Článek
Pokud se chcete stát, nebo už jste stali náhradními rodiči, dříve, nebo později se setkáte s termínem trauma, někdy se také mluví o zranění nebo ztrátě. Protože jsem sama náhradním rodičem, hledala jsem odpovědi na tyto otázky velmi dlouho. Zajímalo mě, zda každé dítě vyrůstající v náhradní rodině tato zranění opravdu má. Nemohou být třeba zrovna moje děti výjimkou, když se do naší rodiny dostaly velmi brzy, a to v řádu dnů? Moc jsem doufala a věřila, že moje děti žádné trauma nemají. Protože jen představa, že jsem tomu nemohla zabránit, protože jsme spolu ještě nebyli a ani nemohli být, byla velmi bolestivá a těžká. Chyběla mi také možnost porovnat vývoj našich dětí s jinými, protože jsem žádné jiné děti neměla. Nedokázala jsem poznat, zda jejich projevy chování jsou, nebo nejsou ovlivněny ranou traumatizací. Pro mě byly vždycky těmi nejúžasnějšími dětmi na světě.
Dnes vím, že náhradní rodiče dokážou opravdu těžko u svých dětí rozpoznat následky rané traumatizace, a to především pokud jsou tyto děti ještě malé. Uvědomuji si, že vžít se do pocitů osvojených dětí a snažit se chápat, proč v některých situacích reagují, jak reagují, je velmi těžké.
Většina lidí si trauma představuje třeba jako nějakou přírodní katastrofu, válečnou událost a podobně. Tedy jako obrovskou, těžkou a bolavou životní situaci, která člověka převálcuje a ochromí. Návrat k normálnímu způsobu životu po takovémto traumatickém prožitku pak může být velmi těžký, někdy možná i nemožný. Jenže jak si představit trauma, které zažily děti vyrůstající v náhradních rodinách? Jaké to asi je s ním žít? Tím, že se snažíme pochopit trauma těchto dětí, můžeme být mnohem chápavějšími rodiči, kteří dokážou pomoci léčit trauma svých dětí vhodným rodičovským přístupem. Právě proto vznikl tento článek. Pojďme si o traumatu dětí svěřených do náhradní rodinné péče povídat s terapeutkou a psycholožkou Zuzkou Šípovou, která se pomoci těmto dětem věnuje už mnoho let.
Zuzko, zkuste nám prosím nějak přiblížit, k něčemu připodobnit, jak si mohu jako náhradní rodič představit trauma. Co to vlastně je?
Trauma je takové zvláštní slovo, zejména poslední dobou se o něm hodně mluví a píše v nejrůznějších článcích, je mu věnována velká pozornost, ale tím, že je to něco na první pohled „neviditelného,“ neumíme si ho vlastně tak dobře představit.
Když má někdo fyzické zranění, například zlomenou nohu, je to viditelné hned na první pohled. Také je prakticky každému zřejmé, že člověk se zlomenou nohou potřebuje určitou speciální pomoc, jako je třeba sádra nebo berle. A pravděpodobně jsou nám jasná i omezení, jaká takový člověk má, třeba že se zlomenou nohou nepoběží maraton.
Trauma tak snadno viditelné není, bývá našim očím na první pohled skryto hluboko uvnitř. Vzniká jako reakce na určitou situaci či událost, kterou nedokážeme v danou chvíli dobře zvládnout tak, aby nás nezahltila. Může to být proto, že jsme ještě příliš malí, bezbranní a křehcí a nemáme dostatek zkušeností, jak těžké situace zvládat. Pak jsme doslova ochromeni hrůzou, náš mozek a vůbec celý organismus se dostává do pocitu silného ohrožení a spustí alarm, doslova boj o život. Nejde tedy tolik o událost samotnou, ale spíš o naši schopnost na danou událost reagovat a vyrovnat se s ní. Taky proto může být tak těžké se do traumatizovaného člověka vžít, protože ta stejná událost, která je pro jednoho traumatizující, nemusí být pro druhého vůbec tak náročná a ohrožující.
