5 klíčů ke zdravému vztahu: Jak milovat, nelpět a přitom zůstat svobodní

Většina lidí, kteří touží po krásném vztahu, si myslí, a je to pochopitelné, že je jejich vztah naplní. Že naleznou, to co hledali a že jim jejich vysněný partner přinese do života, co jim celou dobu chybělo. Ale nemyslíte si, že jejich touha se stává právě tím problémem, který celou situaci jenom zhoršuje?

Pojďme se na to podívat jinak. Jste nešťastní, něco vám chybí. Cítíte se bez partnera „neúplní“. Toužíte po takovém, který vám zacelí všechny vaše rány, a veškeré věci, co sami nemáte, doplní.

Takto to ale nefunguje. Co kdybyste se naučili být šťastní sami o sobě? Ano, snadno se to řekne, ale zkuste se od této představy, že vaše štěstí je jen v potenciálním partnerovi, odpoutat. Zkuste se prostě na nějaké hledání úplně vykašlat a najednou zjistíte, že je vám mnohem a mnohem líp.

Že se něco uvolnilo, nějaké pnutí ve vás, které tu „nešťastnost“ vyvolávalo. A teď už ve vás není. Najednou všechno lépe plyne a vy vlastně už partnera nepotřebujete. Jste šťastní jen tak z principu a když partner přijde, tak je to jen moc přijemný a milý bonus k už tak šťastnému životu.

Být šťastný sám o sobě je jedním z klíčů nejen ke šťastnému vztahu. Pokud dosáhnete štěstí, nemusíte už vlastně nic měnit, nebo ano? Zjistíte, že jste dosáhli toho, čeho jste přece chtěli. A mění snad situaci to, jestli máte po svém boku nějaký protějšek?

Drtivá většina lidí je závislá na okolí v tom smyslu, že se nechá ovlivnit vztahy s lidmi okolo sebe. Pokud mi někdo dá lásku, tak mu ji vracím, pokud mi někdo nadává, nadávám mu taky. To je ale spíš určitá reaktivnost. Způsob, jak se udržovat v jakési rovnováze, který sice není špatný, ale stále je závislý na okolí. A my ale nechceme být na ničem závislí. Ani na nikom. Chceme svůj život držet ve svých rukou, ne umožňovat ostatním lidem, aby určovali, jestli budeme dnes milí nebo nepříjemní. Jestli budeme mít v sobě lásku anebo nenávist, zášť anebo radost.

A tak se musíme naučit být šťastní bezpodmínečně. I když se daří, i když se nedaří. I když mi partner splnil moje očekávání anebo nesplnil. Jestli mám peníze anebo nemám. Prostě být šťastní furt. Neustále!

A stejně tak můžeme milovat bezpodmínečně. I pokud se hádáte, ta hádka je jen v „hlavě“. V srdci je stále láska. Může tam být i soucit, oddanost a další krásné city. A tak i když zrovna řešíte, jestli odvezete děti do školy Vy, anebo partner, a že se vám to kvůli práci opravdu nehodí a jeden bude muset ustoupit, i tak partnera v této situaci stále milujete. Bezpodmínečně, prostě pořád, neměnně. I když ve vztahu něco řešíte, milujete ho. I když nic neřešíte a jen si užíváte, milujete ho. Úplně stejně.

Tuto vlastnost lze probudit v sobě i bez partnera, ale s partnerem je to snazší. A pak budete mít v sobě lásku všeobecně, nejen k partnerovi, ale brzy zjistíte, že se tato vlastnost promítá ve vztahu ke všem lidem! Budete ji cítit všeobecně.

Lidé lpí na různých věcech. Ať už je to majetek, hmotné věci, ale také i myšlenky, postoje, anebo také minulost či budoucí plány. Na tomto všem se dá lpět. A samozřejmě i na partnerovi.

A tak si musíme uvědomit jedno důležité poznání. Lpění, ať už je to na čemkoliv, v nás vytváří jakési napětí, připoutanost, která má v sobě semínko jak obrovského štěstí, tak i stejně velkého zklamání.

Dám vám příklad. Máte v plánu jet o víkendu na hory. Upnuli jste se na tuto myšlenku, na tu představu sebe na horách. Na ten pocit, jak na těch horách bude. Těšíte se na čerstvý vzduch, na prozkoumávání okolí. Stavíte na tom své štěstí. Aspoň v tento moment. A pokud to vyjde, opravdu se naplní šťastný potenciál lpění. Jste šťastní. Ale pokud den předem zjistíte, že se pokazí počasí? Tak jste se těšili, ale ono to nevyjde. Jste nešťastní. Naplnil se negativní potenciál lpění. Ale umíte být šťastní i když to vyjde i když nevyjde? Oprostit se od toho?

