Článek
K polovině prosince roku 2022 právě tolik duší vstoupilo v našich končinách na svět, aby hned v prvních okamžicích svého života zažilo odloučení od své matky a zároveň jim byla darována šance na život, jakkoliv těžké rozhodnutí tomu muselo předcházet.
Historie odkládání nechtěných dětí je dlouhá a rozmanitá. Stejně rozmanité a rozporuplné jsou pohledy na novodobé schránky, díky kterým se děti znovu narodí a začne se psát jejich nová identita, jiná kapitola životního příběhu. Ponechám při psaní tohoto příspěvku stranou obecnou diskusi o tom, zda je tento způsob odkládání nechtěných dětí s podtitulem „v popelnici umřu“ správný a přijatelný, systémově vhodně nastavený.
Věnuji se otázkám, které si často pokládá adoptivní rodič a rodina, která tímto způsobem „darované“ dítě přijímá a především, které si pokládá samo dítě. Pokusím se sdílet náš příběh a pohled.
Živě si pamatuji, jak jsem si i já před 8 lety kladla během příprav náhradních rodičů otázku, zda jsme schopni a ochotni přijmout dítě z babyboxu. Dítě, jehož šance najít své biologické rodiče je velmi malá. Dítě, které svoji identitu bude hledat velmi obtížně. Dítě, které budou provázet otázky PROČ a KDO a my na ně možná nikdy nenajdeme odpovědi. Po společné úvaze jsme možnost přijmout babyboxátko zařadili mezi další svolná kritéria. Dětí z babyboxu není mnoho, k osvojení jich je každoročně jen mezi 10 až 20. Nicméně jejich počet stoupá a první z nich budou brzy slavit plnoletost.
Bylo pro nás překvapení, když po roce a půl od ukončení příprav zazvonil telefon se zprávou o právě narozené holčičce odložené do babyboxu. Nejdříve přišla smršť emocí, nádech a výdech. Nenapadlo nás, že bychom odmítli. V podstatě ze dne na den jsem nastoupila na mateřskou dovolenou a sehnali jsme vše potřebné pro novorozeně, ostatní postupně až v dalších dnech.
Na rozdíl od jiných dětí spis dítěte z babyboxu je většinou velmi úzký, předávaných informací je málo a v podstatě se pozoruje jen aktuální zdravotní stav, bez možnosti zjistit jakékoliv dědičné dispozice. Dítě je často předáno jako čistý papír, bez jména, adresy a dalších vazeb.
Dítě z babyboxu je jako nepopsaný list.
V některých případech doprovází dítě na jeho cestu dopis, věc na památku, nebo jakékoliv další pouto s biologickou matkou. Jsou to velmi cenná pojítka, která později mohou pomoct. Když jsme se jeli seznámit se spisem, měli jsme k dispozici jen rozmazanou fotku, kopii stručného dopisu, který ji do babyboxu doprovodil a informaci, že se miminko prozatím jeví jako zcela zdravé, donošené, bez jakýchkoliv abstinenčních příznaků.
Troufám si tvrdit, že jsme měli obrovské štěstí. S holčičkou jsem mohla být pár dní již v porodnici a personál k nám přistupoval velmi laskavě a citlivě. Oproti jiným miminkům byla více sledována i lékaři-specialisty. Od začátku byla opravdu zcela zdravé a spokojené miminko, nádherná holčička, navzdory ranému traumatu, který si s sebou nese. V jejích velkých očích byla a stále je obrovská touha po lásce, spravedlnosti, krásném a kouzelném světě. Jakoby se nejraději schovala do své kouzelné bubliny před tím krutým světem venku, před tím, co ji může zranit a konfrontovat. Možná před její největší výzvou, hledáním sebe, své identity.
Dnes je naší babyboxové holčičce 6 let, je to zdravá, citlivá a krásná slečna. Téma opuštění je pro ni naprosto zásadní a je třeba s ním velmi vědomě a citelně pracovat. Dokáže se vcítit do každé opuštěné/nechtěné věci, plyšáčka, kočky, pejska… S jejím příběhem jsme ji seznamovali postupně a nenásilně. Nejprve pomocí příměru s pohádkovými příběhy a nyní pracujeme již s faktickými, byť skromnými informacemi, které máme. Dopis a věci, které ji od biologické matky na cestu doprovodily, jsou velmi cenným pojítkem, spolu s náramkem a záznamy z porodnice uložené v kufříku vzpomínek. První dny a měsíce jejího života jsem zaznamenávala do deníku, který pro mě představoval pomocnou terapeutickou berličku a věřím, že později může rovněž přispět k pojmenování toho, co jsme společně prožívali po jejím přijetí. Nejpodstatněji jsem vnímala přijetí faktu, že víme, že mnoho nevíme. To lze vnímat nejen jako velmi svazující a traumatizující, ale i jako osvobozující a tvořící. Otevřenost, zájem a pochopení při hledání její identity vnímám jako naprosto klíčové.
Věřím, že právě díky naší přijaté holčičce se mi podařilo otěhotnět, když jí bylo 9 měsíců, do rodiny k nám přibyla sestřička. Rodinné klima a konstelace se tedy opět změnily. Z holek se staly sestry, které respektují svoje rozdílné původy a pohledy na svět. Vstoupilo k nám kouzlo příběhu života, nejkrásnější je ho přijmout a hrát s rozdanými kartami.
Jednoznačnou odpověď na to, jaké jsou babyboxové děti a jací jsou jejich rodiče, bych asi hledala marně. Každé si zvolí jiný přístup, jak se se svojí situací vyrovnat. Jisté je, že práce s neznámou identitou je jednou z nejtěžších v oblasti náhradní rodinné péče. Faktor nejistoty je u babyboxových dětí velmi vysoký. Mnohým se rané trauma projeví na těle i duši velmi brzy a některá se ani laskavým a terapeutickým rodičovstvím zcela nezhojí.
Pokud zvažujete, zda jste ochotni a schopni babyboxové dítě přijmout, zamyslete se nad tím, jak sami v jiných situacích zvládáte změny, přístup k riziku, pocitu nejistoty. Jak se vyrovnáte s faktem, že nebudete mít odpovědi na všechny otázky. Zda jste ochotni naslouchat, provázet na cestě hledání s nejistým výsledkem. Pokud s tím souzníte, můžete být velmi příjemně překvapeni, jak krásné a léčivé může náhradní rodičovství být.
Aktivity projektu Budeme rodinou náhradní! Získání nových náhradních rodičů, podpora rodin se svěřenými dětmi, jsou podpořeny z dotačního programu Rodina.