Je trauma dětí, které vyrůstají v náhradních rodinách, v něčem speciální nebo jiné? Existuje malé trauma? Mnoho lidí si myslí, že pokud si dítě na události nevzpomíná, nemohou je nijak ovlivnit.
Ano, můžeme to takto pojmenovat, že trauma u dětí, které vyrůstají v náhradní rodinné péči, je něčím speciální. Můžeme rozlišit různé typy traumatu, přičemž velmi záleží na tom, v kterém věku k traumatizující události dojde, zda se jedná o jednorázové trauma (jako příklad uvedu třeba onu zlomenou nohu po nějakém nešťastném pádu), nebo zda traumatizující situace trvá delší dobu, či se pravidelně opakuje (např. dítě, které zažívá týrání od blízkých osob).
Takže u těchto dětí můžeme traumatem nazvat události, které prožily v prenatálním období, v průběhu porodu, při odloučení od původní maminky nebo třeba zážitky zanedbávání, týrání či zneužívání, po kterém následovalo odebrání z původní rodiny apod.?
Ano, každá z těch událostí může být pro dítě traumatem. U těchto dětí se nejčastěji setkáváme s tzv. vývojovým traumatem, někdy je též nazýváno komplexním vývojovým traumatem. Toto trauma zasahuje dítě prakticky ve všech složkách jeho vývoje. Často jsou původcem tohoto typu traumatu právě nejbližší lidé, kteří by dítě měli chránit a pečovat o něj, ale namísto toho se o něj dobře nestarají, zanedbávají ho, či jsou pro něj dokonce nebezpeční a fyzicky či psychicky mu ubližují či ho zneužívají.
Případně se „pouze“ nechovají úplně nejlépe ještě předtím, než se dítě narodí, to se týká nejvíce biologických matek v průběhu těhotenství. My dnes již víme, že i prenatální život může mít na dítě velký vliv a že kořeny raného traumatu můžeme nacházet již v této době. Pro dítě by mělo těhotenství a děloha, která ho obklopuje, představovat bezpečné prostředí, v němž se může v klidu vyvíjet a růst. Když je ale nastávající matka pod vlivem silného dlouhotrvajícího stresu, nebo má násilného partnera, který ji psychicky i fyzicky týrá, nebo žije na ulici, kde nemá dostatek dobrého zázemí a kvalitního jídla, to vše se přenáší i na miminko, které tak může už v děloze zažívat pocity silného ohrožení a boje o život.
Vývojové trauma však může vzniknout i na základě na první pohled méně závažných událostí v životě dítěte, netýká se pouze dětí týraných či zneužívaných. Často se s ním setkávám třeba u dětí, které byly v raném věku umístěny do kojeneckých ústavů, a ačkoliv tam měly zajištěny dobrou péči ve smyslu krmení, přebalování atd., i přesto jsou traumatizovány, neboť absence stálé a neměnící se a bezpečné pečující osoby způsobila, že se tyto děti cítily ohrožené. To, že si dítě tyto rané zážitky nepamatuje, lépe řečeno, že je nemá ve vědomé paměti, bohužel neznamená, že na něj nemají vliv.
Takže každé dítě vyrůstající v náhradní rodině si nese svá traumata a v jejich kontextu pak reaguje na situace a lidi kolem sebe?
Bohužel, je to tak. Dítě je po narození biologicky, instinktivně nastaveno na to, že zde bude osoba, která o něj bude pečovat, a že to bude tatáž osoba, k níž bylo devět měsíců doslova připoutáno pupeční šňůrou, kterou je schopné po narození rozeznat od jiných osob čichem, jejíž hlas a tlukot srdce z období těhotenství důvěrně zná. Když tato osoba, tedy biologická matka, po porodu zmizí, je to pro dítě zážitek silného ohrožení. V této souvislosti se můžeme setkat také s pojmem „primární zranění“. Proto i děti, které šly do adopce doslova pár dnů po porodu, bývají traumatizovány.
