystresovaly, ale jsme ženy moderní a novinky vítající. Rády jsme se v areálu celý týden pohybovaly bez klíčů.
První a jediná výhoda termínu naší dovolené – byly jsme tam samy. Měly jsme pro sebe obrovský bazén, dva grily, ohniště, trampolínu, dva stoly snad pro dvacet lidí. Jo a také vířivku. Vzít si do ní šampaňské nás napadlo až podruhé. Co vám mám povídat, byl to luxus, který si české seniorky mohly zaplatit ze svých důchodů, aniž si na to musely půjčit.
Poležet si ve vaně s rašelinou s čistým svědomím, že do koupele vplujete elegantně, aniž dopadem těla do vany neomítnete místnost černou masou, je fantastický pocit. A pak ještě masáž, ach, kdo to má?
Na obědy jsme chtěly jezdit do okolí, abychom lépe poznaly krásné jižní Čechy, kde by chtěl žít každý, jak jsem již uvedla výš.
V pondělí jsme po procedurách jely do Týna nad Vltavou do restaurace v podzámčí. Seděly jsme ve stínu vykotlaného jasanu a netušily, jak se budeme druhý den řehtat tomu, že je vykotlaný. Všimly jsme si ho, pochopitelně, ale smích nás popadl až po vyslechnutí úterních „Keců“ mimo jiné o obyvateli českého Hobitína, který rád posedává na terásce svého domečku a kouká na vykotlanou lípu, kterou z neznámých důvodů nedovolí porazit, aby místo ní mohla vyrůst nová. Tuto epizodu podcastu doporučuju, byla by zábavnější než jakákoli silvestrovská estráda v televizi.
Jo, nabídka a kvalita jídla ve zmíněné restauraci parádní, ceny slušné, obsluha milá.
Není to v tom našem státě tak špatné, jak to na sociálních sítích vypadá, pronesly jsme a těšily se na úterní návštěvu Třeboně. Tam jsme chtěly jet původně, ale vzhledem k tomu, že má kamarádka jezevčici, nelze se s ní ubytovat v lázních. Kdo tam ovšem nebydlí, nedostane procedury. Proto jsme zvolily Bechyni, kde jsou v lázních vstřícnější.
Třeboň jsme však chtěly navštívit, kdo by taky ne! Takové turisticky významné město! Vyjely jsme brzy ráno a těšily se na oběd v jedné ze čtyř restaurací vybraných na internetu. Když jsme město prochodily, samozřejmě jsme dostaly hlad. Děsný.
První restaurace však měla až do středy zavřeno. Nevadí, máme seznam, řekly jsme si a popojely, druhá hospůdka byla o něco dál. Hm, taky zavřeno, opět v pondělí a úterý… Třetí v pořadí rovněž, ta dokonce do pátku. A bohužel, i čtvrtá!
Nezlobily jsme se, chápeme, že se asi neoplatí otevírat, nejsou-li hosté.
Kamarádka navrhla, abychom tedy využily restauraci v jedněch ze dvou třeboňských lázní. Restaurace je prý velká, jistě tam budou pro nás dvě místa.
Tak tomu skoro i bylo - po pár minutách. Usedly jsme a naše hladové výrazy (bylo za deset minut dvanáct) přivolávaly obsluhujícího, který tam tak rychle pobíhal, že kolem nás několikrát prolítl, než se na vteřinu zastavil, aby nám hodil jídelní lístky na stůl a něco zvolal. Zaslechly jsme jen „jednička už jen dvakrát, dvojka jednou“.
Než jsme se stačily zeptat, o co jde, jako kdyby otočil klíčkem a vystartoval k dalším hostům.
Nahlédnutím do jídelního lístku jsme pochopily, že denní menu, ač je teprve poledne, už není, což nám kývnutím hlavy potvrdil uhoněný stevard, kdy přistál u našeho stolu.
Ale co! Najedly jsme se? Najedly. Za dvě skromná, (jedno bezmasé) jídla, dvě vody a jednu sklenku bílého vína zaplatily přes šest stovek stále hrdé, že na to máme. Řekly jsme si však, že příště si do turisticky atraktivní Třeboně, pokud sem pojedeme v tuto dobu, raději vezmeme svačinu.
Areál kolem lázní Aurora je ovšem krásný, a tak jsme tomuto městu prominuly otevírací doby v některých restauracích. Není poptávka, není nabídka, to my chápeme. Mrzela nás nejvíc restaurace nabízející řízky, na které se specializuje. My se na ně tak těšily!
Středu jsme si naplánovaly trošku poznávací - s návštěvou vily Hany a Edvarda Benešových v Sezimově Ústí, a poté samozřejmě město Tábor.
