Článek
Vánoční tradice mohou vyvolávat nádherné, emotivní a nezapomenutelné vzpomínky, může to být ale také naopak. V rozhovoru s Mgr. Eliškou Kotrbatou, která se věnuje psychologickému a výchovnému poradenství v náhradních rodinách a v rodinách s dětmi s odlišným vývojem (PAS, ADHD, opožděným vývojem řeči a dětmi s různým druhem znevýhodnění), se podíváme na to, jak nejlépe vánoční tradice uchopit u dětí vyrůstající v náhradní rodině, a na co si dát pozor nebo čemu se určitě vyhnout, případně jak to celé dělat lépe…
Eliško, hned první otázka, která mě napadá je, jak s dětmi v náhradní rodině mluvit o postavách Mikuláše, anděla a čertů?
Mikuláš, Anděl a Čert jsou zhmotněním fantazie o nezávislém soudci, dobru a zlu. A tak lze tyto postavy s dětmi probírat. Vždyť i barvy těchto postav a jejich povahy k tomu vybízí. Lze tedy s dětmi hovořit o tom, že Anděl znázorňuje dobro, to, co je ve světě, ale i v každém z nás – klid, čistota a pokora. Čert naopak zastupuje bouřlivost, je to vyloženě živel. A Mikuláš je ten, který moudře rozhoduje. Lze s nimi mluvit o tom, že v každém z nás je to dobré (anděl), a občas i to špatné (čert) – takže se můžeme zlobit, vztekat nebo hněvat, ale že je vždy důležité najít zpět rovnováhu – Mikuláše, který vše urovná.
Takové uchopení tradice se mi moc líbí. Napadá mě, že někteří rodiče nebo i prarodiče mají tendenci těmito postavami (respektive čertem) děti strašit, aby pak lépe „poslouchaly“. Mě se takové „využití“ této tradice moc nelíbí, jaký názor na to máte Vy?
Já myslím, že toto vlastně moc s tou původní myšlenkou a tradicí nic společného nemá. Je to dost o tom, že rodiče nevědí, jak lépe nastavit u dětí nějaké hranice, a proto si takto nešťastně pomáhají. Jenže kdo z vás chce své děti děsit?
Rozhodně bych nestrašila tím, že když budou zlobit, odnese si je čert do pekla, kde žije. Pro děti v náhradní rodině je toto strašení, že je někdo někam odnese, naprosto nepřijatelné. Vždyť si na začátku života už odloučení a ztrátu někoho blízkého zažily a situace, které neměly pod kontrolou, byly pro ně moc těžké, a to i když si to třeba nepamatují. A přesně na tato zranění mohou výhružky nasednout.
Jak tedy tuto tradici nejlépe uchopit – zvát si někoho domů? Nebo jít na nějakou besídku?
Rozhodně bych k dětem nepouštěla lidi, které neznáte a kteří neznají vás. Také je dobré s dětmi na začátku komunikovat to, že za maskami jsou schovaní převlečení lidé.
Obecně si myslím, že je několik způsobů, jak uchopit tuto tradici, a jistě se všichni shodneme, že nejděsivější je stejně čert. Takže záleží na povaze dítěte. Pokud máme dítě, které je hodně plačtivé, bojácné a drží se hodně zpátky, volila bych možnost bez čerta, který může být jen symbolicky, jako figurka nebo slovní informace.
Záleží na povaze dítěte. U některých dětí je lepší slavit Mikuláše ve skupině dalších dětí. U bojácnějších dětí bych volila intimnější formu oslav.
U malinkých dětí a dětí cca do 6 let bych děsivé čerty nepoužívala vůbec. Zhruba kolem 4 let věku jsou děti schopny odlišit silnou ironii, nicméně to ještě není 100%, a schopnost, že to co vidí, není skutečné, se objevuje až později. Vždyť i některé děti kolem 9 let věří ještě na Ježíška. Proč by tedy mladší děti nevěřily ve skutečnost čertů a andělů?
Myslíte, že je dobrý nápad nechat dítě na mikulášské besídce samotné?
Rozhodně ne. Doporučila bych být u mikulášské oslavy, pokud to jde, s dětmi, aby se cítily bezpečně. U starších dětí zajistit, aby čert neděsil a byl spíše za vtipného nemotoru, jakého znají z některých pohádek. Například čerta z Princezny ze mlejna se děti nebojí, protože to není třeba. Vždy s nimi dopředu o tom mluvit, a pokud vám dítě řekne, i na poslední chvílí, že čerta vidět nechce, tak to respektovat a vyhnout se tomu.
A co když si tedy někoho pozveme domů?
Tam je důležité být vždy předem domluven, jak bude návštěva probíhat, a co budou postavy říkat či dělat. Věty typu: „Tak jsem slyšel, že jsi zlobil a mám si tě odnést s sebou do pekla…“ nebo „ty se nám budeš dobře přikládat do kotle,“ jsou úplně nevhodné.
Pokud je čert přítomen, tak jen jako upomínka, že v každém z nás občas bouchnou saze, ale důležitější je, jak s tím naložíme. Odnášet si nás nikdo nechce, jen to zhodnotíme. Koneckonců i čert je anděl, jen padlý, takže v něm musí být i kus dobra.
Naopak je dobré se domluvit, že pokud by se dítě začalo bát, tak se může Mikuláš nebo čert odmaskovat a ukázat dítěti, kdo je a že se ho není třeba bát. Prostě ho pomoct uklidnit.
Eliško, máte nějaký inspirující tip, jak to třeba řeší nějaké náhradní rodiny?
