Článek
Ráda bych přiblížila alespoň kousek z reálného života přechodných pěstounů. Zkusím se podělit o to, jak vypadalo přebírání našeho posledního miminka.
Po odpočinku po předání sedmého děťátka jsem zase začala chodit s telefonem i do vany. Ten, někdy přezdívaný kouzelný telefon, totiž mohl zazvonit kdykoliv a jeho přeslechnutí by v krajním případě mohlo poslat dítě ve složité situaci do ústavní péče místo do naší rodiny. Při každém zazvonění telefonu mi hlavou běžely myšlenky na to, kdo by s námi mohl v příštích měsících žít. Protože s námi bydlí biologické náctileté děti, vím, že nemůžeme přijmout dalšího puberťáka. Věřím, že život v rodině má smysl i pro náctileté děti, zároveň ale věřím, že není pro nikoho dobré nutit ke sžívání na pár měsíců děti podobně staré.
Po týdnu marného čekání jsme měli možnost odjet na víkend pryč. Nahlásila jsem na Krajský úřad, který v případě potřeby vybírá, které pěstouny osloví, že budu stále na telefonu, ale že to dva dny budu mít domů 3 hodiny daleko. Při tom jsem se dozvěděla, že v našem okolí nejsme jediní volní pěstouni, takže mám být úplně v klidu. Užili jsme si krásný víkend. Cestou domů jsme ještě chtěli prozkoumat údolí jedné říčky. A právě při sestupu do rokle telefon zazvonil. Dozvěděla jsme se, že nás bude potřebovat trošku zanedbané sedmiměsíční miminko.
Nebylo jasné, jestli ještě ten den nebo až další. Do očí se mi jako pokaždé hrnuly slzy, sama nevím, jestli z radosti, obav, dojetí. Snažila jsem se je zahnat, maskovat. Před úřednicí, která mi volala, abych vypadala jako ten profesionál, před manželem, aby si nemyslel, že jsem se definitivně zbláznila. Se skřípěním zubů jsem přetrpěla manželovo pár minutové focení „když už jsme tady“, a pak jsme vyrazili indiánským během k autu. Za dvě hodiny už jsme věděli, že chvátáme zbytečně, protože k přebírání dojde až další den. Hlavou mi běžely úvahy o tom paradoxu, že když od nás děťátko odchází, zvyká si na rodiče spoustu dní, zůstávají mu hračky, když rodiče chtějí i rituály, režim. I tak mám pokaždé spoustu obav.
Když k nám miminko přichází, nevíme ani, jak ho nejbližší oslovovali. Tyhle strachy jsem se snažila přebít tím, že je určitě vážný důvod k odebrání dítěte z rodiny. Když tam nemůže zůstat, tak mu tu změnu alespoň trochu usnadníme všemožným rozmazlováním. Chystání mi připadalo jednoduché, před měsícem jsem předala právě tak staré miminko do nové rodiny, takže jsem věděla, jaké oblečení ve skříních hledat, jaké lahvičky a hračky najít v krabicích. Tak málo obav jsem ještě nikdy před přijetím dítěte neměla. Manžel se smiřoval s tím, že u nás možná bude hbitý lezec a on bude muset zase instalovat vrátka ke schodům. Dcera se těšila na miminko, se kterým je už legrace a synové na to, že je přestanu zahrnovat svou pozorností.
V pondělí ráno zavolala sociální pracovnice s návrhem, že nám děťátko předají u naší pediatričky, ke které bychom stejně museli. V domluvenou dobu jsme se potkali v prázdné čekárně. Napřed šel soudní vykonavatel s doklady k podepsání, potom jedna sociální pracovnice a za ní druhá s autosedačkou. Bylo nás tam najednou víc než sudiček. Už při prvním pohledu se mi zatajil dech. V autosedačce se krčilo maličké nic s neutrálním výrazem, bez pohybu. Když jsem ho vzala do náručí, přestala jsem dýchat úplně. Miminko bylo totiž silně cítit cigaretovým kouřem a hlavně bylo lehoučké jako novorozeně. Úplně jsem ho svlékla až před paní doktorkou.
Tohle sedmiměsíční, prý jen lehce zanedbané děťátko, vypadalo, jako by právě vypadlo z fotky zachycující africký hladomor. Žebra šla snadno spočítat, nafouklé bříško, pavoučí ruce a nohy, které se rozšiřovaly jen v místech kloubů. Miminko jen bez pohybu leželo, oči mu bezcílně těkaly, chrčivě dýchalo. Váhu mělo stejnou jako náš prvorozený při narození. Alespoň špatné dýchání se rychle vysvětlilo vrozenou vadou dýchacích cest. Paní doktorka se rozmýšlela, ale nakonec nás poslala domů a ne do nemocnice s tím, že při jakýchkoliv dalších potížích do nemocnice vyrazíme.