Dám ještě jeden příklad, a to zcela opačný. Zavolá si vás šéf, další den máte přijít k němu do kanceláře a máte z toho špatný pocit. Asi vás vyhodí. I to vytváří očekávání, a tím očekáváním je výpověď. A Vy na tom očekávání lpíte. Připoutali jste se k němu, čas se vleče a vy ho nemůžete dostat z hlavy. A pokud výpověď skutečně dostanete, uvolní se tím určité napětí, které jste v sobě drželi a opravdu se to stalo. A tím, že se očekávání opravdu splnilo, máme teď naplněný naopak negativní potenciál lpění. Pokud by výpověď nepřišla, naopak by z vás spadla tíha (je to tíha této připoutanosti, tohoto lpění) a nesplnění tohoto očekávání by ve vás naplnilo pozitivní potenciál, byli byste šťastní.

Chápete ten rozdíl? Naplnění pozitivního očekávání v nás vytvoří štěstí a radost, jeho nenaplnění smutek a zklamání. Naplnění negativního očekávání nás naopak udělá nešťastnými a díky jeho nenaplnění se nám uleví. A aby toho nebylo málo, naplnění negativního očekávání nám sice udělá smutek, ale zároveň se nám uleví. To je, co?

A v takových různých formách nám lpění a očekávání vstupuje do života mnohem více, než si vůbec uvědomujeme.

A umíte se od toho odpoutat?

Asi se to lehce řekne a dost těžce se popisují tyto jemné mechanismy. Jemné vnitřní procesy, které děláme automaticky, nevědomky a které takto ovlivňují více či méně naše životy. Vnitřně se od nich odpoutat ale lze.

A stejně tak můžeme lpět na našem partnerovi. Na tom, jestli nechal na podlaze smradlavé ponožky, přesně jak jste si mysleli, na tom jak vám nekoupil kytku přesně jak jste očekávala a ani vám nepopřál k narozeninám. On vás miluje, ale nepopřál vám, protože třeba zapomněl. A Vy jste teď kvůli tomu nešťastná?

A co ty, chlape? Partnerka se šla bavit s kamarádkami do noci, ikdyž sis představoval, že se zrovna dneska budete spolu dívat na film? Vrátila se až ve 3 ráno a Ty sis myslel, že přijde v jednu? Ale to takhle nejde, oprosti se od toho. Ve vztahu musí být přeci jen svoboda. A právě absence lpění a očekávání nás k té svobodě přivádí a učí nás ji.

A tady je to velký oříšek. Vyspělost se totiž nenaučíte během dvou týdnů. Nenaučíte se ji ani během měsíce, někdy ani za roky. Ale bude přicházet postupně.

Znamená to snad, že teď nemůžete s nikým být? Ale vůbec ne. Naopak jsou to právě vztahy, které nás posouvají. Které odrážejí nás samotné a nastavují nám zrcadlo, co všechno děláme my sami špatně. Kolik z nás si uvědomilo, že to co nás na partnerovi štve, děláme vlastně i my sami? A kolik z nás to poté změnilo, a to navždy?

Každá tato změna nás přibližuje k našemu „nejlepšímu já“, kterého lze dosáhnout. A každá tato změna nám přinese novou kvalitu do našeho života. A pokud se naučíte věci měnit, brzy poznáte, že je to jedním z klíčů ke štěstí a k mnohem lepšímu životu.

Nelze žít jen v srdci a unášet se emocemi. Být emocionálně vnímaví je určitě dobré, ale nechat za nás rozhodovat jen a pouze emoce? To nelze a postupně si třeba uvědomíte, že nastanou chvíle, kdy na jednu danou situaci máte jasný postoj. Cítíte, co je správně. Ale Váš partner také jasně cítí, co je správně. A přitom cítíte oba něco jiného. Tak jak to tedy může cítit jeden správně a druhý také, ale přitom se neshodujete? Je to tím, že oba obhajujete jen svoji subjektivní pravdu. Takovou, která nemá co dočinění s tím, co je anebo není skutečně správné. A co tedy vlastně správné je? Vlastně všechno i nic. Spíš je dobré si uvědomit všechny aspekty dané situace a to, co nám jedno rozhodnutí přinese a co nám vezme, a na základě toho se rozhodnout. Nevidět věci černobíle. Vidět je barevně. Nelze mít všechno a nelze se zavděčit všem. Jeden musí ustoupit.

A tím se dostáváme k mentální vyspělosti. Jak jsme si názorně ukázali, jen srdcem se tedy řídit nelze. Jen hlavou určitě také ne, to by nevedlo k dobrým věcem. Ale lze to zkombinovat. Mít stále srdce otevřené, svoje emoce vnímat, ale mít je jen jako takovou nápovědu k tomu, co prožívám a co prožívat chci. A pokud již jste dosáhli bezpodmínečných emocí, jste ve stavu, kdy si je jen bráníte a nechcete si je od nikoho nechat narušit.