Když jsme pořádali Mikuláše pro děti my, měli jsme jen Mikuláše a Anděla, kteří s sebou nesli knihu, kde byl čert jen vyobrazen, ale ne v žádné děsivé podobě. Ale v některých rodinách se Mikuláš řešil jen zanecháním košíku s trochou uhlí a sladkostí za dveřmi. Což je třeba skvělé řešení u dětí, které prožily trauma (nemusí se jednat o nějaké konkrétní silné trauma, ale i rané trauma, které zažilo každé dítě vyrůstající v náhradní rodině), a proto je čímkoliv děsit je naprosto nevhodné. Nebo je to ideální řešení pro ty, kdo se této tradici chtějí úplně vyhnout, protože ji nemají rádi, ale děti o ni zcela ochudit nechtějí.
Další co mě napadá je, že se dá udělat Mikulášská oslava třeba tak, že si s dětmi vyrobíte masky a děti se za tyto postavy samy převlečou.
Moc děkuji za úžasné nápady. Další, co mě zajímá, je, jak nejlépe pracovat s tradicí Ježíška s dětmi v náhradních rodinách? Jde mi především o to, zda je vůbec vhodné u našich dětí s touto tradicí začínat a tvrdit jim, že dárky nosí právě Ježíšek?
Chápu, že se rodiče z náhradní rodinné péče mohou obávat, že hovory o Ježíškovi a smyšlených příbězích o tom, jak nosí dárky on a není vidět, mohou v dítěti později vyvolat nedůvěru vůči rodiči. Nicméně vše se dá rozumně řešit a vzít si z toho to dobré.
Třeba psaní Ježíškovi svá přání je hezká tradice. V první řadě se s dítětem bavíme o tom co chce, po čem touží a učíme ho tak vyjadřovat svá přání. Hezká tradice je i to, že děti pro Ježíška něco na oplátku vyrobí nebo namalují, a tak se naučí také obdarovat, nejen očekávat dárek – přijímat. Vždyť to je základní princip Vánoc – darovat a přijímat.
Obecně si myslím, že je pěkné s dítětem dopis psát a zároveň s ním i mluvit o tom, že některé dárky dostane od rodičů, protože na Vánoce je zvyk obdarovat druhé. Dítě tak chápe již od začátku, že některé dárky jsou od rodičů, a proto i přechod od úplné fantazie – že dárky nosí Ježíšek – je plynulejší k tomu, že dárky si dáváme navzájem.
Psaní dopisu a hovoření o přáních je i cestou k hovoru o tom, že některé dárky dostat nemůžeme. Pokud si dítě přeje například živého poníka, touží po něm a je to jeho sen, můžeme s ním mluvit o tom, proč si ho přeje, a že mít poníka v obýváku asi moc nepůjde, ale jestli by třeba nestál o to, že by se za poníkem mohl jít podívat, nakrmit ho a třeba se i projet. V situacích, kdy dítě necháme v představě, že Ježíšek zvládne přinést všechno, spíš dochází u dítěte ke zklamání. Můžeme tak zachovat hezké tradice psaní dopisů, těšení se na překvapení a zároveň v tom ponechat dětskou hravost a realitu toho, že se obdarováváme navzájem.
S dětmi bývají Vánoce hodně jiné, než v době kdy jsme je ještě slavili sami. My jsme třeba řešili to, že dcera byla během Štědrého dne tak natěšená, napjatá, až to sklouzávalo do velké nervozity, protivnosti a vlastně to nakonec zkazilo náladu celého dne. Máte, Eliško, nějakou radu, jak držet tradice a zároveň si Štědrý den hezky užít s dětmi?
Já ráda říkám, že trávit Vánoce s dětmi je jako když je trávíte poprvé s novým partnerem. Protože tam také zjistíte, že jste každý ze své původní rodiny zvyklý na něco jiného. Někde se třeba vánoční stromeček zdobí už týden před Vánoci, jinde až na Štědrý den, někde se bramborový salát dělá tak a jinde zase jinak, někde se jí na Štědrý večer kapr a jinde zase kuřecí řízky. A mohla bych pokračovat. Vy přece v takovou chvíli s partnerem hledáte jaké budou ty vaše společné Vánoce, a které zvyky a tradice si necháte, a které vám třeba ve vaší společné domácnosti nevyhovují a prostě vám nedělají radost, tak je třeba držet ani nechcete.
Stejně by to mělo být i s dětmi. A děti by v tomhle měly mít přednost, protože ty si nedokáží tak dobře racionálně zdůvodnit tak, jak dospělí.
Takže je bezva si otevřít hlavu novým, někdy možná i nekonvenčním, řešením?
Přesně tak. Vždy je důležité se domluvit a říct si, co by všem vyhovovalo, a ptát se samozřejmě také dětí. Třeba některé rodiny si dárky nadělují už na Štědrý den ráno. Nebo mě napadá, že na zmírnění stresu by bylo možné některé dárky dát dítěti, už během Štědrého dne s tím, že mu řeknu, že jsou ale ode mě. Také je možné si vymyslet nějaké své úplně nové tradice – hlavní na tom je, aby nás to bavilo, těšilo a byla to pokud možno pořádná legrace.
Mně se obecně líbí to, že nenecháme vyprchat podstatu Vánoc a jejich kouzlo, které je v trávení společného času, tradici a upevnění rodiny. Pro děti udělat Vánoce víc o tradicích třeba tím, že uspořádáme společně pečení s více dětmi, zdobení stromku nechat třeba taky na dětech, aby byl stromeček podle jejich představ. Dát dětem kouzlo Vánoc i jinak než jen v dárcích.
Aktivity projektu Budeme rodinou náhradní! Získání nových náhradních rodičů, podpora rodin se svěřenými dětmi, jsou podpořeny z dotačního programu Rodina.
