Článek
Každé z dětí, které přichází do náhradní rodiny, zažilo těžký, nesprávný vstup do začátku svého života. V době těhotenství se málokterá maminka těchto dětí na své nenarozené dítě těší, láskyplně k němu mluví. Často jsou ve velkém stresu ze své budoucnosti. Porod jako takový není radostnou událostí a dítě po něm neskončí v láskyplné náruči své maminky. Je odneseno a v lepším případě chováno cizími sestřičkami a lékařkami v porodnici. A pak přichází další cizí náruč, a to náruč přechodné pěstounky nebo hůř tety v kojeneckém ústavu. Každá z těchto těžce prožitých událostí se zapisuje do nezralého mozku dítěte a také do celého jeho těla. Dítě na těchto prvních zkušenostech se světem staví a buduje další události a vztahy, které ve svém následujícím životě potkává.
Pokud je na začátku života stres, strach a černota, dítě očekává přesně to samé od lidí kolem sebe. Přes tyto černé brýle má tendenci vnímat i životní události, které se mu dějí.
Máme šanci takovému dítěti pomoci, aby svět vnímalo znovu jako bezpečné místo? Naštěstí ano. Lidský mozek je plastický a je možné vedle staré mapy, kterou vytvořily původní vzpomínky, také vytvořit novou mapu. Mapu, kde budou uloženy zážitky tak, jak se měly stát, jak je dítě potřebovalo, ale bohužel nedostalo. Tyto prožitky si mozek uloží hned vedle těch smutných a těžkých. Nové, léčivé zážitky pak postupně vytlačují ty staré.
Jak konkrétně takové léčení může probíhat s Vámi bude sdílet adoptivní maminka, jejíž dcera se více než rok každý den opakovaně znovu a znovu, tentokrát správně, rodila na tento svět.
Dítě z kojeneckého ústavu potřebuje hodně lásky, aby zase uvěřilo světu.
Moje dcera strávila první dny a týdny svého života bohužel v kojeneckém ústavu. Takže jsem si vědoma toho, že její první zážitky na tomto světě nejsou pozitivní ani sluncem zalité. O adopci a všem kolem tohoto tématu se doma snažíme mluvit co nejvíce otevřeně. I tak mě lehce překvapilo, když mě dcera tehdy asi čtyřletá začala žádat o to, aby se mohla „narodit z mého bříška“. Nejdřív jsem přesně nevěděla, co chce, a bylo mi líto, že nemůžu její potřebu naplnit. Měla jsem pocit, že tím vyjadřuje lítost nad tím, že se mi nenarodila.
Pak jsem, ale pochopila, že si na těhotenství a porod chce se mnou hrát a formou hry si chce asi něco prožít, odžít a možná i vyléčit. Ze začátku jsem se bála, že bude taková hra pro mě příliš emotivní, že mi to bude líto, protože jsme si to neprožily spolu. Bála jsem se, že si budu utírat slzy, což jsem nechtěla. Nechtěla jsem ji zatěžovat svými pocity a emocemi. Chtěla jsem, aby to pro ni bylo prostě jen prospěšné, léčivé a bála jsem se, že svými emocemi bych to mohla pokazit. Nicméně, dcera se svými prosbami neustávala, a tak jsem se jednou odhodlala to zkusit.
Na pomoc jsme si vzaly deku, kterou jsem se přikryla v oblasti břicha a nohou. Dcera si pod deku vlezla a stočila se do prenatální polohy v místě mého břicha. Teď byla jako schovaná v mém bříšku. „Maminko hlaď bříško a říkej, že jsi moc ráda, že mě čekáš! Říkej, že teď jsem ještě malé miminko a že postupně rostu, říkej, že už kopu! A teď povídej, že už se rodím na svět!“
V tu chvíli hlavou vpřed vylezla z pod deky a začala plakat jako právě narozené miminko. „Maminko, říkej, hurá, narodila se nám krásná zdravá holčička! Jsme moc rádi, že ji máme!“
Následně dcera přilezla k mé hlavě a hrála si na to, že se jako kojí.
Tuto hru jsme hrály s dcerou mnohokrát. Většinou večer před spaním, nebo ráno po probuzení v době, kdy jsme na to měly klid a pohodu.
Možná rok a půl každý den, někdy několikrát za den se mi takto znovu rodila na svět. Nejdříve si dcera hledala, jak přesně chce hru hrát, některá slova a věty upravovala, ale postupně měla hra vždy úplně totožný scénář.
Já sama jsem byla mile překvapená, že se moje obavy nenaplnily. Hraní mě prostě jen bavilo a nevzbuzovalo žádné těžké nebo smutné emoce.
Časem začala její potřeba této hry ustávat, vzpomněla si jednou za týden/měsíc a postupně potřeba ustala úplně, protože byla zcela naplněna. Zpětně jsem moc ráda, že jsem našla odvahu a šla do toho, protože věřím, že jí to pomohlo odžít si to, co zažila na začátku svého života nesprávně.
Když příchod na svět není ideální, je možné jej „znovu“ prožít.
Tipy odborníků jak na „miminkování“:
- Některé děti si potřebují znovu prožít, že byly u maminky v bříšku, že pily z lahve, nosily plínky, lezly po čtyřech nebo šišlaly, tentokrát ale „dobře“, tj. s láskou a něhou.
- Doporučuje se vyhradit čas 30 – 60 min denně, mimo běžný provoz rodiny (nabízí se např. doba před spaním) v soukromí (bez dalších diváků).
- Doba hry má svůj počátek: “ Budeme si teď hrát na miminko“ a svůj konec “To jsme si ale hezky pohráli, tak a teď už jsi zase velký kluk!“
- Zážitek těhotenství lze nasimulovat skrytím dítěte pod deku, porod odklopením deky, kojení zakoupením kojenecké lahve apod. Je potřeba být tvůrčí a nezaleknout se.
- Rodič se dítěte vyptá, co přesně by chtělo slyšet „Co by sis chtěl vyzkoušet?“, tj. řídí se přáním dítěte, ptá se, co on má dělat nebo říkat, tak aby mohl zcela naplnit nedosycenou potřebu dítěte.
- Když se dítě „vrací“ vytváří mu novou vzpomínku slovy „Kdybych já byla tvoje máma v době, kdy jsi byl v bříšku, takhle bych tě hladila…“
Aktivity projektu Budeme rodinou náhradní! Získání nových náhradních rodičů, podpora rodin se svěřenými dětmi, jsou podpořeny z dotačního programu Rodina.