No a co ta hlava? Ta nám umožňuje určitý nadhled. Vidět věci objektivně. Snažit se na ně dívat z různých úhlů pohledu, z takové ptačí perspektivy. A tak mnoho věcí lépe pochopíte a budete se už rozhodovat jinak. A co dále nám umožňuje naše "hlava"? Budete se divit, ale není to nic nadpřirozeného. Jsou to zcela obyčejné věci, jako je tolerance, schopnost kompromisu, trpělivost a další vlastnosti, které jsou pro vztah nezbytné. Vlastně i trocha logického myšlení také není na škodu, a srovnat si věci v hlavě, je potřeba. Nelze přece dosáhnou, čeho chceme, pokud nevíme, co chceme. Nebo snad ano?

Takový krásný vztah je radost prožívat. Člověk se s tím druhým cítí přirozeně, cítí lehkost, ale ví, že si může dovolit jít i posedět s kamarády aniž by mu protějšek za to cokoliv vyčetl. A proto se dostáváme k ukázce alespoň malé části toho, jak takový vztah může vlastně vypadat.

Mnoho párů má představu, že když už jsou partneři, musí dělat všechno spolu. Každou volnou chvilku tráví spolu, jsou v neustálém kontaktu a když spolu zrovna nejsou, pořád si píšou. Prostě žijou jen pro sebe. Ano, může to být svým způsobem taky krásné, ale není to vlastně naprosto svazující? Není to jako žít v krásném vězení? Je sice krásné, ale pořád je to vězení.

A proto je obrovsky důležité, dát svému vztahu volnost. A časem zjistíte, že lze mít ve vztahu obrovskou svobodu a zároveň mít s partnerem nádherné a silné pouto. Mnoho lidí si to nedovede ani představit, myslí si, že jde buďto jedno nebo druhé. Ale to je omyl. Pokud jsou oba v páru dostatečně vyspělí, lze přirozeně a bez větší snahy udržovat obojí. A pak je ten vztah nádherný.

Pak je v něm něco, co bych nazval harmonie. Ti dva žijí část života spolu a část zase každý zvlášť, každý sám za sebe. Je to takové nádherné prolínání dvou životů, které vytváří nasprostou magii tohoto vztahu.

Sedíte na zahrádce v křesílku a čtete si knížku. Partnerka se zrovna věnuje práci z domu. Šije doma na stroji látky na zakázku. Oba o sobě víte, a i přesto tam spolu „jen JSTE“. Ani se nemusíte vidět, ale víte o sobě. Cítíte tu energii domova, která vás pojí. Na oběd uvaříte vajíčka, ozdobíte je cherry rajčátky a pažitkou, nakrájíte si čerstvý chleba. S láskou toto jídlo připravíte, protože víte, že to partnera potěší. A pak se společně najíte. Ta symbióza, ta harmonie společného soužití je nádherná. Vypomůžete si v praktických věcech, jen tak pro radost to pro druhého uděláte. Protože mu to usnadní den, protože ho to potěší.

A pak půjdete ven, sám. Prostě se na chvíli „odpojíte“ a budete si chodit po louce, nabažíte se sluníčka a myslet budete teď jen na svoje plány. Cestou si na workoutovém hřišti zaposilujete, teď se prostě chvíli věnujete sami sobě a řešíte své záliby. A pak zase přijdete domů, do svého úžasného prostředí, kde se cítíte tak dobře. A budete dělat pro změnu něco spolu. Hrát karty, povídat si, sdílet své zážitky, co jste v mezičase každý z vás prožili. Anebo budete něco společně tvořit. Pracovat, něco vytvářet.

Takto krásně se můžete mít. Až toto jednou zažijete, nebudete chtít už prožívat nikdy nic jiného. Nebudete chtít jít na procházku s partnerem, protože to od vás očekává, anebo si jen MYSLÍTE, že to od vás očekává. Prostě se dokážete správným způsobem odpoutat - tak, aby vás neustále pojilo jakési správné vnitřní pouto. Ne (nezdravá) připoutanost, ale pouto. To krásné, zdravé. Takové to pravé.

Dočetli jste až sem? Podpořte mě prostřednictví tohoto odkazu. Všechny články vytvářím pro vás jako zábavu, inspiraci a obohacení, ale i hluboké zamyšlení. Přispěním libovolnou částkou mi umožníte, že to mohu dělat i nadále.

A jak jste jistě pochopili, všechny tyto body jsou navzájem propojené. Nelze je dosáhnout každý zvlášť nebo si je vytyčit a jít si za nimi postupně. Anebo možná ano. Dosáhnete jednoho a ovlivníte tím zároveň i druhý a třetí. Jsou spojené a jdou ruku v ruce společně a navzájem se ovlivňují. Stav bez připoutanosti vytváří štěstí, které je neměnné, bezpodmínečné. Dosáhnout těchto „stavů“ a osvojit si je, vyžaduje i určitou mentální a osobnostní vyspělost. A pak jste schopní žít ve štěstí, lásce a harmonii. Neustále cítit silné pouto, ale zároveň pociťovat neskutečnou svobodu. A přeji naprosto všem, aby tento stav pocítili a poznali.