Na traumatu je velmi zákeřné to, že se nemusí projevit hned. Z počátku to může vypadat, že zrovna našemu dítěti nic není, že se chová jako běžné miminko či batole. Ale jak dítě roste, začneme si víc a víc všímat rozporu, který nastává mezi jeho skutečným věkem a mezi tím, jak se chová a jak prožívá různé situace.
Když se bude vztekat a válet po zemi v obchodě dvouleté dítě, můžeme to připisovat třeba období vzdoru. Když to samé udělá osmileté dítě, už je to zvláštní a neobvyklé. Obecně je vlastně problém traumatu takový, že my přistupujeme k dítěti podle jeho chování. Jenže traumatizované dítě svým chováním často vyjadřuje něco úplně jiného a proto, když my reagujeme na chování dítěte, a nikoliv na to, co se za tím chováním skutečně skrývá, můžeme snadno dojít k tomu, že se opakovaně setkáme s neúspěchem našich pokusů o výchovu a péči.
Mohla bych Vás poprosit o nějaký příklad z Vaší praxe, na kterém by se dobře dalo ukázat, kdy a jak se trauma u dítěte projevovalo a co pro něj mohli jeho náhradní rodiče udělat?
Podělím se s vámi o příběh jednoho malého chlapce. Jeho biologická matka ho po porodu zanechala v porodnici a odešla. Chlapeček byl pár dnů po narození umístěn nejprve do přechodné pěstounské péče a poté šel asi v jednom roce k adoptivním rodičům. Dokud s ním byla maminka doma, vše vypadalo relativně běžně, chlapeček byl citlivější a na maminku hodně fixovaný. Zlom nastal, když ho asi ve třech a půl letech dali do školky. Rané trauma, kde bývá spojeno s velkým strachem z opětovného opuštění, se totiž často nemusí projevit právě do doby, než je dítě z jeho úhlu pohledu „znovu opuštěno“, například když ho rodiče začnou dávat právě třeba do školky. Ono bolestivé primární zranění se pak začne velmi silně ozývat.
Chlapec si odmítal hrát s dětmi, vůbec se nechtěl zapojovat do školkových aktivit, držel se jen paní učitelky. I když šli na hřiště, seděl na lavičce u paní učitelky místo toho, aby si hrál s ostatními dětmi. Ve školce odmítal i jíst a nechtěl tam ani chodit na toaletu. Rodiče doufali, že se situace brzy změní a chlapec jen potřebuje delší čas, než si ve školce zvykne. Když se situace nezlepšovala, naopak se přidaly i obtíže s usínáním a jídlem i doma, rodiče začali situaci řešit.
Doporučila jsem jim tehdy chlapce ze školky vzít zpět domů, nějakou dobu chodili pravidelně na terapii a kontakt s vrstevníky mu po nějaké době vynahrazovali chozením na hřiště a na kroužky, kterých se účastní maminky spolu s dětmi. Ukázalo se, že klouček tehdy nebyl na školku vůbec připravený, vlastně tam vůbec nechtěl být a vždy se to dopoledne jen snažil přežít, než si pro něj maminka zase přišla. Jenže to neuměl říct, popsat, a tak se to projevovalo v jeho chování, ať už nechutí ke hře s ostatními dětmi, nebo později i těmi problémy, které se přidaly i v domácím prostředí.
Napadá mě, že i některé děti z běžných rodin nejsou ve školkách spokojené, pláčou, nebo prostě změnu těžce nesou. V čem je to jiné u těchto dětí?