Brečela jsem už v autě cestou domů. Bylo mi ho tak líto. Doma jsem uklidila nachystané oblečení a našla oblečení mnohem menší. Hračky nachystané v košíku jsem navěsila okolo postýlky a na hrazdičku, miminko totiž nedokázalo nic držet v ruce, natož si to samo vzít. Ještě jsme netušili, že hračky ani nevidí. Alespoň manžel mohl pro nejbližší dobu přestat řešit zábrany na schody. Chtěla jsem miminko nakrmit z lahvičky, se kterou přijelo. Zjistila jsem ale, že v lahvičce sice mělo mléko, ale savička byla na čaj a mléko z ní skoro neteklo. Děťátko se nám dařilo krmit mlékem, ale i tak v dalších dnech jen leželo téměř bez pohybu, bez mimiky a hlavně bez pláče. Když čtvrtý den poprvé zaplakalo, chtělo se mi slavit, přestože to bylo spíš tichounké mňoukání. Po týdnu začalo zvedat ručičky, po dalších pár dnech i nožičky. Ani po týdnu miminko nedokázalo polykat nic krom mléka. Krmila jsem ho každé dvě hodiny, protože nedokázalo vypít větší dávku mléka.
S miminkem jsme začali obíhat doktory. Bylo to jako přes kopírák. Všude se napřed vyděsila sestřička, pak omluvil lékař, že s tak těžkou podvýživou a zanedbáním nemá zkušenost. Najednou s námi místo lehce zanedbaného sedmiměsíčního dítěte bylo dítě prakticky slepé, vývojově sotva na úrovni 6 týdnů s absolutně neodhadnutelnou prognózou.
Ačkoliv toto miminko bylo už osmé, o které jsem se jako přechodná pěstounka starala, spoustu věcí a pocitů jsem s ní zažívala poprvé.
Poprvé jsme doma měli miminko, které se nehlásilo o pozornost, klidně mě nechalo všechno dodělat. A já si to neuměla užít, bylo to strašně divné.
Poprvé jsme měla doma dítě, které nestálo o chování, mazlení, nošení v šátku. Tohle všechno mu bylo minimálně jedno, nebo spíš i nepříjemné.
Poprvé jsem cvičila vojtovu metodu bez sebemenších pochybností, zda je to potřeba a věřila, že ty maličké pokroky, které jsme pozorovali, jsou toho důkazem.
Poprvé jsme se starali o dítě, které na péči téměř nereagovalo. A bylo to těžší, než jsem si do té doby uměla představit. Chybějící oční kontakt, mimika, téměř žádné změny nálad. I na tak přirozené činnosti jako je říkání básniček, masírování po koupeli nebo lechtání jsem najednou musela myslet a skoro se k nim nutit rozumem. Byla jsem sama ze sebe znechucená, překvapená. Našla jsem jeden ze svých limitů, o kterém jsem nevěděla.
Poprvé jsme se doma dostali do pořádného sporu, týkajícího se pěstounství. Manžel tvrdil, že možná máme doma týrané dítě a tudíž to musím hlásit na policii. Já jsem si vůbec nebyla jistá, že je to má role. Dost se nám ulevilo, když naše sociální pracovnice začala aktivně řešit ohlašovací povinnost.
Poprvé jsme měli doma dítě, jehož situaci jsme vůbec nerozuměli. Miminko i celá jeho rodina byli od jeho narození pod dohledem pediatričky, OSPOD a místní charity. Bylo nám jasné, že není lehké rozhodnout, kdy už je situace tak vážná, že dítě nemůže zůstat v rodině, ale nevšimnout si a neřešit velké opoždění ve vývoji a to, že dítě nevidí, pro nás bylo a vlastně doteď je nepochopitelné. K tomu jsme se po dvou týdnech dozvěděli, že má miminko vzdálenou příbuznou, která má asi podmínky pro péči o něj a ráda by ho v péči měla. Takže přibyly i pochybnosti o celém systému, jehož jsme dobrovolně součástí.
Pěstouňátko s námi bylo 4 měsíce. Tak dlouho trvalo, než se vyřešily všechny úřední peripetie a mohla ho převzít příbuzná, která se o něj mohla a chtěla postarat. Nám zůstala spousta otázek bez odpovědí. Nelíbí se mi, do jakého stavu se muselo tohle dítě dostat, než někdo zasáhl, zároveň netuším, kdo měl nebo mohl zasáhnout dřív a kdy. Je mi líto, že miminko muselo k příbuzným putovat přes přechodnou pěstounskou péči, zároveň bych nechtěla být tím, kdo rychle vyhodnocuje, jestli se o něj příbuzní opravdu mohou postarat. Poznala jsem své další limity a znásobil se můj vděk za to, že jsou naše biologické děti zdravé.
