Článek
Novorozené miminko je připraveno a nastaveno na to, že zde bude jeho maminka, jejíž vůni a hlas zná z prenatálního období, maminka, kterou vnímá jako součást sebe sama. A tato maminka, že naplní všechny jeho potřeby, ať už jsou to potřeby fyziologické, nebo potřeba blízkosti a spojení. Jenže pokud se maminka o miminko nemůže nebo nechce z vážných důvodů starat, je nutné hledat rychlé řešení v podobě náhradní rodiny. Je to nejlepší řešení, které máme. Není to řešení dokonalé. Dítě v tomto období ještě nemá ponětí o plynutí času. Proto týdenní osamocený pobyt v nemocnici, který se nám dospělým zdá jako „pár dní“, může a je pro dítě dobou nekonečného strachu o život a velkého stresu. Pojďme toto téma více pochopit s psycholožkou a terapeutkou Zuzanou Šípovou, která se podpoře náhradních rodin věnuje už mnoho let.
Zuzko, pojďme si povídat o tom, jaké to pro miminko je, pokud samo, bez primárního pečovatele, tráví v porodnici nebo následně kvůli nějakým zdravotním komplikacím (např. abstinenční příznaky) několik dní nebo týdnů? Co se děje v mozku a těle nezralého děťátka?
Novorozené miminko je instinktivně nastaveno na to, že se po narození ocitne v těsné blízkosti své matky, kterou dobře zná již z prenatálního života, ačkoliv ji doposud nikdy nevidělo. Zná však velmi dobře tlukot jejího srdce, její hlas, vůni jejího těla, a to všechno jsou pro něj známé, a tudíž bezpečné a zklidňující elementy. A protože se lidský jedinec rodí neschopen se postarat sám o sebe, vybavila nás příroda potřebou, ba přímo nutností, vyhledat tu svoji primární pečující osobu hned po narození, abychom mohli přežít.
Pokud se však novorozenec ocitne sám bez své biologické matky, a pokud není nablízku ani jiná osoba, která by mohla začít ideálně hned po narození o děťátko pečovat, naplňovat jeho potřeby a zklidňovat ho, když se dítě ocitne ve stresu, je to pro dítě velká zátěž. Takové dítě může být zcela zaplaveno nadměrným a dlouhotrvajícím stresem, který je pro vyvíjející se a dosud nezralý mozek dítěte prakticky toxický. Jde o to, že stresové hormony, které mozek dítěte zaplaví, nejenže brání ve vytváření nových spojů mezi neurony, ale naleptávají a tím ničí i spoje již existující. Mozek dítěte se tedy soustředí na snahu přežít, namísto toho, aby se rozvíjel a učil.
My to zvenku na dítěti ani nemusíme poznat, protože děťátko může vypadat velmi klidně. Spíš bych to však nazvala apatií či někdy až rezignací než spokojeným klidem.
Přebírala jsem měsíční miminko, které bylo 30 dní samo po porodu v nemocnici. Trvalo velmi dlouho, než se podařilo navázat s miminkem kontakt. Tento kontakt byl následně ve 4 měsících opět přerušen z důvodu operace, kdy jsem ze začátku nemohla být s miminkem na JIP a pak jsem tam mohla docházet jen ve dne. Když jsme byli zase 24 h spolu, opět nastal velký problém navázat kontakt a psychomotorický vývoj klesl na úroveň novorozence a začínali jsme spolu od začátku.
Na první pohled se může zdát, že se dítě má dobře, že má zajištěnou veškerou péči a rozhodně nezažívá tak těžké chvíle, jako by samo bylo v ústavu. Ale ono je to úplně jinak…
Ano, on totiž ten pobyt v nemocničním zařízení, pokud je v něm miminko samo, je v mnohém srovnatelný s pobytem v ústavním zařízením.
Holčička (sama 2 měsíce v dětském centru) první týdny začala vyděšeně plakat ve chvíli, kdy ji kdokoliv vzal do náruče. Celkově se odpojila od těla, takže později nesnášela přiléhavé oblečení. Do staršího věku přetrvávají problémy s přijetím sebe sama, s tělesnými pocity. Mísí se tam veliká touha být absolutně přijata, která je ale spojena se strachem, který se projevuje prudkým odmítáním. A k tomu má dlouhodobě problém s regulací emocí, nedůvěrou v přijetí ostatními, úzkostmi.
V něčem je však ještě horší a hrozí riziko, že traumatizace dítěte bude ještě větší. Pokud je totiž dítě po narození hospitalizováno, většinou je to spojeno s nutností či potřebou různým lékařských vyšetření, odběrů krve, případně i s různými zavedenými sondami, kapačkami atd. A v takové chvíli, kdy jsou děťátku tyto nutné lékařské procedury prováděny, by tím spíš potřebovalo mít na blízku toho „svého“ člověka, který by jej ukonejšil, pohladil, byl by mu nablízku a absolvoval by tato vyšetření s ním.
Jaké následky takový osamocený pobyt v nemocnici pro děti má nebo může mít do budoucího života?