Vila stojí ve velkém lesním a vkusně upraveném areálu, líbilo se tam i Easynce, která si tam vynahradila zákaz vstupu do vily, my se rády prostřídaly.
Obě jsme se poklonily památce vzdělaného, demokratického a komunisty i Sověty podvedeného prezidenta, na jehož hrobě bylo moře květin, ještě čerstvých, s věnováním od nejvyšších státních institucí. Aby ne, 3. září před pětasedmdesáti lety prezident zemřel. Místnost s postelí, kde vydechl naposledy, nás nejen dojala, ale i přiměla znovu si přečíst jeho paměti. Připomenout si, čemu jeho vláda čelila. Jen nás tak napadlo, že my to víme, ale lidé, kteří nazývají dnešní dobu totalitou a vzývají fašisty, rozhodně ne, ale ti by to stejně nečetli ani poprvé.
Na oběd jsme šly dle rady Gastromapy Lukáše Hejlíka. Jídlo bylo z padesáti procent odpovídající ceně – o něco vyšší než je běžné, z padesáti procent ne. Posezení v zahrádce však příjemné a to k dovolené patří.
Potom jsme popojely do Tábora. Město známe, i tak jsme tam chodily rády a pochopitelně ne naposled.
Ačkoli jsme si běžně kávu dělaly až v apartmánech,a popíjely ji ve stínu pod obrovským ořechem, v Táboře jsme usoudily, že je třeba posedět v zahrádce jednoho bistra. Nabízelo kávu čerstvě mletou, z plantáží. Ta byla! Voňavá, chuťově vynikající a ještě mi baristka po mé chvále jejích obrázků na cappuccinu ukázala na další kávě, jak se to dělá. Snažím se už nějaký čas zvládnout tohle umění, říká se mu latte art. Díky ochotné slečně v Táboře už o sobě aspoň nepochybuju a neříkám, že jsem levá a nekreativní. Baristka přiznala, že se to učila také dost dlouho.
Do apartmánů jsme se vracely nadšené, jak krásně nám ta dovolená probíhá.
Ve čtvrtek nás čekalo překvapení z lenosti. Nikam se nám nechtělo, a tak jsme po procedurách odjely opět do podzámčí v Týnu a naše pohodlnost vymýšlet na ten den výlet se stravou byla odměněna. Měli tam totiž den řízků XXL . Chválíme je, ceny rovněž, jinou obsluhu, stejně vlídnou, taky.
Týn je město pohostinné. Má hodně starou – od 11. století, historii. Ale to každý ví.
Jsou tam i zajímavé obchůdky, v jednom z nich lze koupit vkusné dárky. Na rohu náměstí kavárna, kterou jsme letos sice vynechaly, ale vzpomínaly jsme, jak jsme si tam poseděly dříve (jižní Čechy máme rády a taky bychom tu chtěly bydlet, kdybychom nebydlely spokojeně v Praze).
Večer jsme vyzkoušely vířivku. Co vám mám povídat?
V pátek jsme po procedurách zůstaly v Bechyni, prošly si ji, dlouho, dlouho se zdržely v nejlepší informačním centru, jaké jsme při našem častém cestování objevily, utratily tam i něco za dárky, dohodly si příští návštěvu s výlety, které centrum pořádá, a poobědvaly na náměstí ve vietnamském bistru. Opět příjemná zahrádka, rychlá obsluha, obrovský výběr jídel, slušné ceny a odpovídající návštěvnost. Plno.
Ten den jsme se těšily na vířivku. Coby zkušené wellness matadorky jsme tentokrát nezapomněly koupit šampaňské. Co vám mám povídat?
V sobotu jsme v deset opustily jedno z nejlepších ubytovacích zařízení, jaké jsme za ty roky, co spolu jezdíme, objevily (jsou i další: Dům zámeckých kaplanů ve Valči, penzion Sedmikráska ve Vříšti, nebo Apartmens Loket No.129) a vyrazily do Písku.
Další město, které si získalo naše srdce. Tam bylo vše na jedničku s pěti hvězdičkami. Procházky, oběd v pizzerii u kostela (lepší špagety s plátky cukety, máslovou omáčkou a opečenými krevetami jsem v životě nejedla a to jsem opravdu jedla leckde a leccos), posezení u kávy u řeky s výhledem na nejstarší kamenný most u nás.
Tato dovolená byla pro kamarádku o to příjemnější, že během ní přišla na svět Jasmínka, třetí vnučka v pořadí. Kamarádka má dva syny. Dnes mi napsala: „Dobré ráno, dovolená byla fajn, že? Jo a omlouvám se, jestli jsem moc žvanila o vnučkách, dám si na to pozor.“
Odepsala jsem: „Nežvanila a já bych na tvém místě žvanila. A ano, dovolená byla tak fajn, že mi to nedá, abych o ní, já, žvanilka, nenapsala.