To, že dítě není ve třech a půl letech na nástup do školky ještě zralé, že teskní po rodičích a do školky se mu nechce, to se stává i rodinách s biologickými dětmi. Pokud jde však o běžný stesk, dítě se většinou během pár dnů či týdnů na školku zadaptuje a pak v ní již dobře funguje, začne se tam těšit a víc se zapojovat do aktivit i her s ostatními dětmi. Je-li však na vině trauma nebo nějaký jiný závažný důvod, stav dítěte se v průběhu času nezlepšuje, naopak se spíše zhoršuje, přidávají se různé projevy, jako jsou třeba obtíže se spánkem či zvládáním hygieny. Dítě je čím dál úzkostnější, mohou se objevit i různé psychosomatické obtíže. Vidíme zkrátka různé změny k horšímu v projevech a v chování dítěte.
Pojďme si tedy říct, jaké rodiče tyto děti potřebují?
Především je potřeba si připustit a uvědomit si, že adoptivní i každé jiné náhradní rodičovství je jiné než to biologické. Nikoliv horší, nebo lepší, ale zkrátka jiné. Přicházejí k nám děti, které už mají nějakou svou historii, byť by byla z našeho pohledu kratičká.
Když pečujeme o dítě s traumatem, i naše rodičovství je jiné. Přístup, který se osvědčuje nejvíce, je přístup podle principů tzv. terapeutického rodičovství. Většina z nás bude znát takové ty klasické typy výchovy, jako je demokratická, liberální a autoritativní. Některý z těchto běžných typů na nás dost pravděpodobně používali naši rodiče, a je tudíž logické, že to budou tytéž výchovné přístupy a principy, které nám budou vůči našim dětem naskakovat tak nějak automaticky. Jenže rodiče velmi často zjistí, že ať to zkouší „po dobrém, či po zlém“, tyto výchovné přístupy na naše děti vlastně nefungují. Dobrá zpráva je, že terapeutické rodičovství se dá naučit, dá se natrénovat. Terapeutickým rodičem se nikdo z nás nerodí, tím se stává.
Zuzko, prosím, povězte nám víc o terapeutickém rodičovství. Můžete nám v pár větách přiblížit víc, jaký tento výchovný styl je?
Terapeutické rodičovství si můžeme představit jako specifický výchovný styl či přístup k dítěti. Většina z nás zná a v dětství od svých rodičů pravděpodobně zažívala, jeden z takových tří klasických typů výchovy, jako je liberální, demokratická či autoritativní. Terapeutické rodičovství je další, můžeme říci tedy čtvrtý výchovný styl, který se nejvíce přibližuje stylu demokratickému, ale není totožný. Je to určitý soubor postojů či přístupů, který nás učí, jak se na dítě ladit, napojovat, porozumět jeho skutečným potřebám, neboť přijaté děti často neumí vyjádřit to, co skutečně chtějí, a proto může být jejich chování a to, co se skrývá za tímto chováním, za skutečnou potřebou, diametrálně odlišné. Velká pozornost je věnována budování vzájemného vztahu a důvěry, neboť naše děti často neumí zdravým způsobem navazovat vztahy, jelikož je to nikdo v tom nejranějším věku nenaučil. Dále je to také o vhodných výchovných reakcích na chování dítěte tak, abychom dítě mohli zalimitovat, ale abychom ho současně zbytečně nezahanbovali, a abychom náš pracně budovaný vztah sami svou výchovou následně nehatili.
Závěrem mě napadá, že pomoci může i dobrý psycholog nebo terapeut?
Pomoc odborníků bych doporučila vyhledat ve chvíli, kdy máme pocit, že našemu dítěti nerozumíme. Že vlastně nevíme, co se za jeho chováním skrývá, co nám chce dát skutečně najevo. Někteří rodiče se na mě obracejí již krátce po převzetí dítěte do péče, protože chtějí všechno nastavit co nejlépe již od začátku. S jinými rodiči se setkávám až tehdy, když „hoří“. V každém případě zde platí, že čím je dítě mladší, tím více toho pro něj jako rodiče můžeme udělat a vhodným výchovným stylem a péčí pomoci dítěti tato traumata – neviditelná zranění uzdravovat místo toho, abychom je nevědomě prohlubovali.