Pokud je děťátko hned po narození či v raném věku samo v nemocnici, může to na něj mít dopad v podobě rozvoje poruch attachmentu neboli vztahové vazby a rozvoje komplexního vývojového traumatu. Trauma má na dítě a jeho následný život velký vliv, protože zasahuje do rozvoje citlivého dětského mozku, a to jak do jeho struktury, funkcí ale i neurochemie. Tyto následky, o kterých mluvíme, velmi dobře popisuje např. Jochmannová (Trauma u dětí, 2021, Grada), která rovněž zmiňuje celou řadu výzkumů a výzkumných studií, které se traumatem zabývají.
Přebírala jsem postiženého chlapečka, kterého maminka nechala v porodnici. Byl tam měsíc a další dva měsíce u mě plakal, plakal a plakal a já chovala, chovala a chovala. Pak se ujistil, že jsem tam pořád pro něj a byl to miláček. Když jsme se v jeho 5 měsících vrátili do stejné nemocnice na operaci, okamžitě zareagoval totální apatií, nejedl, neplakal.
Co když se děti do nemocnice dostanou ve vyšším věku? Je to pro ně také tak moc zraňující jako pro ty nejmenší děti? A hraje tam nějakou roli délka doby pobytu?
Obecně můžeme říci, že čím je dítě starší, tím je psychicky odolnější a má více obranných mechanismů, jak se vyrovnávat se zátěží. Čili pro malé miminko bude hospitalizace většinou náročnější, neboť je ještě velmi křehké a zranitelné, nerozumí tomu, co se s ním děje.
I pro starší děti bývá hospitalizace náročnou životní zkušeností, avšak velmi záleží na věku dítěte, jeho historii, rodinném zázemí, resilienci neboli odolnosti vůči zátěži, a v neposlední řadě také na důvodu hospitalizace, zda se jedná pouze o sledování, o drobný zdravotní problém nebo o život ohrožující stav.
Pokud budeme mít starší dítě z funkční rodiny s dobrým rodinným zázemím, které je schopno dobře zvládat zátěž, není zatíženo nějakými traumaty ve své historii, a důvod jeho hospitalizace není příliš vážný a bolestivý, pak to pro něj nemusí být vyloženě traumatizující zkušenost. U jiného dítěte, které je sice také již starší, ale mělo obtížnější start do života, nese si s sebou nějaké rané trauma, nebo nemá dobrou podporu ve své rodině, může být velkou zátěží i třeba jen jednodenní hospitalizace za účelem nějakého vyšetření.
Vždy záleží na všech okolnostech života konkrétního dítěte. A ano, délka pobytu je rovněž důležitá, protože např. několikadenní hospitalizace bude pro dítě pravděpodobně mnohem menší zátěží, než hospitalizace trvající týdny, či dokonce měsíce. Máme pro to i odborný výraz, tzv. hospitalismus, což je vlastně soubor různých příznaků, které se u dětí při dlouhodobější hospitalizaci a odloučení od rodiny mohou objevit.
Co pro takové děti můžeme udělat z pozice náhradního rodiče? Máme být neodbytní a snažit se dostat se k dítěti a pečovat o něj co nejdříve?
Platí, že čím dříve je dítě se svou pečující osobou, a když to není matka, pak s otcem, prarodičem, náhradním rodičem či třeba přechodným pěstounem, tím lépe. Svou roli zde hrají týdny, dny, ale i hodiny, neboť čím je dítě mladší, tím pomaleji mu čas plyne. Proto zejména u novorozenců a kojenců stojí za to každá hodina, kdy dítě nemusí být samo.
Přebírala jsem holčičku, která byla 14 dní sama v porodnici. Zhruba první týden v náruči plakala, postupně se uklidňovala, a pak došlo ke zvratu a nedalo se ji pustit z náruče ani v noci. Toto trvalo do jejich čtyř měsíců.
Pro dítě je vždy dobré, pokud může být pečující osoba hospitalizována s ním na pokoji, a to platí i u starších dětí nejen u těch novorozených. Přítomnost pečující osoby je důležitá pro zklidnění dítěte, navození pocitu blízkosti a bezpečí. Aby dítě vědělo, že jsme jej neopustili, nezradili, že jsme zde stále s ním a pro něj. Pokud tedy chceme eliminovat možný nežádoucí vliv hospitalizace na další život dítěte, pak to nejlepší, co pro dítě můžeme udělat, je být spolu s ním, co nejdříve to bude možné.
Ve chvíli, kdy je dítě náhradnímu rodiči svěřeno do péče stává se z něj tzv. „osoba pověřená k péči“. Díky tomu se na něj vztahuje právo na to být hospitalizován s dítětem. Viz zákon č. 372/2011 Sb. o zdravotních službách § 47, odst. 1 b): Poskytovatel jednodenní nebo lůžkové péče je povinen umožnit pobyt zákonného zástupce nebo opatrovníka, nebo osoby jimi pověřené společně s hospitalizovaným nezletilým pacientem nebo pacientem s omezenou svéprávností, pokud to umožňuje vybavení zdravotnického zařízení nebo nebude narušeno poskytování zdravotních služeb anebo takový pobyt není na základě jiného právního předpisu vyloučen.
